Desátý až dvanáctý měsíc života
Děti nyní již ovládají plno dovedností v různých oblastech vývoje. Jak nových dovedností přibývá, začínají se naši malí od sebe ve vývoji výrazněji odlišovat.
Zdroj: Shutterstock.com
Normální vývoj musí být tudíž chápán nyní již poměrně široce, a proto se budeme tentokrát věnovat vývojovým dovednostem ve věkovém rozmezí tří měsíců najednou.
POHYBOVÝ VÝVOJ
V 10. měsíci se většina dětí za normálních okolností již pohybuje sama v prostoru lezením po kolínkách a sama se posadí. Stále více však děti trénují postavování na nožky. Můžeme tak být svědky neúnavného vstávání u nábytku, aby se dítě po chvilce zase spustilo samo zpět na kolínka nebo na bobeček či do sedu a vzápětí opět vstalo.
Je to pro ně pohybová hra, kterou si cvičí a zdokonalují nové dovednosti, jako je vstávání u opory, přenášení váhy z nohy na nohu, které trénují přešlapováním na místě. Později se povede udělat krůček stranou a druhou nožku přisunout. Netrvá dlouho a malí cvičenci začnou drobnými krůčky popocházet kolem nábytku, aby se následně opatrně spustili zpět na zem.
Jakmile se děti v těchto aktivitách dostatečně zdokonalí a nabudou větší jistotu ve vykonávaných pohybech, začnou si podmínky svého trénování samy ztěžovat: pokoušejí se vstát, aniž by se něčeho přidržely, balancovat chvíli ve stoji bez držení a udělat první samostatné krůčky.
Některým dětem se to podaří už v 10. či 11. měsíci, jiným právě když dovrší 1. rok života a dalším ještě o nějaký měsíc později. Rozhodně bychom neměli děti do chození nutit a vodit je za vzpažené ručky.
Na konci 1. roku života jsou naši malí stále pohyblivější, velmi obratně se dostanou kamkoli, i když to může být různým způsobem. Lákají je také „výšky“, takže vylézají na křesla a židle a rodiče musejí dohlížet, aby z nich nespadli a neublížili si. Dobré proto je, aby se spolu s lezením nahoru naučili také slézat dolů, nejlépe pozadu jako rak.
Ani z pohledu lékaře při preventivní prohlídce není samostatná chůze mezi 10-12 měsícem věku měřítkem správného vývoje. Vůbec nevadí, když dítě v této době hbitě leze a jen opatrně trénuje krůčky a stoj u nábytku. Samostatná chůze často přichází později a není to známkou vývojového opoždění.
VÝVOJ POHYBŮ RUČEK A PRSTŮ
Děti ve věku kolem 9. měsíce rády házejí věci na zem, a že se to děje prudšími pohyby celou paží, jakýmsi švihem. Tato činnost může přetrvávat i nyní, ale postupně se zdokonaluje tak, jak se vyvíjí úmyslné uvolňování úchopu a pouštění věcí z ručky a pokládání je na předem určené místo. Je proto nyní vhodné vybízet děti k podávání věcí třeba do naší dlaně.
Zpočátku můžeme pozorovat, jak dítě přiloží ručku k naší ruce a zase ji stáhne zpět, aniž by věc pustilo, ale postupně bude úchop stále uvolňovat, až nakonec žádaný předmět přece jenom skončí v naší dlani.
Větší šikovnost prstíků se projevuje nejen při uvolňování úchopu, ale i při uchopování velmi malých předmětů. Opozice palečku vůči ostatním prstům by měla být na konci 1. roku života zcela zřetelná. Dětem se již obvykle daří uchopovat například drobečky, které nám spadnou pod stůl, tzv. pinzetovým či klíšťkovým úchopem, to znamená, že je uchopují jen palečkem a ukazováčkem, což připomíná úchop pinzetou nebo kleštičkami.
ROZUMOVÝ VÝVOJ
V tomto věku se děti velice rády utvrzují, že jejich vlastní činnost je příčinou nějakého dalšího dění, že má nějaký následek. Milují například mačkání vypínače, kterým rozsvěcují a zhasínají světlo, nebo otevírání a zavírání zásuvek či mačkání knoflíků u rádia, aby ho opakovaně zapínaly a vypínaly. Pamatují si, jaká jejich činnost vedla k cíli a tu dále využívají, a jaká nikoli, a je tudíž nutné hledat nová řešení.
Děti v tomto věku však neumějí ještě svou paměť využívat za všech okolností, protože u nich nedochází k potlačení podnětů, které mohou působit rušivě, jak si ukážeme na následujícím úkolu.
Schováme-li například hračku před zraky dítěte pod jeden ze dvou stejných hrnků, je pravděpodobné, že si náš potomek místo zapamatuje a hledá hračku pod správným hrnečkem. Když však situaci ztížíme tím, že hračku schováme pod hrnek například na levé straně a pak ji vzápětí před dítětem schováme pod hrnek na pravé straně, bude docházet většinou k chybnému hledání hračky pod levým hrnečkem, čili na tom místě, kam jsme ji schovali nejdříve.
Děti v tomto věkovém období ještě nebývají vždy schopny potlačit vzpomínku na původní místo, kde byla hračka schována poprvé. S přibývajícím věkem však budou chybovat při hledání schované hračky stále méně i po určité časové prodlevě.
To, že naši malí nyní dokonaleji chápou trvalost předmětů a konstantnost tvarů a velikostí či dalších vlastností, o čemž jsme se již zmiňovali při popisování předcházejícího věkového období, jim umožňuje předměty do určité míry kategorizovat. Kategorizace je založena právě na vnímání podobností a rozdílů.
Děti jsou nyní například schopny odlišit živé jedince, kteří nějakým způsobem reagují, od neživých věcí, které žádné reakce nevykazují. Uvědomují si tedy, že některé objekty jsou si podobné, že mají určité shodné znaky. Na tomto základě si vytvářejí i první představy například geometrických tvarů (koule, kostka a následně kolečko a čtverec). Takové kategorizace a představy umožňují pochopit význam slovního označení.
Ponechat očkování na rozhodnutí rodičů
VÝVOJ ŘEČI
Dětské žvatlání je nyní na denním pořádku. Repertoár vyslovených slabik se s věkem dítěte stále rozšiřuje. A tak naši malí zvládají žvatlání slabik, jako je zejména již zmíněné „ta-ta“, ale i „ba-ba“, „dě-dě“, „ne-ne“, „pa-pa“ atd.
Toužebně očekávané „ma-ma“ obvykle mezi prvními slabikami není, ale nakonec se maminka přece jen dočká, i když vyslovené slabiky nemusejí mít ještě význam slova.
Přesto však je vyslovování dvojslabik velmi důležité a někteří je považují dokonce za milník ve vývoji řeči. Vyslovit dvojslabiku je totiž velký výkon, protože to vyžaduje nejen přesně načasovat zavírání a otvírání rtů s činností hlasivek a pohybem jazyka, ale i pravidelně přerušovat hlas během jednoho výdechu.
Skutečná první slůvka se objevují zpravidla na konci 1. roku. Ale i zde je norma široká, takže to může být dřív i později. Prvními slůvky bývají často jednoslabičná citoslovce jako například „bum“, „bác“ nebo zvuky napodobující věci či zvířata: „tú“, „haf“, případně opakující se každodenní důležité činnosti, jako je „ham“. Pojmenování nejbližších osob se však také vyskytuje záhy.
Někdy se můžeme zaposlouchat, jak si náš potomek povídá pro sebe a vede dlouhé monology. V takovém povídání využívá nápodoby nás dospělých, kdy imituje melodičnost řeči a trénuje si tak základy používání hlasu. Může se při tom objevit i nápodoba mimiky či gestikulace.
A jak je to s porozuměním řeči? Porozumění řeči je snazší a předchází vlastní aktivní mluvě. Dítě zprvu nerozumí jednotlivým slovům, spíše se naučí reagovat na jednoduché výzvy spojené s gestikulací, které mu pochopení řeči usnadní, zejména když se tak děje v radostném citovém rozpoložení, jaké bývá při různých domácích hříčkách.
Můžeme se však zkoušet ptát našich malých na osoby, které jim jsou blízké, například „ kde je táta“, nebo na věci, které je zajímají, například „kde je světýlko“. Jak jsme psali v předcházející kapitole, pokud dítě otázce porozumí, bude nejdříve osobu či věc hledat očima.
Ke konci 1. roku se může objevit již i ukazování na dotázaný objekt. S prvními slůvky děti totiž začínají obvykle také užívat ke komunikaci i různá gesta. Takovými gesty nám něco označují, nebo nám chtějí něco sdělit. Někdy dítě začne nejdříve ukazovat a pak používat slova. I to je však pro nás důležitá informace, že dítě již chápe, že pro označení věcí, osob či dějů se mohou používat různé symboly.
Čtěte dále
SOCIÁLNÍ A CITOVÝ VÝVOJ
Bývá obvyklé, že nám chce dítě něčím udělat radost, a tak například předvádí naučené „kousky“ proto, že nás chce pobavit a potěšit. Odměnou je mu pak naše projevená radost, která se stala cílem jeho hry.
Díky existujícímu citovému vztahu mezi rodiči a dětmi rozumějí děti nyní dobře pochvale a pokárání. Jak píše profesor Zdeněk Matějček, máme teď v rukou dva základní výchovné prostředky, totiž odměnu a trest, jejichž účinnost je na citovém vztahu založena. Je na místě zde zdůraznit, že odměna má mnohem větší výchovnou účinnost než trest, a to zejména u nejmenších dětí. Odměnou není jen mechanický pocit libosti, ale i pochvala.
Děti nyní už chápou i existenci sebe sama, své vlastní bytosti. Umožňuje jim to vnímání vlastního těla, které je trvalé, a vnímání základních aktivit a pocitů, jež jsou vázány na určité podněty.
Naše citové reakce a náš způsob chování jako odezva na chování dítěte by měly být vždy ve stejných situacích stejné, abychom mu umožnili pochopit, jaké jeho chování je pro nás ještě únosné a jaké nikoliv, nebo kdy nám naopak působí velikou radost. Na základě stálé zpětné vazby se dítě učí vůlí usměrňovat své chování.
Zkušenosti z 1. roku života bývají základem (i když do určité míry mohou být korigovány i později), ze kterého se rozvíjejí další vlastnosti dítěte, důvěra v sebe a v okolní svět a vztahy k druhým lidem.
HRA
V tomto období bychom si měli s dětmi hrát hlavně na zemi. Dítě tak má jedinečnou šanci na vlastní pěst prozkoumat své bezprostřední okolí, při lezení musí překonat mnoho překážek. Velmi praktické jsou v tomto ohledu obyčejné schody. Samozřejmě musíte mít dítě neustále pod dohledem a být mu k ruce v případě, že bude potřebovat vaši pomoc.
V tomto věku mají děti rádi také míče různých velikostí, občas ale může jejich pozornost upoutat úplně jiný předmět. Třeba tatínkova bačkora nebo smetáček s lopatkou. Míč je tak jako tak vhodný k posilování dalších pohybových dovedností. S jeho pomocí můžete děťátko vytahovat do stoje nebo do kleku.
V tomto věkovém období začínají děti také samy chodit. První krůčky jsou ale nejisté a často končí pádem. Proto zkoušejte snahu chodit u dítěte posilovat tím, že si ho budete posílat od náruče do náruče. K této hře ale v žádném případě dítě nenuťte.
Dobrou pomůckou pro rozvoj motoriky jsou i hračky na kolečkách, které by v tomto období neměly chybět. Děti jí rády strkají před sebou, tahají za provázek nebo si s ní jen tak jezdí v ruce.
Než se pustí dítě do dalších výprav po zemi, dopřejte mu chvilku odpočinku právě u stolu. Posaďte si ho na klín a hrajte si. Alternativou vašemu klínu může být také dětská stolička, ale málokteré dítě v ní vydrží sedět delší dobu. Hrou u stolu dosáhnete toho, že se dítě bude alespoň chvíli soustředit. U obzvlášť neposedných dětí střídejte pohyb s klidovými hrami častěji.
Koordinace pohybů ruky a dětských prstíků je opět nyní dokonalejší, čemuž odpovídá i hra s malými předměty, která předpokládá souhru paží a prstů.
Když se daří úchop malých věcí konečky prstů, zkuste jít ještě dál a pokuste se dítě přimět k tomu, aby předmět přemístilo do nádoby s menším hrdlem. Uvolnění úchopu přesně nad malým otvorem bývá však ještě obtížné. Děti často nacpou do otvoru i prstíky s drženým předmětem, a ty pak v malém prostoru nejdou rozevřít, aby předmět pustily.
Některé děti ruku sice do nádoby vloží, ale předmět ještě nejsou schopny pustit. Později můžete dítěti dát celou hromadu kostiček a kyblík, do něhož bude dítě kostky přesunovat, aby je posléze zase vysypalo a pokračovalo v této činnosti stále dokola.
Dochází tak k rozvoji nejen jemné pohybové dovednosti rukou a prstů pod kontrolou zraku, ale procvičuje se také pozornost a vytrvalost. Pokud máte dojem, že tyto úkoly vaše dítě už dávno zvládlo, zkuste ho přimět k tomu, aby z kostek postavilo třeba komín. Nejprve ale dítěti předveďte, jak by mělo postupovat.
Obdobnou a o něco snazší variantou je zasouvání kelímků různé velikosti do sebe. Dítě úkol zpravidla řeší metodou pokus – omyl, ale opět jste tu vy, abyste mu pomohli se správným řešením. Můžete se pokusit i o hru s pastelkami. Načárejte na papír jakýkoli ornament a nechte dítě, aby váš pohyb ruky napodobilo.
