Rodíme špatně a nechceme to měnit

Na základě mnoha protestů a žádostí o změnu současného stavu porodnictví, které byly adresovány Ministerstvu zdravotnictví, potažmo i jiným institucím, které mají ve své agendě porodnictví, minoritní, ale velmi hlasitou skupinou aktivních porodních asistentek, laických kruhů i konzumentek porodnické péče se ministr zdravotnictví rozhodl jmenovat „Pracovní skupinu pro porodnictví Ministerstva zdravotnictví“. Ta se měla pokusit o vytvoření konsensu mezi majoritní skupinou české odborné i laické veřejnosti a těmito „bojovníky za změnu“. Ministr zdravotnictví jmenoval do této pracovní skupiny zástupce všech částí naší společnosti, které jsou v péči o těhotnou rodičku a matku angažovány. Jako předsedu této komise jmenoval mne a coby zástupkyni předsedy Mgr. Moniku Šimůnkovou, vládní zmocněnkyni pro lidská práva.

Do těchto sporů, které se táhnou českým porodnictvím téměř od doby změny režimu, jsem nikdy předtím nebyl aktivněji angažován. Nicméně jsem věděl, že v podstatě nikdy nebylo při jednáních dosaženo alespoň minimálního konsensu. Byl jsem přesvědčen, a toto přesvědčení trvá i dnes, že v našem současném porodnictví stále existuje prostor pro vzájemnou komunikaci a dosažení alespoň minimální míry společných názorů.

Již po první schůzi této skupiny a vyslechnutí argumentů zúčastněných stran mi bylo jasné, že získání podpisů všech zúčastněných pod závěrečný dokument bude obtížná, ne-li nemožná práce. Nejdříve bylo nutno si utřídit požadavky porodnických aktivistek a jako porodník zhodnotit, které jsou v systému našeho porodnictví reálně proveditelné. Poté je sumarizovat do závěrečného dokumentu a pokusit se přesvědčit zúčastněné strany o jeho smysluplnosti a získat je pro jeho podporu.

MUDr. Aleš Roztočil s ministrem Hegerem při prohlídce jihlavské porodnice.

Naše porodnictví se vskutku pyšní světovými perinatálními výsledky. Je ale cílem současného porodnictví ukončení těhotenství porodem zdravého dítěte a nedělky? Člověk je tvor biopsychosociální. Z tohoto trias je naším porodnictvím vcelku plně plněna jen první část. Jak je to ale s psychosociálními aspekty našeho porodnictví?

Porodnictví je v současném pregraduálním i postgraduálním vzdělávání pojímáno jako chirurgický somatický obor. Já sám jsem ve 3. ročníku Lékařské fakulty absolvoval jeden semestr psychologie a myslím si, že studijní programy v současnosti nejsou moc odlišné. Ve které učebnici českého porodnictví najdeme fundovanější stati o psychosociálních aspektech porodnictví? Poněkud lepší je situace ve vzdělávání porodních asistentek, kde oblast psychologie, oblast komunikace a sociologie je daleko více upřednostňována v systému studia.

Výsledky tohoto současného stavu se projevují ve vnímání prožitku porodu u našich rodiček. Až na nepatrné výjimky z řad českých porodníků není této integrální součásti porodnictví věnována patřičná pozornost. Ani výsledky studií českých psychologů nejsou pro české porodnictví nikterak lichotivé. Situace v našich porodnicích není uniformní, nicméně mnoha rodičkami je český systém charakterizován jako příkaznický, mají pocit, že jsou málo informovány, že není brán zřetel na jejich vlastní představu o porodu, že je zbytečně medikalizován a že jsou jim vnucovány porodnické postupy, které si nepřejí. Rodička je považována za objekt porodnické péče, nikoliv však jako subjekt, který se aktivně podílí na svém porodu.

Poskytovatelé porodnické péče, a to v daleko větší míře lékaři než porodní asistentky, mají často necitlivý přístup k rodičkám s nedostatečnou komunikací, s citem pro situaci, asertivitou a dalšími atributy pozitivního psychologického přístupu. Prostě se v psychologii porodnictví pohybujeme jako „sloni v porcelánu“.

Zatímco většina rodiček tento systém akceptuje a ty s vyššími nároky se snaží najít porodnici, kde naleznou alespoň částečnou odezvu svým přáním, existuje minoritní skupina, která tento systém odmítá a snaží se mu, jak v prenatální péči, tak za porodu, vyhnout a volí cestu porodu v domácnosti. Domácí porod není v podmínkách naší společnosti dobrým řešením a přes různé postoje pro i proti jsem přesvědčen, že se jedná o velice rizikové rozhodnutí každou matkou.

Přičemž alternativních možností v naší republice je málo. Jediný porodní dům „Centrum aktivního porodu“ v nemocnici Na Bulovce již neexistuje, porodní dům U čápa a vrány v Praze poskytuje pouze prenatální péči.

Je třeba tento stav řešit? Nemají „porodničtí radikálové“ v něčem pravdu? Z pohledu zástupců odborných společností, jejichž náplní je péče o matku a dítě není zapotřebí tuto situaci řešit. V prohlášení, kterým ukončili svoji činnost v „ Pracovní skupině pro porodnictví MZ“ bylo konstatováno, že vzhledem k dosaženým perinatálním výsledkům není třeba na koncepci českého porodnictví nic měnit. Trochu mi to připadá, jako kdyby Thomas Alva Edison vynalezl žárovku a konstatoval, že tento výrobek je natolik dokonalý, že již další typ žárovky nebude zapotřebí. Tímto prohlášením ukončili zástupci obdobných společností svoji činnost v Pracovní skupině a páté jednání Pracovní skupiny opustili.

Tím pozbyla Pracovní skupina dalšího smyslu existence a je na rozhodnutí ministra zdravotnictví, jak dál pokračovat. Nicméně zbylí členové pracovní skupiny si stále myslí, že naše porodnictví vyžaduje evoluční změny, které je nutno do běžné porodnické praxe postupně implementovat.

Pokusím se naznačit, kterým směrem bychom se měli pustit, které nutné změny jsou celospolečensky přijatelné a které povedou ke zlepšení psychosociálních aspektů našeho porodnictví:

Do pregraduálního i postgraduálního vzdělání jak lékařů, tak porodních asistentek je nutno zavést teoretickou i praktickou psychologii v oblasti porodnictví a neonatologie. Na tyto znalosti pak navazují postupy přirozeného porodu v porodnici. Mnoho žen totiž odmítá rutinní standardní intervenční porodnictví, kterým se řídí většina našich porodnic.

Jsem přesvědčen, že uvedení do praxe Desatera přirozeného porodu v porodnici, ve velmi výrazné míře posune české porodnictví kupředu. Po vlastních zkušenostech z mého pracoviště jde o systém péče, který je velmi vstřícně přijímán rodičkami, porodními asistentkami i porodníky. Nejde o kontroverzní systém a troufám si tvrdit, že jeho zásady pro ženy, které tento přístup vyžadují, je možno aplikovat ve všech českých porodnicích. Pokud budou tyto podmínky zajištěny pro všechny ženy, troufám si tvrdit, že ty, které i přesto budou požadovat plánovaný porod v domácnosti, nepotřebují péči ani porodní asistentky, ani porodníka, ale psychiatra.

Co se týče nemocniční porodní péče, jsem toho názoru, že při zavedení možnosti přirozeného porodu a vedení fyziologických porodů porodními asistentkami s porodníkem, který je k dispozici v případě vzniku porodnických komplikací, nevidím důvodu, proč tento systém měnit. Dovedu si i představit vznik porodních domů vedených vysokoškolsky vzdělanými porodními asistentkami s patřičnou délkou praxe ukončenou závěrečnou zkouškou (atestací) s kontinuálním postgraduálním vzděláváním za podmínek dostupnosti standardní porodnické péče do 15 minut, smlouvy o spolupráci s nemocničním zařízením. Vím, v jaké finanční situaci se nachází české zdravotnictví. Nedovedu si představit, jak by mohl porodní dům vedoucí fyziologické porody v současné době ekonomicky fungovat.

Mediálně tolik atraktivní porody v domácnostech jsou v našich současných podmínkách medicínský nonsens. U nás jde o velmi rizikové a nezodpovědné chování jak rodiček, tak porodních asistentek, které porod v domácnosti by choice organizují. Neexistuje jediná validní prospektivní, dvojitá, slepá, randomizovaná studie, která by prokazovala nerizikovost domácích porodů. Ty desítky studií, které byly o domácím porodu vydány, jsou retrospektivní, observační a mají tedy jen velmi omezenou výpovědní hodnotu. Nicméně z Listiny základních lidských práv a svobod vyplývá, že žena má právo zvolit si místo svého porodu a stát jí k tomu musí zařídit podmínky.

Nehledě na moji činnost v Pracovní skupině pro porodnictví, kterou možno považovat za neúspěch, si kladu za cíl pokračovat ve svých aktivitách týkajících se psychologicko-sociálních aspektů našeho porodnictví, a to zejména zavedení postupu přirozeného porodu do našich porodnických zařízení. Jsem přesvědčen, že pokud se nám to podaří, bude plánovaný porod v domácnosti a další porodnické výstřelky v ČR raritou.

V Brně dně 12. 1. 2013

Prof. MUDr. Aleš Roztočil, CSc.

(nar. 1953) Od roku 2003 je přednostou gynekologicko-porodnického oddělení nemocnice v Jihlavě. Od počátku osmdesátých let věnuje pedagogicko-odborné činnosti, v současné době je vedoucím katedry zdravotnických studií Vysoké školy polytechnické v Jihlavě. Je po mnoho let členem výboru České gynekologické a porodnické společnosti ČSL JEP a vědeckým sekretářem její Sekce prenatální medicíny. Je autorem 6 učebnic a u 4 je spoluautorem. Absolvoval stáže na gynekologicko-porodnických klinikách v Nimes ve Francii a Molndalu ve Švédsku.

Poznámka redakce: Poté, co byly z pracovní komise odejiti její předseda MuDr. Aleš Roztočil, jeho zástupkyně, vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková, a všechny zástupkyně z řad porodních asistentek, bylo ustanoveno nové složení. Do čela pracovní komise v novém složení byl dosazen Ferdinand Polák, náměstek ministra pro zdravotní péči. V pracovní skupině zůstali Jaroslav Feyreisl a Vladimír Dvořák z České gynekologické a porodnické společnosti, Martin Čihař z České neonatologické společnosti a Hana Cabrnochová z Odborné společnosti praktických dětských lékařů. Je otázkou, co chtějí v současném novém složení pracovní skupiny řešit, neboť všichni její současní členové jsou se stavem českého porodnictví naprosto spokojeni.