Anděl, čert a Mikuláš

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Máma o nich mluvila už pár dní předem, nejvíc s bráchou, asi si myslela, že tomu ještě nebudu rozumět či co. No ale já nenápadně poslouchal, abych o nic nepřišel a byl v obraze. Takže jsem průběžně vyzvěděl, že se s dětmi setkávají každý rok 5. prosince navečer, většinou za tmy. Zřejmě to má něco společnýho i s převlíkáním, protože Honzík šel ten den do školky převlečený za čerta, měl na hlavě rohy (ty z focení, co se nakonec nevyužily), na sobě černo-červené oblečení, chlupatý kožíšek a čertovský ocas, ještě kopyto a umouněné tváře.

Všechny děti v jeho třídě a dokonce i obě paní učitelky byly taky v čertovském. Ostatní dvě třídy měly jiné kostýmy, jedna představovala nebe a druhá zimu, takže jsem viděl taky dost andělů, princezny Elsy a sněhuláky Olafy. Ve školce prý chodil Mikuláš a děti od něj dostaly malý balíček s nadílkou.

Trochu mě ale mate, že za naším andělem, čertem a Mikulášem jsme jeli už v neděli 4. prosince. Ne oni za námi, my za nimi a navíc v jiný den! A ještě ke všemu tam bylo dalších asi 50 dětí, tomu odpovídající počet rodičů a naprosto neodpovídající počet autíček v dětském koutku. No ale jinak to byla bezva akce! Skoro celou dobu jsem si hrál v onom dětském koutku, jen jsem si na chvíli odskočil za Mikulášem. Z velkého proutěného koše (který mimochodem dost nápadně připomínal babiččin koš na krmení králíků) postupně lovil nadílky pro všechny děti a volal si je k sobě. Kdo chtěl, mohl mu zazpívat nějakou písničku nebo říct básničku, kdo nechtěl, ten prostě jen mlčel. Nadílku dostali beztak úplně všichni.

Když Mikuláš řekl nahlas Honzíkovo jméno, bylo vidět, že je máma celá nervózní, jak mu to půjde. Ale brácha ukázal, že je fakt borec. Šel tam úplně sám, vůbec nepotřeboval, aby šla máma s ním, Mikulášovi zazpíval dvě sloky „Skákal pes přes oves“, usmíval se, poděkoval za balíček a pak se ještě podělil s čerticí o perníček z nadílky. Po něm jsem šel na řadu já. Domluvil jsem se s mámou, že půjde se mnou. Seděl jsem jí na klíně, Mikulášovi jsem do té srandovní kulaté věci, co mi držel před pusou a co vypadala jako kopeček zmrzliny, řekl svoje jméno, a když jsem dostal balíček, poděkoval jsem a zase běžel k našemu stolu. Táta to k mámině velké spokojenosti stihl všechno zdokumentovat. Pak jsme se ještě všichni s Mikulášem, andělem a čertem společně vyfotili a s nadílkou hurá domů.

Už se těším napřesrok!

Váš andělský čert Filípek

Jak to vidí máma

Téma dnešního příspěvku se přímo nabízí: Mikulášská tradice a jak jsme se k tomu postavili my. Předem upozorňuji, že pro mnohé to může být kontroverzní a v souvislosti s vánoční tematikou varuji o to víc: Bude hůř! 🙂

Na co vlastně narážím? Nesouhlasím s běžně zažitým pojetím svátku svatého Mikuláše u nás v Čechách. Začít pár dní před začátkem prosince strašit děti, že si je odnese čert a nebo že dostanou v nadílce od Mikuláše jen brambory a uhlí, pokud nebudou hodné a poslušné, to opravdu není náš šálek kávy (ani punče). Byla jsem tedy moc ráda, když se v jedné z mých oblíbených FB skupin vytvořila iniciativa mezi rodiči udělat si mikulášskou akci trochu jinak, bez strašení, s čertem a andělem, kteří budou znát své místo a nebudou se prosazovat na úkor Mikuláše a za cenu zbytečných dramatických situací a dětských traumat. Nakonec se nás sešlo snad na 40 rodin, dvakrát jsme měnili místo konání, abychom se tam vůbec všichni vešli, ale stálo to rozhodně za to!

Čtěte také:

• Kdo nosí dárky u vás?
• Jak vést už nejmenší děti ke čtení
• Kdo si hraje, nezlobí… a hodně se naučí

Kluci byli spokojení, odpoledne na neznámém místě a ve skupině lidí, z nichž jsme dosud osobně znali jenom pár dětí a jejich rodičů, zvládli na jedničku. Pokud jde o ústřední trojici celého odpoledne, předčila reakce našich kluků má očekávání. Honzík se hned v úvodu odpoledne ujistil, že čert nikoho neodnáší (my ho tím nestrašíme, ale zjevně to zaslechl někde cestou do školky nebo ze školky, případně od dětí ve školce; kromě autobusů a vlaků totiž u Honzíka vzbudí opravdový zájem skutečně jen máloco), a pak už byl vyloženě natěšený na to, až přijde na řadu. Filípek zvolil mírně vyčkávací taktiku, pozoroval, co na to všechno velký brácha, a zařídil se podle něj. Důležité pro nás bylo, že kluky nikdo nestrašil, byli po celou dobu s námi a nikdo je nenutil do zpěvu nebo recitování. Od začátku věděli, že vše je na základě dobrovolnosti a taky to, že to nejsou žádné nadpřirozené bytosti, ale jen převlečení hraví lidé. I přesto věříme, že to pro ně bylo kouzelné odpoledne a náležitě si ho užili.

Vůbec je naše pojetí adventu a Vánoc asi trochu jiné, než na co je většina lidí zvyklá. Nemáme adventní kalendář se sladkostmi nebo čokoládičkami. Stejně jako loni mají kluci (no, spíš Honzík, Filípka to zatím moc nebere) v pokojíčku na stěně jednoduchý dřevěný stojan ve tvaru stromečku a na něm zavěšených 24 háčkovaných ponožek. V každé z nich je jedna kartička s nějakým adventním/zimním úkolem. A tak už jsme spolu například pekli a zdobili perníčky, vystřihovaly sněhové vločky na okna, vyráběli řetěz na vánoční stromeček, dělali vánoční ozdoby z domácího „moduritu“ a řada dalších tvořivých úkolů nás ještě čeká. Honzík každý den hledá na stromečku tu správnou ponožku a na rozdíl od minulého roku, kdy jsem mu kartičky četla já, letos už si znění adventních úkolů čte sám.

S Ježíškem je to u nás taky poněkud netradiční. Dárky si dáváme mezi sebou, dokonce se mnou kluci i pár dárků nakupovali (ne pro ně, překvapení pod stromečkem chci dopřát jim i sobě). Těšíme se na Ježíška – miminko v jesličkách, ne kouzelného dědečka, který naděluje dárky. Ostatně, oním „kouzelným dědečkem“ byl svatý Mikuláš, v anglosaských zemích oslavovaný jako Santa Claus. Naše kouzlo Vánoc spočívá v čekání na miminko, na jehož počest si dáváme dárky navzájem jako připomenutí toho, že dary nosili lidé původně jemu. A taky proto, že se máme rádi a chceme si udělat radost.

V předvánočním čase nelítám hekticky po bytě s hadrem, prostě jen uklízím tak jako vždycky a jak je to se dvěma malými dětmi nutné. Při pečení cukroví popíjím nealkoholický dětský punč a nechávám Honzíka vykrajovat stíhačky, náklaďáky, traktory a vlaky. Teprve když kluci večer usnou, v klidu si vykrajuju vánoční hvězdičky, sněhové vločky, zvonečky a srdíčka, aby i moje touha po estetickém a tematicky odpovídajícím cukroví byla naplněna. Peču z žitné chlebové mouky (perníčkům to chuťově velmi prospělo!), ve všech receptech jsem ubrala cukr, případně ho nahradila medem či kokosovým cukrem, a celkově to s množstvím sladkého na Vánoce nepřeháním. Tedy… perníčků opět peču asi 6 kilo, jako loni, ale je to dáno tím, že je rozdávám přátelům jako jedlé dárky a dělíme se v rodině. Místo kapra s kostmi jsme letos objednali filety z aljašské tresky a jsme upřímně zvědaví, jak nám (a hlavně klukům) budou chutnat. Určitě vám o tom napíšu příště, po Vánocích. 😉

Užijte si klidné, pohodové, radostí provoněné vánoční svátky, v rodinném kruhu, s přáteli, v plném zdraví a v lásce!

Jarka