Proč děti lžou?

Před dítětem si stačí na něco postěžovat a vzápětí je stížnost přednesena na veřejnosti či před osobou, které se týkala. Těžko se nám vysvětluje, že jsme to tak nemysleli a že to tak nebylo. Je dobré takovou situaci dítěti přijatelně vysvětlit. Jakmile se to snažíme zahrát do autu, často před dítětem mluvíme kontroverzně.

Malé děti nemají žádné zábrany. Drobné komunikační nuance se teprve musí naučit. Jak to udělat a přitom neučit dítě lhát? Není dobré říkat všechno nahlas před zdánlivě netečnými dětskými oušky.

Dětská upřímnost a paměť dokáže roztomilé kousky. Stejně tak dětská fantazie:

„Včera jsme byli s tatínkem u moc hezké paní a já jsem si musela potichu hrát.“ Věta, na kterou pětatřicetiletý Karel dlouho nezapomene. Ani po roce nechtěla jeho žena uvěřit, že hezká paní byla cizí prodavačka bot a malá Terezka musela být chvilku zticha, než si k nim tatínek vybral ponožky. Svou hláškou si holčička chtěla jen trochu postěžovat, že se jí tatínek chvilku nevěnoval.

Některé děti si ve své fantazii vytvářejí celé příběhy či vymýšlejí situace podobné skutečnosti. Takové fabulování nemůžeme považovat za lež. Je to spíš hra, při které si dítě zkouší představovat realitu podle svého, vžívá se do rolí, které je něčím zaujaly či podnítily jeho obrazotvornost, a čeká, co my dospělí na to.

Každé dítě je jiné. Pokud se nám však zdá, že je toho moc, bylo by lepší obrátit se na dětského psychologa a konkrétní problém řešit.

Lhaní

Naše pozornost by se měla zaměřit na situace, kdy dítě vědomě a cíleně říká nepravdu, aby z toho mělo nějaký užitek. Výsledkem takového chování pak může být třeba to, že někomu něco vezme a tvrdí, že věc dostalo, nebo se nepřizná k nějaké hmotné škodě, kterou způsobilo.

Zásadně chceme, aby se dítě k prohřešku přiznalo, ale často dopředu nemáme jasno, jak s takovým přiznáním naložíme a jak se k dítěti zachováme. Jestliže se dítě přizná, mělo by to být oceněno. Aby se však naučilo, že za své chování musí nést zodpovědnost, je zapotřebí s ním situaci probrat, vysvětlit si, proč to udělalo a jaké následky jeho chování má.

Osvědčuje se, když můžeme dítěti přiblížit problém z druhé strany, aby se vžilo například do pocitů kamaráda, kterému vzalo nebo rozbilo hračku. Posilujeme tak sociální cítění a empatii, dítě má šanci pochopit důsledky svého činu.

Řešení

Za velmi účinné považuji, že se situaci s dítětem snažíme pokud to je možné napravit – například dítě poskytne jako náhradu něco ze svého. Měli bychom přihlížet k věku dítěte, situaci zbytečně nedramatizovat, uchopit ji spíše věcně. K incidentu bychom se pak už neměli vracet, věc byla jednou provždy vyřízena. Okolnosti „řešení“ totiž nebývají příjemné ani hříšníkovi, ani vychovateli.

Naše zrcadlo

Prvních sedm let života dítěte je naplněno poznáváním. Dítě vnímá všemi smysly, svoje vjemy prohlubuje. Přirozeně přejímá naše postoje a soudy, ztotožňuje se s naším chováním, názory a prožíváním.

Napodobuje opravdu vše, to správné i špatné, pokud se tak chováme. Vytváříme mu skutečný vzor, který si ponese celý život. chceme-li v dítěti probudit skutečné morální hodnoty, nezbývá, než se podle nich sami řídit, být ve svém chování autentičtí, morální hodnoty nehlásat, ale podle nich se chovat.

Pozná-li dítě, že chovat se fér a podle pravidel je prima, osvojí si takové normy chování, které mu pomohou snadněji se zorientovat ve vztahu „já a svět“ a budou ho po celý život posilovat.