První krůčky bez pohromy: Nevoďte, nedržte, nepomáhejte

Ten výjimečný den je tady. První samostatné krůčky. Někoho to potká už v devíti měsících, jiný si třeba dalších devět počká. Všechno má svůj čas, nic se nesmí uspěchat. Udělat první samostatný krok v životě, to předpokládá náležitou předehru.

Zdroj: Pixabay.com

Gabriele je 14 měsíců a konečně okusila, jaké to je vykročit sama. Udělá pár nejistých krůčků a skončí v náručí své matky. Je z toho velká sláva. „Toto umění představuje dlouhý proces, který je nastartovaný daleko předtím, než se dítě dokáže samo postavit a vykročit,“ říká francouzská fyzioterapeutka Michèle Forestierová ve své knize „Od narození k prvním krokům“.

První etapa směřující k chůzi začíná už tehdy, když se dítě ležící na zemi snaží popolézt, dostat se k nějakému předmětu. Následuje pro něj další velký objev, a to když se postaví na všechny čtyři. Teď se může podle chuti pohybovat a zkoumat neznámé prostory. Až se jednoho dne dostane k pohovce, nízkému stolku nebo jiné opoře vysoké asi 30 cm.

Chytí se za ni a vkleče se zkouší vytahovat se nahoru. Zjistí, že se dokáže opřít o chodidlo jedné nohy. Sláva. Z pozice „klečícího služebníka“ se brzy dostane, a jakmile stojí na obou nohou a opírá se třeba o pohovku, nestačí se divit tomu, jak se svět proměnil, když se na něj dívá z jiného úhlu.

Chytit „balanc“ není jen tak

Pak začne dítě pracovat s rovnováhou. Pustí se jednou rukou opory, potom druhou, pak se pokouší zvedat nohy. Pořád se ale drží na jednom místě. Nesnaží se odpoutat, objevuje rovnováhu. Jakmile se s ní vypořádá, následuje další etapa. Dítě odvážně postupuje doprava, doleva, dokáže obejít stolek, pak se přesunout ke křeslu a k pohovce.

Pohyb v prostoru se mu zalíbí i přes veškerou námahu, kterou musí vynaložit. A pokračuje dál. Stává se stěhovákem, sune před sebou židli, kočárek, všechno, co se pohybuje po podložce. Už se odkáže zvednout samo, když upadne. Tehdy už je připravené na první krůčky.

Čtěte také:

Vodit za ruku se nevyplácí

Dítě nepotřebuje, aby ho někdo učil chodit. Zvládne to samo. Mnoho rodičů si však myslí opak, bojí se, aby jejich potomek nebyl „opožděný“, aby něco nezanedbali. A tak zasahují do tohoto procesu, nevhodně ho nabourávají. Přitom stačí nechat dítěti volnost, aby si samo stanovilo vlastní rytmus, zvolilo okamžik, kdy se chce vydat samo do světa.

Samozřejmě na ně musíme dohlédnout, aby si neublížilo, dodávat mu chuť zkoušet novou věc, chválit za sebemenší pokrok a pofoukat bolístku, když upadne. Do ničeho ho nenutíme.

Funguje jednoduché pravidlo: Dotýkáme se ho, jen když mu hrozí nebezpečí pádu, popřípadě se dostane do situace, kde by si mohlo jinak ublížit. Určitě není nutné ho držet za ruce a nutit ho chodit. V takovém případě dítě nezíská zkušenosti s rovnováhou, neosahá si samo oporu.

Navíc pokud si zvykne držet se za ruku, pěstujeme v něm závislost a hrozí, že i později bude čekat, že ho někdo bude „vodit za ručičku“.

Pro radost rodičů nechodí

Rozevřeme doširoka náruč a lákáme adepta na chůzi: „Pojď k mamince.“ I tohle je špatně. Dítě se pokusí o první krůčky ne proto, že by to samo chtělo, ale aby udělalo radost rodičům. Ale na chůzi ještě není zralé. Najednou dostane strach, upadne a už nechce chodit.

Pokud se snažíme celý proces uspěchat, riskujeme, že v dítěti vypěstujeme blok a že bude třeba i několik měsíců odmítat zkoušet chodit. Děti se naučí chodit obvykle mezi 10. a 18. měsícem, je to individuální záležitost.

„Zásah dospělého do tohoto procesu není vhodný, stejně věci nepomůžou různí pomocníci jako chodítka,“ ujišťuje Michèle Forestierová. Dítě v něm usazené sice pohybuje nohama, ale pořádně na ně nevidí, což mu brání náležitě si uvědomovat prostor a rozvíjet pohyb po zemi. To samé platí i pro hopsadla. Chodit totiž neznamená skákat.