Krátké nohy dětských lží

Včera jsem se projížděl na slonu. Zítra jdu na návštěvu k princezně na zámek. Svět dětské fantazie je nezměrný. Kde je ale hranice, kdy dítě přestává fantazírovat a záměrně lže?

Zdroj: Profimedia.cz

„Kdo rozbil tu vázu?“ zeptá se přísně matka „To jsem nebyl já, ale moje ruka… udělala to kočka… může za to Berta,“ vykrucuje se syn. Dítě se velmi rychle naučí, že se někdy nevyplácí říkat pravdu. Stejně jako dospělí i ti nejmenší lžou, aby ochránili svá důležitá tajemství, skryli nepříjemné zkušenosti, prostě chránili si své soukromí.

Není ale lhaní jako lhaní. Záměrné vyřčení nepravdy, to je pravá lež. U dětí se objevuje kolem čtvrtého až pátého roku. I když už předtím dokážou překrucovat realitu a určité věci tajit. Patří to do jejich světa, k jejich hrám. V útlém věku totiž ještě nedokážou rozlišit, co je špatné a co dobré.

Zakódovaná přání

„Moje máma mi koupí ty krásné šaty, jaké měla princezna v pohádce,“ vytahuje se třiapůlletá Ema ve školce. Tohle není skutečná lež, ale nejtajnější přání. Děti v tomto věku si myslí, že stačí něco chtít a stane se to.

Existují však i výmysly jiné povahy. Filip je smutný, že po rozvodu rodičů se s tátou nevídá tak často, jak by si přál. Proto si vymyslí jiného tatínka. Takového, který s ním chodí každou neděli hrát fotbal nebo na kolo.

Děti do čtyř let si nedokážou vymýšlet rafinované lži, které by důstojně zastoupily pravdu. Jsou totiž přesvědčené, že dospělí uvažují stejně jako oni a navíc že do nich vidí a všechno, co si vymyslí, jsou schopni odhalit. Od čtyř až pěti let je to však jiné.

Strach před trestem

Pětiletá Sára se tak zabrala do hry, že už nestačila doběhnout na záchod a počurala se. „Ale já jsem se nepočurala, někdo do mě strčil a já jsem upadla do vody,“ lže mamince. Bojí se, že dostane vynadáno, má pocit, že se stala katastrofa.

V tomto věku děti už lžou vědomě. Stačí, aby jim první lež prošla, a uvědomí si, jakou silnou zbraní disponují. Od té doby mají svůj tajný prostor, do něhož nemají rodiče přístup.

Ale jsou i jiné situace, kdy se děti uchýlí ke lži. „Paní učitelka říkala, že mám ze všech dětí nejhezčí výkres,“ chlubí se Matyáš rodičům. V pozadí této lži jsou skryty pochybnosti: Mají mě dost rádi? Chci, aby se o mě víc zajímali, aby na mě byli hrdí.

Rodiče by si měli uvědomit, po čem touhle svou lží volá. A neměli by ho jen pochválit za to, že je „jednička“, ale vysvětlit mu, že ho mají rádi, i když nebude nejlepší z nejlepších.

S tématem souvisí:

Děkuji, moc mi to chutnalo

Paní na vedlejším sedadle v tramvaji má ošklivé šaty. A ten starý pán, co k nim přišel na návštěvu, mluvil pořád dokola takové nudné věci. Jakub to ale nahlas neřekne. Už totiž ví, že se některé věci neříkají tak, jak je člověk cítí. A tak třeba když mu na návštěvě dají jídlo, které mu příliš nechutná, nepoví: „To je hnusný!“, ale když už pokrm nepochválí, tak aspoň mlčí. Už pochopil význam společenské lži. A taky dokáže držet jazyk za zuby, případně se všelijak vykrucovat, když jde o to utajit před maminkou dárek, který se jí chystají dát k narozeninám.

Když to jednou prošlo…

„Ten si ale vymýšlí,“ podotknou se smíchem dospělí, když je dítě počastuje nějakou průhlednou lží. Zadělávají si na problém, protože když malý lhář zjistí, že mu lež projde a navíc dospělé pobaví, s chutí se pustí do další. Je to jako bychom mu řekli: „Můžeš si s námi dělat, co chceš.“ Proto je důležité dát dítěti najevo, že to, co říká, není pravda.

Ovšem není nutné se hned vztekat a nadávat mu za to. Efektivnější je celou situaci poněkud odlehčit, humorným způsobem lež zpochybnit a navést dítě, aby samo řeklo pravdu. Zároveň mu tím dáme najevo, že dospělí poznají, kdy lže, a že se zajímají o to, co říká.

Pochválit, ne vynadat

Chválit, chválit, chválit. Pokaždé, když řekne pravdu, když se k něčemu přizná. Hlavně se nerozčilovat a pravdu z něj nepáčit, ale přiměřeným způsobem dítě vybídnout: „Když mi řekneš pravdu, tak ti nevynadám, popovídáme si o tom. Neslibuju ti, že tě nepotrestám, ale nebudu se zlobit, křičet.“

Rozhodně ničemu neprospěje obviňování dítěte z lhaní, nadávky a ponižování. Tudy cesta k navázání vzájemné důvěry nevede. Stejně tak sankce nevyváží upřímný a láskyplný hovor. Dítěti je dobré vysvětlit, proč nemáme rádi lež, že nás mrzí, když lže, že mu chceme věřit.

Pětileté dítě také potřebuje jednoduché a jasné vysvětlení, proč nemá lhát. „Řekl jsi to z legrace, dobře, ale uvědom si, co by se stalo, kdybych ti uvěřila.“ Odpustíme si poučné řeči typu: „Když lžeš už v pěti, tak jak to bude vypadat, až ti bude patnáct? Už nikdy ti nebudu moc věřit.“

Dítě totiž není povinné nám říkat všechno, má nárok na svá tajemství, na to, aby určitě věci svěřilo spíš kamarádovi než rodičům. Pro vývoj jeho osobnosti je to důležité. Obecně lze říct, že děti nejsou notoričtí lháři. A až tak do osmi let mají pocit, že rodičům můžou říct všechno, protože oni vědí, co je pro ně dobré, jsou jejich zázemím. A záleží hlavně na rodičích, zda vzájemná důvěra vydrží i v dalších letech.