Rituálno

Po návratu z prázdnin jsme se pozvolna vrátili do našeho standardního „pražského“ fungování. Má to svoje výhody – třeba že vím, že se budou dít podobné věci v podobnou dobu. A taky nevýhody – vstáváme o něco dřív kvůli Honzíkově školce. Tuhle jsem na to chtěl vyzrát a vstal jsem už v půl šesté, ale máma nevypadala moc nadšeně. Měl jsem ten den zrovna plavání, tak asi doufala, že se předtím pořádně vyspím. A ono zrovna ne… Plavání v deset mě tak zmohlo, že jsem při obědě usnul – v židličce nad talířkem těstovin. Příště budu radši ráno dělat, že ještě spím, protože tohle se fakt moc nepovedlo.

Dnes ráno nás zas máma nechala spát déle než obvykle, a to vám byly taky šoky! Sotva jsem se rozkoukal, už mi cpala jogurt, který jsem ale ještě vůbec nechtěl, a když už bych si ho teda vzal, tak mi ho sebrala a začala mě oblíkat, že už musíme na autobus! Ještěže mě nenutila jít pěšky, ale nahodila si mě v nosítku na záda, protože bez pořádné snídaně bych tam asi sám nedošel. Takže mami, takhle taky ne! Nejlepší je budíček v sedm (plus minus maximálně pár minut).

Všechno krásně stihnu, jde to jako na drátkách: Já si v klidu nanáším jogurt do vlasů, zatímco máma popohání Honzíka do koupelny na čištění zubů a oblíkání, sama už je většinou oblečená, někdy i po snídani, a pěkně hlídá čas, abychom pak nemuseli na bus běžet. Loni to byla se začátkem školního roku docela pruda. Párkrát se stalo, že jsme bus dobíhali na poslední chvíli. Teď už jsme tak sehraní, že mě stihne i osprchovat a dvakrát převlíknout, než jdeme, a na zastávce ještě můžeme pozorovat letadla a ptáky na obloze, případně kolem projíždějící popeláře a červenou dodávku, co jezdí k našemu řezníkovi.

Ranní pobyt ve školkové šatně už máme taky zmáknutý, poslední dobou si chodím hrát do krabic s víčky od PET lahví a se zátkami od piva. Nevím, k čemu to děti ve školce vlastně sbírají, ale jako zpestření pro mladší sourozence se to hodí. Pak si s Honzíkem zamáváme přes okno, mamka mu na sklo nadýchá šest srdíček s jeho písmenky a můžeme jít na autobus. Po obědě mě zas nahodí do manduky, dojedeme pro bráchu a pak podle počasí buď jdeme pěšky pěkně procházkou až domů, nebo se kousek svezeme busem a zbytek dojdeme pěšky. Podle toho, jestli později odpoledne ještě někam jedeme, se zdržíme pro nejnutnější věci doma, nebo si dáme svačinku a jdeme na procházku po okolí, nebo něco kutíme doma a čekáme na tátu. No a pak už je večeře, koupačka a uspávání.

To je moje oblíbená část dne. Honzík se zas nějak vetřel našim do postele, takže usínáme všichni spolu v ložnici. Já se tulím s panem Opičákem a Pejskem, dám si mlíko od mámy, a za pár minut usnu. Brácha poslouchá pohádku, kterou mu máma při kojení čte, někdy si spolu ještě povídají a teď poslední dobou si Honzík oblíbil meditace na sladké usínání, máma mu je pouští na tabletu. Ještě se mi nepodařilo zjistit, o čem to je a jestli to je vůbec k něčemu dobré. Pokaždé jsem totiž hrozně rychle usnul. Až se mi povede zjistit něco víc, určitě vám o tom napíšu. 😉

Váš Filípek

Jak to vidí máma

Když už to Filípek tak hezky naťuknul, přidám o našich rituálech svou trošku do mlýna i já.

Většinou bývá novopečeným maminkám doporučováno, aby svým dětem pomohly utvářet si denní režim s pomocí rituálů. Večerní koupání je asi nejtypičtějším příkladem rituálu vůbec. Koupací rituál funguje spolehlivě i u nás. Jakkoli můžou být kluci protivní nebo unavení, jak zaslechnou napouštění vody do vany, ženou se oba s nadšením do koupelny. Nezapomenu na situaci před pár měsíci, kdy šel Martin asi ve dvě odpoledne na WC a nezavřel si za sebou dveře. Filípek zahodil oba vláčky, co měl právě v ruce, a s radostným „do vany!“ pelášil do koupelny. Jak velké bylo jeho zklamání, když zjistil, že ve vaně se nic neděje a tatínek jen „napouští“ záchodovou mísu o metr a půl vedle. 😀

Čtěte také:

• Jak vést dítě k samostatnosti
• Jak uhlídat malé dítě? Jako mléko na sporáku!
• Co dokáže pohádka

O průběhu našeho dne vás už poměrně zevrubně informoval Filip, tak asi není třeba to nějak podrobně rozvádět. Opakování stejných činností a z toho plynoucí předvídatelnost toho, co bude následovat, je bezesporu velkou výhodou, když máte malé dítě. Filípek se na změnu v našem denním režimu spojenou s Honzíkovou docházkou do školky adaptoval opravdu velmi rychle. Tehdy jako 11měsíční batolátko vděčně přijal ranní projížďku v kočárku na čerstvém vzduchu (v čase, ve kterém jsem se k tomu sama za sebe nebyla schopná dokopat), a po návratu ze školky po deváté hodině se nechal uložit k dopolednímu spánku. Měla jsem tak hodinku klidu pro sebe, na svůj rituálek – dopolední šálek „kávy“ (caro) a prolétnutí oblíbených (většinou rodičovských) webů.

Tento ranní rituál vzal ovšem poměrně záhy za své – jakmile Filípek přestal dopoledne vyžadovat spánek. Místo kafíčka a posedávání u počítače jsme se tedy společně naučili naplnit a zapnout pračku, vyndat umyté nádobí z myčky nebo na balkoně sbírat rozházené kolíčky na prádlo. Dnešní podoba ranně-dopoledního rituálu je opět jiná: Filípek už mě častěji nechá pracovat samostatně a mým vlastním tempem, zatímco on si listuje v knížkách, svačí u konferenčního stolku v obýváku nebo si vyžádá pohádku na mém počítači. Naštěstí mu stačí pár minut a nemusím tak řešit dožadování se dalších a dalších pohádek, když jedna skončí nebo usoudím, že už to stačí. Často sám po pár minutách řekne: „Nebudu koukat“ a sleze z otočné židle – přiznávám, že někdy by se mi i hodilo mít ještě o maličkou chvilku déle jen své dvě ruce. 😀

Malý a šikovný rituál máme spojený i se stolováním. Jakmile se Filípek vyšplhá do jídelní židličky, poprosí o „obleček“ – takový ten šusťákový bryndáček s dlouhými rukávy na suchý zip za krkem. Na tuto vychytávku švédského nábytkového gigantu nedám dopustit a vřele ji doporučuji všem svým těhotným či čerstvě porodivším kamarádkám. Obleček vozíme standardně všude s sebou, na víkendy, dovolené, výlety… zkrátka všude, kde plánujeme stravování náročnější než křupky nebo kousky zeleniny do ruky. A Filípek to má stejně, ptá se po oblečku, i když si jen dáváme zmrzlinu cestou ze školky (to ho s sebou ale většinou nemáme).

Pak mají kluci ovšem pár rituálů, které mě spíš přivádějí k šílenství. Ráno při obouvání se hádají, kdo si na stoličku vedle botníku sedne první. Pak se strkají u dveří, kdo otevře, kdo bude první u výtahu, kdo zmáčkne tlačítko na přivolání výtahu (lhostejno, že Filípek zatím nedokáže otevřít dveře od bytu ani přivolat výtah, stejně je třeba kvůli tomu s bráchou soupeřit). V autobuse hlásí názvy zastávek, oba. Honzík občas ještě na stopce přidá radu řidičovi: „Pozor, pane řidiči, máš tam stopku!“ (divím se, že jsme ještě nebyli vystoupeni). Jednou cestou ze školky kolem nás projelo červené Ferrari, na které jsem upozornila Honzíka. Od té doby vždy, když procházíme tímto místem nebo v jeho blízkosti vidíme nějaké červené auto, mi Filípek hlásí, že tam jede „Fedadi“. Honzík se loni ve školce každý den loučil s učitelkami frází „papapa čau na shledanou páčko páko páko“, naštěstí ji přes léto zapomněl a nahradil normálním „na shledanou“ nebo „ahoj“. No a Honzíkovo téměř neustálé omílání čísel, fiktivních jízdních řádů a časových údajů už přecházím raději bez komentáře… Není potom divu, že když oba večer konečně uspím, umlknou všechna hlášení o odjezdech vlaků a autobusových linkách, nastává čas pro dospělácké rituály: Manžel se jde „vysmradit“ na chvíli na balkon nebo si sedne v obýváku se sluchátky na uších a ponoří se do světa tónů, zatímco já si vychutnám svou oblíbenou hořkou čokoládu a chopím se háčku. 😉

Tak zase na napsanou!

Jarka