Největším nepřítelem rodičů je pevná pracovní doba

Otázku, jak sladit péči o rodinu s kariérou, řeší čím dál víc rodičů. V praxi to většinou vypadá tak, že rodiče ráno dovedou dítě do školky a vyzvednou ho až večer. Doba strávená s nimi se minimalizuje na několik hodin před spaním a pak na víkendy či dovolené. Také návrat žen do práce před třetím rokem dítěte je u nás prakticky nemožný – jeslí a školek je málo, zkrácené úvazky jsou vzácné a především ženám díky tomu často ujede kariérní vlak do stanice Nedohledno. Přitom existuje jednoduché řešení – flexibilita. Stačí, aby se zaměstnavatelé přestali orientovat na osm hodin strávených v kanceláři a soustředili se na skutečné pracovní výsledky.

Zdroj: archiv redakce

Položili jsme stejné otázky dvěma ženám různého věku s různou životní zkušeností. Jedna pracuje ve státní instituci, kdežto druhá v nadnárodní společnosti. Jaké jsou jejich zkušenosti se zaměstnavatelem ohledně work life balance?

Jak se vám podařilo skloubit péči o rodinu s kariérou? Co bylo stěžejní pomocí ze strany zaměstnavatele a co byste v tomto směru z jeho strany ještě uvítala?

Jana Václavková: „Nic nekloubím – prostě žiji. Život na osobní a pracovní nedělím. Život mám jen jeden. Co si ale hlídám, je exkluzivita času stráveného s dítětem. To je čas, který si vyhrazuji. Můj zaměstnavatel mi pomáhá zejména tím, že mu nezáleží na tom, odkud a v kolik hodin práci vykonávám, ale záleží mu na výsledcích – něco jako je pracovní doba a nutnost být v definovaný čas v kanceláři tedy neřeším a život – tedy ten celkový, práci a rodinu – si organizuji, jak potřebuji.“

Eva Ferrarová: „V průběhu mého „italského období“, kdy jsem měla malou dceru, bylo nemožné skloubit péči o rodinu s kariérou, protože školka fungovala pouze dopoledne, manžel potřeby slaďování z mé strany nevnímal a tak jsem musela zůstat doma s dcerou. Po návratu do České republiky jsem potřebovala skloubit svůj osobní život s pracovním až v posledních dvou letech, kdy jsem chodila do práce a zároveň pečovala o svou tetu a strýce, kteří byli staří a nemocní. To bylo velmi těžké období. Zaměstnavatel mi sice vyšel vstříc tím, že jsem jeden den v týdnu mohla pracovat z domova, nicméně teta a strýc potřebovali každodenní péči a já jsem zjistila, že zatímco zaměstnavatel a rodina fungují, stát nefunguje. Stát fungoval do té doby, dokud teta se strejdou byli soběstační, ale ve chvíli, kdy byli potřební, stát nebyl přítomen a to si myslím, že je velkým problémem dneška. Stárneme, ale ve chvíli, kdy onemocníme, máme málo šancí na podporu státu (a nemyslím jen tu finanční) a dva imobilní seniory rodina prostě nezvládne sama.“

Jakými prostředky mohou firmy podporovat rodiče s malými dětmi? Co by měl naopak udělat stát, aby motivoval firmy, aby začaly více podporovat rodiče na RD, aby se vraceli dříve do práce a neztratili kontakt s oborem?

Jana Václavková

Pracuje jako manažerka skupiny pro zákaznická řešení pro střední a jihovýchodní Evropu ve společnosti IBM. Do práce se vrátila na poloviční úvazek, když bylo synovi 8 měsíců, na plný pak v jeho 15 měsících. Manžel zůstal rok na rodičovské dovolené, když byly synovi 2 roky. Díky přístupu zaměstnavatele se může dítěti věnovat naplno a trávit s ním většinu odpolední v týdnu.

Jana Václavková: „Osobně si myslím, že největší překážkou rodičů je pevná pracovní doba a nutnost práci vykonávat z kanceláře. Rodiče ztratí spoustu času cestováním, a pakliže řeší úkoly, ke kterým se nepotřebují osobně scházet s kolegy či obchodními partnery, je to čas ztracený zbytečně. Administrativu či telefonické hovory lze stejně kvalitně vyřešit i z domova. Pevná pracovní doba zase dostává rodiče do situace, kdy se jejich čas strávený s dětmi omezuje na večeři, pohádku a spát a potom na víkendy. Přitom existuje řada administrativních úkolů, které lze odložit na večer a místo toho se odpoledne věnovat dětem. Samozřejmě to vyžaduje zodpovědnost a organizační schopnosti od zaměstnanců. Zaměstnavatelé by se mohli více orientovat na dodaný výsledek namísto vyžadování každodenní osmiapůlhodinové přítomnosti na pracovišti.“

Eva Ferrarová: „Firmy mají spoustu možností, jak podporovat rodiče s malými dětmi, ať už se jedná o finanční benefity, nebo o nefinanční benefity. Myslím, že je důležité, aby rodiče malých dětí měli možnost flexibilních pracovních úvazků, zkrácených úvazků, fondu pracovního týdne, posunuté pracovní doby nebo práce z domova. Pokud pak firma zřídí mateřskou školku nebo dokonce jesličky, je to výborné. Velice se mi líbí také možnost, kterou nabízejí i některé úřady svým zaměstnancům a zaměstnankyním, tzv. krátkodobých družin. Jedná se buď o jarní prázdniny, nebo o ředitelské volno v souvislosti s různými svátky, kdy rodiče musí chodit do práce, děti jsou však bezprizorní. Často si rodiče vodí děti do práce nebo si berou dovolenou, přitom zaměstnavatel má možnost se obrátit na nějakou neziskovou organizaci, která by pro děti připravila celodenní program. Jak by měl stát motivovat firmy? Myslím, že by je mohl motivovat finančními příspěvky – např. na mateřské školky, menší daňovou zátěží a hlavně dobrým příkladem.“

Jak konkrétně vypadá ve společnosti, kde pracujete, podpora rodičů na rodičovské nebo s malými dětmi?

Jana Václavková: „Odpovím jako zaměstnankyně-matka-rodič, nikoliv jako zástupce IBM. IBM mi opravdu nejvíce pomáhá tím, že se zde neřeší, odkud a v jakém čase práci dělám. Jsme hodnoceni za výsledky, ne odsezenou pracovní dobu. Vykládat si tady o tom, co všechno existuje za programy, myslím, není tak důležité jako to, že si můžeme doopravdy svůj čas řídit sami. Při vší zodpovědnosti za výsledek a dodanou práci samozřejmě. Máme tak skutečně jen
jeden život a do něj zasazujeme práci i rodinu.“

Eva Ferrarová

Je vedoucí personálního odboru Ministerstva vnitra. V mládí se vdala do Itálie, kde musela řešit tamní převládající názor, že žena patří do kuchyně a k dětem, budování kariéry jí nepřísluší. Přesto nastoupila do práce, když byly dceři dva roky. Po návratu do Čech pracovala ve státních institucích, kde se snaží prosadit lepší podmínky pro pracující rodiče.

Eva Ferrarová: „Já pracuji na Ministerstvu vnitra, kde vedu na odboru personálním pracoviště personálního rozvoje. Se zaměstnankyněmi na mateřské a rodičovské jsme v kontaktu prostřednictvím elektronického Zpravodaje, který připravujeme 4x ročně a jsme i v e-mailovém kontaktu. Maminkám posíláme relevantní informace o tom, co se děje na úřadě v případě jejich nepřítomnosti nebo jim poskytujeme informace v souvislosti se změnami legislativy, naposledy nyní v souvislosti se zákonem o státní službě. Pro zaměstnankyně, které se vracejí z rodičovské, máme připraven mentoring, aby se po návratu lépe orientovaly. Rodiče mají také možnost využívat pružnou pracovní dobu a/nebo zkrácené úvazky.“

Čtěte také:

Zapojuje vaše společnost ženy (rodiče) na RD do firemního dění, zve je například teambuildingy či pro ně připravuje vzdělávání, aby neztratily kontakt s děním v oboru?

Jana Václavková: „Ženy na mateřské dovolené mají u nás přístup ke všem informacím a materiálům dostupným v jejich původním oddělení, v jejich původní roli. Zůstává jim e-mail, mohou mít firemní notebook.“

Eva Ferrarová: „Naše maminky měly možnost se vzdělávat prostřednictvím e-learningu, nyní tuto možnost nemají, ale doufám, že opět budou moci této formy vzdělávání využívat. Vzdělávání nabízíme hlavně v rámci mentoringu, než se vrátí do zaměstnání, nabízíme jim možnost se dovzdělat především v IT dovednostech.“

Jaký je dle vašeho názoru hlavní důvod nízkého počtu firemních jeslí a školek v ČR? Jsou to složité podmínky na jejich zřízení ze strany státu, je jejich vybudování příliš drahé, nebo jsou překážky na straně firem?

Jana Václavková: „Toto opravdu netuším. Zároveň si nemyslím, že jsou to firemní školky a jesle, které pomohou snadnějšímu návratu do práce po rodičovské či snadnějšímu slaďování práce s rodičovstvím. Jsem přesvědčená, že je to právě flexibilita, která může hodně pomoci. A to jak časová – čili rozvržení práce dle aktuálních potřeb, tak místní – čili možnost práce z
domova atd.“

Eva Ferrarová: „Osobně si myslím, že je problém je hlavně v byrokratické náročnosti zřízení firemních jeslí a školek, my se na Ministerstvu vnitra snažíme již několik let, ale je to jako boj s několikahlavou saní: Jednu hlavu useknete a hned naroste nová. Pochopitelně je to také finančně náročné, ale bez té administrativy by se to dalo lépe zvládnout.“

Úloha ženy ve společnosti se za posledních sto let dramaticky změnila – ještě na začátku minulého století byla žena hlavně manželkou a matkou, tehdy bylo prakticky nemyslitelné, že by žena pracovala či získala vzdělání za účelem vyšší pracovní pozice. Dnes ženy zastávají vysoké funkce a muži se podílejí na chodu domácností. Jak myslíte, že se úloha ženy ve společnosti bude měnit v budoucnu?

Jana Václavková: „Myslím, že bude nadále pokračovat trend ke sdílenému rodičovství a sdílené odpovědnosti za ekonomickou stabilitu rodiny. Stále budou existovat činnosti, které jdou přirozeně většinou lépe mužům a činnosti, které jdou přirozeně většinou lépe ženám. Nadále s výjimkami, takže ženy, co zvednou větší břemeno než muži, se jistě budou vyskytovat, ale nemyslím, že by bylo pravidlem, že všichni uneseme stejně těžký batoh. Zkrátka rozdíly mezi muži a ženami byly, jsou a budou. Jen v oblasti péče o děti, domácnost a materiálního zajištění se stáváme více partnery s individuálně definovanými zodpovědnostmi dle aktuální situace té které rodiny.“

Eva Ferrarová: „Je paradoxní, jak jsme se od doby kamenné vyvinuli v oblastech vědy a techniky, létáme do kosmu, stavíme mrakodrapy, máme internet, naučili jsme se abstraktně myslet, zatímco stereotypy o mužské a ženské roli ve společnosti se od té doby příliš nezměnily. Myslím si, že se úloha ženy v budoucnosti bude měnit k lepšímu, tedy k naprosté rovnosti, pokud budeme proti stereotypům bojovat a pokud zůstaneme v EU.“