Kdo miluje, dává. Kdo žárlí, vyžaduje

Žárlivost nemá svůj původ pouze v podezření ze sexuální nevěry. Vzniká také na jiných základech. A tak může žárlit i dítě (od šesti měsíců věku), pokud rodiče projevují více pozornosti sourozencům. U dospělých osob může žárlivost vzniknout tím, že partner buď flirtuje s jiným člověkem, či si s ním vyměňuje důvěrnosti, a pozorovatel to vnímá jako ohrožení vlastního vztahu.

Zdroj: archiv redakce

Zatímco dětská žárlivost zpravidla zmizí, když dítě pocítí stejnou pozornost, kterou rodiče věnují ostatním sourozencům, žárlivý partner vyžaduje plnou a pouze jemu věnovanou pozornost.

Žárlivost je nám z biologického hlediska vrozená. Pohled do přírody nám ukazuje, že se netýká pouze lidí. Vrabci jsou žárliví, žáby, gekoni a jeleni – ti dokonale. Alespoň se tím způsobem chovají. Ve zvířecí říši je žárlivost především mužskou záležitostí. To je logické a poukazuje na to, že žárlivost není pouze neřest, ale i nástroj stvoření. Čím důležitější je mužská role při vyživování mláďat, tím je větší samičí zájem nejen o to získat geny samce, nýbrž také jeho celého. Vzhledem k tomu, že výchova dětí je velmi nákladná, mají také ženy biologický důvod žárlit.

Žárlivost vzniká v zaměstnání na kolegy, ale i v přátelstvích, pokud jsou těsná. Dokonce i pes je žárlivý, pokud si jeho majitel najde nového partnera. Že někdo žárlivost nezná, je tedy nemožné.

K biologické funkci žárlivosti u lidí je přidružena také psychologická dimenze. Partnerství mezi dvěma lidmi není přeci založeno jen za účelem rozmnožování. Sotva si někdo z nás přeje mít v šestnácti vlastní děti. Skoro každý si ale přeje mít vedle sebe člověka, pro kterého něco znamená.

Téměř ve všech knihách se dočteme o jedné „té“ žárlivosti, jako by existoval pouze jeden výraz. Proto rozlišuji tři stupně žárlivosti. Tu, co nazývám mírnou, znají téměř všichni. Jedná se o konkrétní spouštěč, kdy např. má přítelkyně na oslavě tancuje s někým jiným tak, až „chlupy lítají“. V tomto stupni zůstanu ve stavu schopnosti jednat, přičemž si inteligentně a s humorem nastavím stopku. Mohl bych přijít na taneční parket a říci, že příští tanec bude náš. Tím proces žárlivosti zastavím a ukážu, že mi na partnerce záleží.

Při střední žárlivosti nastupuje velmi rychle zneklidnění, když se partner seznámí, domlouvá nebo dokonce začne mluvit s někým jiným. Zde nastupuje příliš silná závislost na partnerovi. Lidé, kteří se tak cítí, často disponují nízkým sebevědomím a neuskutečňují žádné vlastní životní projekty.

Čtěte také:

Při mohutné žárlivosti se jedná o trvalý pocit, kterého se žárlivec nemůže zbavit. Ať už partner přijde o něco později domů nebo telefonuje s někým, koho neznám, mám stále stejný pocit. Zde se jedná téměř vždy o nespolehlivé vazby v dětství. To se přenáší do vztahu a partner je pod neustálou kontrolou.

Žárlivost často vzniká ve vztahu, ve kterém je nedostatek důvěry, kde je omezená komunikace a nedostatek přirozené svobody.

Čeho se vyvarovat?

Vynucování odpovědí, kde a s kým partner byl.
Kontrolování mobilu partnera.
Sledování na počítači, které stránky navštívil.
Prohledávání kapes.
Zavolat na neznámé číslo, které najdu na zapomenutém papírku.
Zakazovat setkání s přáteli, i když jsou opačného pohlaví.
Pátrat po cizích vlasech a vůních.
Vyhrožovat a žebrat, pokud byl partner nevěrný.

Co si uvědomit?

Když se budu trápit a budu se o svého partnera bát, v žádném případě nezabráním tomu, aby mi byl nevěrný. K nevěře stačí i polední přestávka v práci, takže pokud bude chtít, udělá to.
Obrátit situaci – jak se budu cítit já, kdyby mě bezdůvodně partner podezříval.
Žárlivost ve mně nevyvolává partner svým chováním, ale musím začít se změnou u sebe, pak teprve u partnera.
Důvěra v partnera mě zbaví žárlivosti.
Žárlivost poukazuje na nedostatek mé sebedůvěry. Musím důvěřovat v sebe, že jsem pro něj tak dobrým partnerem jako on pro mě.
Opustím partnera, pokud mým nárokům jeho věrnost nestačí.
Kdo miluje, dává. Kdo žárlí, vyžaduje. Dávání a vyžadování není to samé.