Štěpánka 1. týden po porodu: Nejšťastnější člověk

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

V neděli se bohužel potvrdila preeklampsie, měla jsem úplně šílený krevní tlak a v pondělí brzy ráno mě poslali na ultrazvuk, kde se zjistilo, že Oliver má velmi špatný průtok placentou. Jenže já, pořád hladová jsem samozřejmě v 6 ráno měla kávu a sušenky, takže jsme museli s císařským řezem počkat až do poledne.

Bylo to strašně dlouhé čekání, protože už jsem se nemohla dočkat, až ty naše drobečky uvidím. Mezitím jsem volala Pepíčkovi, že má po 11 hodině dorazit, protože budeme rodit. Byl strašně zlatý, vyjukaný, nervózní, starostlivý a snažil se mě uklidňovat, že se nemám bát, že vše dopadne dobře, a já se v duchu usmívala a děkovala Bohu, že mám toho nejlepšího chlapa na světě! Měl nakázáno nikomu nevolat, jen po porodu nejbližším. Jenže chlapi jsou větší drbny než my holky. Tak mi v zápětí začaly chodit SMS, že se mám držet. Já jen zavolala kamarádce Símě, mojí kadeřnici, se kterou jsem byla domluvená, že mě přijde do porodnice ostříhat.

Blížila se 12 hodina a mně se chtělo štěstím brečet, pořád jsem nemohla uvěřit, že mám takové štěstí a budu maminka!

Pepíček dorazil s pugetem tulipánů a bylo na něm vidět, jak moc je nervózní. Pořád mě hladil a snažil se mě utěšovat, ale to já vůbec nepotřebovala. Jeli jsme na sál, já hořela nedočkavostí. Pak mi to přišlo všechno strašně rychlý. Na sále byli všichni moc milý. Po domluvě s lékaři jsme se dohodli, že nejšetrnější k miminkům bude spinální anestezie, při které je znecitlivěna pouze dolní část těla, ale matka je při vědomí, tak jsem se posadila a čekala, až mi to píchnou. A v tom jsem začala brečet a nemohla to zastavit.

Anestezioložka se mě ptala, proč pláču a zda mě to bolí, a já se slzami v očích odpověděla, že mě nic nebolí, že se jen nemůžu dočkat, až prťátka budou mezi námi.

A pak to byla strašná rychlost! Pepíček mě držel za ruku, pořád hladil a utíral slzy.

Ve 12:22 jsem slyšela poprvé ten nejkrásnější zvuk na světě, poprvé jsem viděla drobečka Olivera, který vážil 1830 g a měřil 43 cm, vypadal tak krásně, ale byl tak malinký a bezbranný. No a o minutu později jsem poprvé viděla Annu Márii, která byla proti Oliverovi tak strašně veliká, a přeci tak malinká, vážila 2080 g a měřila 44 cm.

Vůbec nedokážu popsat, co teď cítím! Je to ta největší láska, kterou jsem kdy zažila!

Pepíček pořád děkoval, že jsem z něho udělala toho nejšťastnějšího chlapa na světě a že máme ty nejkrásnější děti na světě! Sliboval, že mi hned, jak to bude možné, ukáže všechny fotky, ať je můžu vidět alespoň v telefonu.

Pak mě odvezli na JIP, kde jsem musela být až do druhého dne a sestřičky musely být ze mě na mrtvici, protože jsem pořád otravovala, že musím vidět děti! Pořád jsem brečela, měla šíleně vysoký tlak, a tak mě postrašili, že dokud mi tlak neklesne, tak mě z JIP nepustí. Trošku to na mě platilo, snažila jsem se uklidnit a spát, jenže to nešlo. Byla jsem každou hodinu vzhůru a myslela na ně a nemohla se dočkat, až je budu mít u sebe nebo je alespoň uvidím! V úterý už mě asi měli plné zuby a ve 13 hod. mě posadili na vozík a jela jsem konečně za nimi.

Když jsem je viděla v inkubátoru, jak jsou maličkatí a bezbranní zase jsem se neudržela a plakala. Vše se ve mně tlouklo, samu sebe jsem nepoznávala! Ten strach o ně, ta hrdost, že jsem to dokázala, ta pýcha, jak jsou krásní, ta obava, aby byli hlavně zdraví. Přes slzy jsem skoro neviděla, mluvila na ně a ty malý myšičky hladila a jsem si jistá, že věděli, že jsem u nich, protože se mi zdálo, ne nezdálo, jsem přesvědčená o tom, že se na mě usmály.

Pak už mě konečně převezli na oddělení šestinedělí a já za nimi mohla docházet, kdy jsem jen chtěla! Snažím se odstříkávat mlíčko, zatím to jde po kapičkách, ale věřím, že se to rozjede a budu je kojit, alespoň na přeskáčku a když to náhodou nevyjde, tak se taky nic neděje! V dnešní době už je umělá strava tak kvalitní, a je pořád lepší, když budu v klidu s umělou stravou než v nervech s kapičkami mateřského mléka.

Pak jsem vyřídila nejdůležitější hovory a zprávy, s maminkou, který jsem vůbec nerozuměla, protože pořád brečela a děkovala, že je nejšťastnější na světě, s Pepíčkem, Móňou, Péťou, Vlaďkou, Lenkou, Jarouškem… Touto cestou bych ještě chtěla poděkovat paní Dáše Plevové, která, ač jsem jí nikdy neviděla, mamince volá, nechá nás pozdravovat, ptá se vždy, jak nám je, a já jí slibuju, že až to bude jen trošku možný, tak se jí přijedu s dětičkami pochlubit!

Holky, budu pomalu končit, pádím za poklady, protože každá minuta bez nich je jako věčnost a já jako bych nebyla celá! Strašně moc je MILUJU a nikdy je neopustím!

Naše těhulka LIVE! Štěpánka užívá Femibion. Přečtěte si více o kyselině listové.