První den bez dudlíku si zaslouží oslavu

Metla na rodiče

Tahle malá věcička, se kterou se nedokáže jejich dcera rozloučit, se pro ně stala velkým problémem. Někdo jim říká, že kolem toho dělají zbytečné dusno, že to přejde samo. Oni ale mají pocit, že selhali jako rodiče, zvlášť když vidí kritické pohledy kolemjdoucích. Klaudie totiž nevyndá dudlík z pusy ani při procházce v parku. Žádná domluva na ni neplatí. Dudlík prostě dobrovolně nedá.

Trochu zvláštní plyšák

Dítě potřebuje sát zhruba do jeho jednoho roku. Zklidňuje ho to, přispívá k vyrovnanosti. Po roce tato potřeba ustupuje, což ale automaticky neznamená, že by se dítě v této příhodné chvíli dudlíku vzdalo. Naopak, postupně význam této malé kaučukové či silikonové věcičky roste, stává se z ní společník pro nepříjemné situace. „Dudlík u tříletého dítěte plní stejnou funkci jako plyšák, tedy jakéhosi přítele, společníka, důvěrníka,“ vysvětluje psycholožka Anne Bacusová. „Dítě bez něj neusne a pomáhá mu ve chvílích, kdy je smutné, když u něj není maminka. Jeho ztrátu těžce nese, jako by přišlo o část sebe sama,“ dodává.

Od roku může zůstat v postýlce

Dobrovolně, bez pomoci dospělých, se dítě dudlíku nevzdá. Toto „odstavování“ je však třeba rozfázovat. Zpočátku by se rodiče měli snažit, aby dítě mělo dudlík jen na spaní a na odpočinek po obědě. Jakmile začne chodit, měli by zavést pravidlo, že dudlík zůstane v postýlce. Jinak hrozí, že ve třech letech budou muset nastolit toho pravidlo nekompromisně a půjde to hůř. Žádné dítě v tomto věku totiž nemá fyziologickou potřebu cucat dudlík celý den. Ani ve školce to nedělá, tam si ho může vzít maximálně na odpočívání po obědě. Navíc tříleté děti bývají upovídané, rády se vybavují s dospělými. A ti by jim to neměli ulehčovat, snažit se jim rozumět, když mluví s dudlíkem v puse. „Dudlík v puse znamená handicap při mluvení, tudíž při socializaci,“ připomíná Anne Bacusová. „Když si dítě pocucává dudlík, tak je spokojené a vystačí si samo, nemá potřebu kontaktu s okolím. A právě ve věku, kdy se navazují kontakty s vrstevníky, se stahuje do sebe, což je škoda.“

Čtěte také:

• Odmítání první lahvičky: Stačí vytrvat
• Školka a kojení: Jde to dohromady?
• Výhody kojení pro dítě i pro matku

Krok do dospělosti

K rozlučce s dudlíkem se dítě samo neodhodlá, proč by se taky něčeho tak příjemného zbavovalo. Aby k tomuto kroku bylo svolné, je třeba ho nějak motivovat. Bez jeho souhlasu se to totiž nezdaří. Znamená to najít osobu, na niž dítě dá, která je pro něj autoritou. Může to být třeba pediatr nebo zubař, který mu nekompromisně řekne, že s dudlíkem je třeba bezpodmínečně skoncovat.

Dalším krok spočívá v tom, že je třeba stanovit datum „odluky“. Rodiče by den D měli pojmout jako svátek, což dítěti oznámí. Taky mu řeknou, že to ze začátku nebude tak úplně snadné se s dudlíkem rozloučit, ale že babička (strýček, kamarád) už má pro něj připravený dárek jako odměnu za statečnost. Na den D je dobré naplánovat nějakou oslavu „dospělosti“, třeba kino nebo návštěvu restaurace, při níž se dá dítěti jasně najevo, že už není žádným miminem. Zároveň je třeba mu dodat odvahu a vyjádřit svou důvěru v něj a víru, že se mu to povede. Dítě potřebuje cítit podporu dospělých, slyšet od nich, že jsou přesvědčeni, že se mu to podaří. To už je úspěch zpola zaručený.

Uspíme ho pohádkou

Ovšem úplně snadno to nepůjde. První večer bude kritický. Před spaním bude dítě patrně plakat a dožadovat se dudlíku. Znamená to nápor na dospělé, ale měli by vydržet, udělat si čas a vyprávět mu pohádky, až usne. Druhý den by neměli šetřit chválou a gratulacemi. Může padnout i zmínka o tom, jak teď vypadá hezky bez dudlíku, jak se pěkně usmívá. Pokud se dítě dokáže odpoutat od té malé věci, která pro něj znamená velké zázemí, tak učinilo důležitý krok na své cestě k samostatnosti.