Otec u porodu – radost, nebo komplikace?

Skutečně vědecky podmíněných studií, které by na základě početného souboru sledovaných porodů podaly objektivní zprávu a doporučení, je zoufalý nedostatek. Většina názorů se tedy opírá o jednoduché vlastní zkušenosti, které bývají často ještě podmíněny jakýmsi módním ideologickým angažmá.

Muži na obtíž?

V poslední době je patrný jistý odklon od původního nadšení, které vítalo přítomnost otce na porodním sále jako převratnou pozitivní novinku a málem revoluční vymoženost. I takoví průkopníci moderního vedení porodu bez násilí, jako u nás známý a často citovaný dr. Michel Odent z Pithiviers u Paříže, hodnotí přítomnost otce u porodu kriticky.

Upozorňuje na snahu všech savců o izolaci během porodu. Chová-li se otec jako pozorovatel, může paradoxně průběh porodu ztížit, tím hůře je pak vnímána jeho funkce dokumentaristy, kameramana a fotografa. Dr. Odent také varuje před příliš upovídanými muži, kteří slovem projevují vlastní úzkost, tu pak přenášejí na své okolí. Nevýhodou jsou také muži s nadměrně projektivním až vlastnickým chováním, kteří chtějí za každou cenu rodičku držet, masírovat, nebo se s ní v průběhu porodu mazlit.

Nejdůležitější je klid

Porod s přítomností otce bývá podle statistik většinou delší a bolestnější. Žena při porodu potřebuje být ve svém vlastním světě, kde nemusí mluvit ani myslet. Partner se většinou snaží svou ženu chlácholit, tím ji vlastně v jejích základních živočišných funkcích vyrušuje a porod tím ztěžuje.

Málokterý muž pochopí, že žena nepotřebuje v průběhu porodu stimulaci, ale spíše klid. Těhotenství a porod často změní ženu v úplně jiného člověka. Mizí mnohé, co dosud považovala za důležité naopak se probouzejí skryté, po tisíciletí stejné pravěké instinkty a živočišné reakce. Novopečený otec dítěte může být touto změnou překvapen, někdy i nepříjemně zaskočen.

Závist

V celé historii kulturního lidstva byl porod intimní záležitostí zkušených ženských pomocnic, „porodních bab“, kterým se rodička svěřovala do péče. Teatrální porody královských potomků za účasti celého dvora byly pouze jakousi výsadou hlav pomazaných a s obyčejnou každodenní porodní praxí neměly nic společného. Přítomnost otce u porodu se poprvé začala objevovat v 70. letech 20. století v USA pod vlivem některých spekulací psychoanalýzy.

Psychoanalytici hovořili dokonce o jakési kompenzaci mužské „závisti“ porodu. Porovnávali ji s údajnou „závistí“ ženy, která muži celoživotně závidí jeho penis. V té době se také začalo hodně hovořit o rané vpečeťovací fázi vývoje dítěte, které si přítomnost otce u porodu „pamatuje“, což přispívá k upevnění vazby otec – dítě. Není zapotřebí dodávat, že tuto ranou vazbu na otce se u člověka nikdy nepodařilo prokázat.

Diktát módy

K nám dospěla přítomnost otce u porodu v osmdesátých letech jako jakási módní vlna. Porody takto vedené byly rázem považovány za moderní vymoženost. Psychologové pak zdůrazňovali, že to nemusí vždy být otec novorozeného dítěte, ale u porodu stačí přítomnost osoby ženě blízké, sloužící jako jakási psychická podpora.

V podtextu pak byla také často vystopována snaha o jakousi ochranu ženy před cizím a často i nepřátelským ovzduším porodního sálu a hostilním postojem citově oploštělých a vyčerpaných zdravotnických pracovníků.

Další informace k tématu:

• Otec u porodu – ano, či ne?
• Jak na to, aby byl partner u porodu pomocí a nikoli přítěží
• Manuál pro otce u porodu aneb strach nemá jen ona
• Proč se platí za přítomnost partnera u porodu?

Strach

Mnohé ženy se pak zmítají mezi dvěma pocity: na jedné straně si přejí, aby měly při porodu u sebe někoho, kdo by je podpořil, na druhé straně pak chtějí zůstat samy, přítomnost blízké osoby na ně působí rušivě. Mají strach křičet, obávají se, že budou vypadat zbaběle, že je jejich partner uvidí v nepříliš lichotivé a málo estetické podobě.

Také někteří muži mají z přítomnosti u porodu strach. Cítí se špatně, připadají si neobratní, mají pocit neužitečnosti. Navíc pak někteří z nich špatně snášejí pohled na krev, na porodním sále kolabují. Zdravotnický personál pak stojí před dvojnásobným úkolem: zdárně dokončit porod a současně resuscitovat otce.

Trauma

Existují dokonce zprávy o tom, že u citlivého nebo psychicky labilního otce může porodní zážitek vyvolat psychické trauma. Drasticky vnímaná zkušenost pak může v ojedinělých případech vyústit až v sexuální poruchy.

Zejména operativně vedené porody mohou oku neškoleného pozorovatele připadat často jako nějaký horor. Odborná literatura se sice shoduje v názoru, že porodnická operace sice není důvodem k vykázání otce z porodního nebo operačního sálu, ale tato možnost by mu měla být vždy nabídnuta. Rozhodně pak není vhodná přítomnost otce v případech, kdy je rodička v celkové anestezii a zaintubována za účelem řízeného dýchání.

Jsem otec

Všechny dosud uvedené důvody samozřejmě neznamenají, že by měla být přítomnost otce u porodu šmahem zamítána. Někteří otcové nade všechnu pochybnost potvrzují, že společné zážitky při porodu prohloubily vzájemný vztah mezi partnery i vztah otce k dítěti.

Otec, který se bezprostředně po porodu dotýká svého dítěte, prožívá často neopakovatelné okamžiky štěstí. Nemám teď na mysli teatrální gesta takzvaných celebrit, které za klapotu spouští fotoaparátů slavnostně přestřihují pupeční šňůru. Jsou to spíše ti milující otcové, kteří už po celou dobu těhotenství své partnerce pomáhají a první křik novorozence je pro ně slavnostním vyvrcholením celé této péče a potvrzením toho, že se konečně stali otci.

K porodu ano, či ne?

Důvody pro a proti přítomnosti otce u porodu jsou asi v rovnováze. Žádný muž by neměl být k přítomnosti u porodu nucen a rozhodně by neměl podléhat nějakému módnímu diktátu. Každý člověk je trochu jiný a závisí tedy na okolnostech a osobnostních předpokladech, zda bude jeho přítomnost u porodu radostnou událostí a přínosem nebo naopak traumatickým zážitkem.

Všechny tyto okolnosti by měla budoucí rodička se svým partnerem předem probrat a prodiskutovat. Jedině oboustranné a dobrovolné láskyplné angažmá může přinášet podporu a prospěch pro všechny zúčastněné: matku, novorozené dítě, otce i zdravotnický personál.