Michel Odent: Porod a budoucnost lidského druhu

Jaké jste si odnesl dojmy ze svého pobytu v Brně?
Účastníci takových setkání, jako byl seminář nebo diskusní stůl v Brně, jsou většinou lidé, kteří již dosáhli určitého intuitivního pochopení, určité intuitivní znalosti. Tyto znalosti není snadné sdílet se zbytkem světa. Pokud zkusíte předat své intuitivní vědění, pokud budete mluvit od srdce, nikdo vás nebude poslouchat. Musíte se naučit být v pravém slova smyslu bilingvní, naučit se kombinovat sdělování vašeho intuitivního vědění, tedy jazyk srdce s vědeckým vyjadřováním. Dnes potřebujeme vědecký jazyk a vědecký úhel pohledu, abychom znovu objevili něco zdánlivě jednoduchého. Potřebujeme moderní vědu, abychom znovu objevili základní potřeby rodících žen. To je i jedním z hlavních témat mé dnešní přednášky.

Jakým způsobem mění moderní věda náš pohled na porod?
Pokud vezmeme pouze běžná kritéria, která se standardně používají při hodnocení úspěšnosti porodu, jako jsou perinatální úmrtnost, mateřská úmrtnost a podobně, logicky dojdeme k názoru, že nejbezpečnější je provádět všechny porody císařským řezem. To jsou však pouze krátkodobá kritéria. Musíme se učit z nových vědeckých oborů, jako jsou epidemiologie, imunologie, epigenetika či bakteriologie.

Dnes už například víme, že zdraví závisí ve velké míře na střevní a kožní flóře, tedy na milionech mikrobů, které osidlují naše tělo. Střevní flóra tvoří osmdesát procent našeho imunitního systému.

Naše střevní a kožní flóra se do velké míry vytvářejí hned po narození. Narodit se znamená vstoupit do světa mikrobů. V ideálním případě by lidské tělo mělo být nejprve osídleno přátelskými známými mikroby. To jsou mikroby od matky. Tyto přátelské mikroby chrání lidské miminko před potenciálně nebezpečnými mikroorganizmy. To je úhel pohledu, který naznačuje, že je nutné zabývat se věcmi z dlouhodobého hlediska.

Jaká je nebo by měla být role osob, které obklopují rodící ženu u porodu? Ať už jsou to zdravotníci nebo partner ženy.
Porod má pouze dva nezbytné účastníky. Jsou jimi matka a dítě. Ale porod se po tisíce let socializoval. Existují proto dva možné pohledy na porod. Jedním je pohled fyziologický a druhý pohled je z hlediska kulturního.

Základem stávajícího kulturního konceptu je, že žena neumí porodit sama. Příkladem je i jazyk, který v souvislosti s porodem používáme. Dítě porodí porodník. Ženy dnes nerodí, někdo rodí za ně.

Nacházíme se v době, kdy nás do velké míry ovlivňuje to, co vidíme. Žijeme v éře videa a televize. Neustále nás obklopují kamery. Objevuje se epidemie videí tzv. přirozeného porodu. Vidíte rodící ženu, kterou obklopuje několik lidí. Co si ze sledování takového videa lidi odnesou? Myslí si, že základní potřebou rodící ženy je, aby byla obklopená ostatními lidmi.

Kulturní podmíněnost není specifická pro jednu nebo druhou skupinu lidí. Zahrnuje lékaře, většinu porodních asistentek, ale také většinu hnutí za přirozený porod. A tento kulturně podmíněný přístup k porodu má některá klíčová slova, která vždy odkazují na úlohu někoho jiného, než jsou dva nezbytní účastníci porodu.

Tato slova jako vedení, pomoc, péče, koučování a podobně tvoří kontrast mezi naší kulturní podmíněností a tím, co se můžeme naučit z fyziologického úhlu pohledu. Ve skutečnosti porod potřebuje jen dva účastníky: matku a dítě. To je fyziologický úhel pohledu.

Naší jedinou nadějí je tedy zohlednit to, co nás učí fyziologie. Pouze moderní fyziologie má tu moc, aby zvrátila tisíce let kulturní podmíněnosti.

Jaké je fyziologické hledisko porodu?
Z pohledu fyziologie je porod nevědomý proces. Řídí ho primitivní mozkové struktury. Nedobrovolnému nebo nevědomému procesu se nedá nijak pomoci, ale existují faktory, které ho mohou narušit. Proces porodu musí být chráněn proti situacím a faktorům, které by ho mohly ztížit.

Ochrana porodního procesu je něco úplně jiného než vedení porodu, je to zcela něco jiného, než je kulturní podmíněnost.

Logickou otázkou tedy je, jak porodní proces chránit?
Savci včetně lidských savců nemohou uvolňovat oxytocin, když uvolňují stresové hormony ze skupiny adrenalinu. Adrenalin je hormon nebezpečí, který uvolňujeme zejména, když máme strach, když se cítíme pozorováni nebo když je nám zima. Když uvolňujeme adrenalin, nemůžeme uvolňovat oxytocin. Oxytocin je základním hormonem u porodu, je hlavní složkou koktejlu hormonů lásky, který má žena uvolnit při porodu. Je to tedy velmi jednoduché. Aby žena porodila, musí se cítit bezpečně, nesmí se cítit pozorována a na tom místě musí být dostatečné teplo.

Antagonismus oxytocinu a adrenalinu je společný pro všechny savce. Lidé jsou ale ve srovnání s ostatními savci jedineční, vyvinula se u nich totiž část mozku, která se nazývá neokortex, tedy nový mozek. Díky němu můžeme komunikovat pomocí jazyka, můžeme používat matematiku, pracovat na počítači a tak podobně. Porod ale není řízen tou částí mozku, která myslí, porod řídí archaické, primitivní části mozku. Aktivita neokortexu je hlavní rušivý faktor při tomto nevědomém procesu. Důležité tedy je pochopit řešení, které našla příroda, aby tento specificky lidský handicap překonala. Při procesu porodu neokortex, náš intelektuální mozek, musí přestat fungovat.

Když tlumíme aktivitu neokortexu, více se podobáme ostatním savcům, kteří mají lehčí porod než člověk. Když žena rodí sama bez lékařských zásahů, přijde chvíle, kdy se odřízne od zbytku světa, zapomene na všechno, co se naučila, zapomene, co si o porodu přečetla, zapomene na své plány, je jí lhostejné, co se děje okolo ní, a může se chovat způsobem, který by byl za běžných okolností u civilizované ženy naprosto nepřijatelný. Odváží se křičet, nadávat, najednou je neslušná, říká nesmysly, může se ocitnout v těch nejbizarnějších polohách. Jsou to často primitivní polohy na všech čtyřech. Ta žena jako by najednou byla na jiné planetě. Znamená to, že najednou už rodící žena není ovládaná neokortexem. A to je něco, co umožňuje porod u lidí.

Rodící žena musí být zejména chráněna před čímkoliv, co by mohlo stimulovat její neokortex.

Jaké podněty stimulují neokortex?
Jazyk. Když komunikujeme prostřednictvím jazyka, zpracováváme to neokortexem. Pokud vyjdeme z tohoto poznání, dojdeme k závěru, že základní potřebou je ticho. Po tisících letech socializace porodu je však těžké přijmout, že základní potřebou rodící ženy je ticho. Můžeme se tedy postupně naučit jazyk eliminovat a začneme tím, že eliminujeme racionální složku jazyka.

Neokortex stimuluje rovněž světlo. Dnes víme o hormonu tmy, který se nazývá melatonin. Má mnoho účinků a jedním z nich je právě snížení aktivity neokortexu. Proto je snazší usnout ve tmě. A proto, když žena rodí, je rozdíl, mezi tím, když je jasné světlo a tlumené světlo. Neokortex je také stimulován v situacích, kdy se cítíme být pozorováni. To znamená, že základní potřebou rodící ženy je, aby se necítila být pozorována.

Další situace, která stimuluje neokortex, je vnímání možného nebezpečí. Když vnímáte nebezpečí, musíte být pozorní a neokortex je stimulován. Základní potřebou rodící ženy tedy je, aby se cítila v bezpečí.

Vrátím se k otázce osob, které jsou s ženou u porodu. Je pro ochranu porodního procesu nezbytné, aby žena rodila sama? Nebo se může cítit v bezpečí i s někým dalším, kdo bude u porodu přítomen a ke komu má rodící žena důvěru?
Prototypem osoby, se kterou se cítíme bezpečně, aniž bychom si připadali pozorováni, je matka. Touto mateřskou postavou je porodní asistentka.

V mnoha v zemích porodní asistentky úplně vymizely, protože lidi nechápou, proč by měly existovat. Ale i v zemích, kde porodních asistentky pracují, se porodní asistentka často stává pouze členem lékařského týmu. Lidé zapomněli, jaká je její specifická role. To, že porodní asistentky v některých zemích téměř vymizely, je známkou silně zakořeněného kulturního neporozumění porodnímu procesu.

Je naléhavé, abychom dokázali vysvětlit, proč potřebujeme porodní asistentky. A v tom nám snadno může pomoci fyziologický úhel pohledu.

A jak by tedy přítomnost porodní asistentky u porodu měla vypadat? Co by měla porodní asistentka během porodu dělat a jak by se měla chovat, aby nenarušovala nevědomý proces porodu?
Popíšu situaci, která může porod velmi zjednodušit. Je to velmi jednoduchá scénka, ovšem v naší společnosti téměř neznámá. A možná je dokonce kulturně nepřijatelná. Máme rodící ženu, kolem ní není nikdo, kromě jedné zkušené porodní asistentky, která mlčí, sedí v rohu. A plete.

Když provádíte opakovanou činnost jako je pletení, snižujete hladinu adrenalinu v krvi. A hladina adrenalinu v krvi porodní asistentky je velmi důležitá. Protože pokud porodní asistentka má vysokou hladinu adrenalinu, je to nakažlivé, přenáší se to na rodící ženu a může to porod ztížit.

Je důležité, že jsem zmínil pouze jednu porodní asistentku. Pravděpodobně se žena bude cítit více pozorována, pokud je u ní víc než jedna osoba. Je také snadné pochopit, že rodící žena se bude cítit více v bezpečí, pokud bude cítit, že je to zkušená porodní asistentka. Tato zkušená porodní asistentka mlčí. A sedí v rohu, nestojí před rodící ženou, takže se rodící žena nemusí cítit pozorována.

Toto je příklad situace, kterou lze interpretovat z moderního vědeckého pohledu. Tato zdánlivě jednoduchá situace je u lidí z vaší generace téměř neznámá.

Dnes je politicky korektní říci, že je zapotřebí snížit počet císařský řezů. Je to rozumné a nikdo se nad tím nebude pozastavovat. Ale není politicky korektní popsat situaci, která by mohla porod velmi zjednodušit, protože to úplně vyvrací naše kulturní přesvědčení.

Dá se nějak charakterizovat ideální místo pro porod?
Uvolňování oxytocinu silně závisí na okolním prostředí. V tom spočívá zvláštnost oxytocinu.

Svět je velmi urbanizovaný, většina lidí žije ve velkých městech. A většina lidí nežije daleko od nemocnice, to je také nová situace. V tomto kontextu bychom proti sobě neměli stavět domácí a nemocniční porod. Měli bychom se naučit zkombinovat soukromí, které nám může poskytnout domácí prostředí, a to, co nám může poskytnout nemocnice. Musíme přitom pochopit, že zatímco potřeby rodících žen jsou všeobecné a kulturně podmíněné, přesvědčení se u jednotlivých žen může lišit. Proto je výhoda nabídnout ženám, které budou rodit, různé možnosti. Všechny ženy se musí u porodu cítit bezpečně. Ale fyziologie nám neřekne, co které ženě přijde bezpečné, to je velmi individuální faktor.

Neznamená to, že rodící ženy mají odlišné potřeby. Všechny se potřebují cítit bezpečně.

V ideálním případě by tedy ženy měly mít na výběr z několika možností a těm možnostem být otevřené. Často dopředu nevíte, jaké je ideální místo porodu pro danou ženu. Proto by bylo dobré mít víc možností. A to vyžaduje dobrou spolupráci mezi porodní asistentkou a porodnicí.

Z jaké perspektivy, z jakého výchozího bodu by měla přijít změna v porodnictví směrem k jeho humanizaci? Měla by se odehrávat na úrovni legislativy, vzdělání zdravotníků nebo společenské aktivity rodičů?
Kulturní podmínky jsou pro všechny stejné. Mezi lékaři, mezi aktivisty, mezi porodními asistentkami, základní potřeby jsou stejné. A kulturní znamená všichni. Změna kulturního pohledu musí být tedy celospolečenská.

Ocitli jsme se ve zlomovém bodu. Aby žena porodila dítě a placentu, potřebovala až donedávna uvolnit směs hormonů. Hlavní složkou této směsi hormonů je oxytocin. Dnes víme hodně o efektech těchto hormonů na chování a můžeme to shrnout tak, že k porodu dítěte a placenty je třeba uvolnit koktejl hormonů lásky.

Ale to se najednou změnilo. Dnes jsme v době syntetického oxytocinu. Většina žen rodí s kapačkou oxytocinu, který nahrazuje přirozený hormon. Mnoho žen rodí císařským řezem. Na celosvětové úrovni se počet žen, které porodí dítě a placentu díky tomuto hormonu lásky, stává bezvýznamným.

A to vyvolává otázky. Co se stane za několik generací, pokud budou hormony lásky v kritickém období kolem porodu zbytečné? Co se stane s civilizací? Nacházíme se v závažné situaci. Jde o budoucnost druhu Homo sapiens.

Může změna našeho kulturního vnímání porodu přijít právě díky moderní vědě, díky poznatkům fyziologie?
V druhé polovině dvacátého století byl učiněn významný objev. Dozvěděli jsme se něco, co před půl stoletím nikdo nevěděl. Z nashromážděných vědeckých údajů jsme zjistili, že novorozenec potřebuje svoji matku.

Pokud během 20. století bylo možné znovu objevit základní potřeby novorozence, které můžeme shrnout tak, že novorozenec potřebuje svou matku, tak proč bychom během 21. století díky pohledu fyziologie nemohli znovu objevit potřeby rodících žen? To není utopie. Je to naše jediná naděje.

Rozhovor byl následně doplněný informacemi z jeho pražské přednášky, která se týkala nejen fyziologie porodu a podmínek pro bezpečný porod, ale otevřela i závažné otázky o budoucnosti celé lidské civilizace.

Rozhovor, který poskytl Babywebu, byl následně doplněný informacemi z jeho pražské přednášky, která se týkala nejen fyziologie porodu a podmínek pro bezpečný porod, ale otevřela i závažné otázky o budoucnosti celé lidské civilizace.