Bára v 20. tt: A jsme v polovině!
TĚHULKA LIVE! BÁRA Ano, už je to tak, polovina celého „těhulkování“ je za námi. Teda, řekla bych, že nejen Laurinka přidává na rychlosti, ale také psaní týdenních článků pro vás. Ten týden vždy tak rychle uteče, že nestačím vstřebávat pořádně předchozí dny a zážitky a už musím rekapitulovat další týden rostoucího bříška.
Zdroj: archiv redakce
Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Do dnešního dne jsem si libovala, jak sice bříško roste rychleji než s Laurinkou, ale váha mi spíše tak nějak stála a nahoru se nešplhala. Dneska se mě kamarádka po zprávě ptala, jak rostu. Tak jsem jí s pýchou chtěla napsat, že bříško ano, ale váha stojí, za což jsem ráda, ale než jsem tak učinila, raději jsem se šla po dlouhé době převážit, abych ji nepsala nepravdu. 🙂 No a bylo to. Vyskočilo na mě velké číslo, které mi přidalo už pět kilo nahoru. Tak jsem se trochu zděsila a má optimistická nálada z mé stále stagnující váhy byla pryč. Ano, už i já rostu, a to do všech stran. Teď by se možná na mě hodila i píseň Ewy Farné – Mám boky jako skříň.
Samozřejmě mi to nedalo a postěžovala jsem si svému manželovi, že moje váha šla skokově nahoru. A on se jen tak klidně na mě podíval s tím soustem jídla v puse a povídá: „Jo, jo koukám, že ty stehna máš takhle docela velký a zadek ti taky narostl,“ zlostně jsem ho v tu chvíli probodla pohledem a hodila po něm první polštář, co mi přišel pod ruku. V tom mu asi došlo, že urazil mé a Gustičky těhotenské ego a chtěl to zřejmě vylepšit, tak povídá: „No tak se nediv, když jíš jenom samé sladké a piješ jenom sladké šťávy,“ to už jsem ho nebodala jenom pohledem. Pak tedy ještě dodal: „Ale neboj, zlato, to je v těhotenství normální, to zase bude dobrý.“ Pak jsem si zpětně promítla jen víkendovou kachničku se zelím a knedlíčkem, a když došla kachnička, tak byla krkovička, a raději jsem tiše mlčela. 🙂 Naše nedělení ráno začalo tedy velmi příjemně. Šla jsem to raději zajíst kostičkou čokolády.
„Příjemně“ začal také celý týden. Zjišťovala jsem, co a jak budeme muset podniknout ohledně střihnutí té Laurinčiny podjazykové uzdičky. Objednala jsem ji na jednu kliniku, která mi byla velmi doporučována, ale stále jsem neměla představu o tom, jak by mohli zákrok provádět. Nakonec jsem se dověděla, že Lola půjde pod celkovou narkózu. Kde ji pan primář upraví spodní uzdičku a pak i u horního rtu. Ta prý způsobuje mezeru mezi horními zuby, tak alespoň už víme, po kom ji Laurinka má.
Prvně to byl pro mě velký šok, jak mi to sestřička popisovala, že mi ji do uspání nechají, pak si ji odvezou na zákrok a poté nás na dvě hodiny pošlou na pokoj. Když bude vše v pořádku, půjdeme domů. Představa, že bude někde bezvládně ležet a já o ní nebudu mít jedinou zprávu. Chtělo se mi moc brečet. Telefonovala jsem se sestřičkou, která mi vše trpělivě vysvětlovala a ta maličká si přede mnou hrála a já si jen představovala, jak jí nasazují masku a uspávají. Pak jsem se ale vrátila nohama na zem. Je to rutinní zákrok. Je to půlhodina, malá všechno krásně zaspinká, a když bude očička zavírat a pak otevírat, vždy už budeme s ní. Je to pro ni lepší volba, než aby jí to dělali jen s nějakým umrtvením, chudinka by plakala. Nevím ani, jak by jí zvedali ten jazýček apod. Každopádně jsem v tu chvíli měla hroznou potřebu ji jenom objímat, tak jsem si ji dala do nosítka a mazlily jsme se dlouho.
Gustička samozřejmě vše cítí s námi a Laurinku z bříška objímala taky, cítila jsem, jak se vrtí. Věděla jsem, že musím být silná kvůli oběma. Kvůli Laurince, abych jí mohla vše hezky vysvětlit, co se bude dít a jak to bude vypadat a kvůli Gustičce, aby cítila, že máma je tady ta silná a obě holčičky to zvládnou s ní. Laurince jsme ale už teď chtěli zpříjemňovat tu představu, že půjde na malý zákrok, tak jsme jí pořídili do nemocnice kamaráda. Miluje krtečka, takže volba byla jasná. Chtěla jsem, aby měla nějakého s sebou na pokoj, aby se s ním mohla mačkat a držet ho. Tak jsem tak brouzdala po internetu a hledala vhodnou velikost. Vybrala jsem 50 cm vysokého krtka s tím, že to snad bude stačit a nebude moc malý. No když ho manžel dovezl z obchodu, kde ho měl jen vyzvednou, tak jsem se musela smát. Krtek byl skoro větší než Laura. Sama ho skoro neunese, ale i tak ho od první chvíle miluje. Musí s ní spinkat, vstávat, papat. Dostává dost často dudlíka a napít z lahve. Nicméně pro příště se budu krotit a musíme vybrat ještě jednoho, který bude opravdu jen do ruky. 🙂
Čtěte také:
A co že bylo na té první půlce nejkrásnější? Je to jako včera, když jsem si šla udělat první test a tam na mě z dálky svítily ty dvě silné čárky. Nebo když mi Laurinka poprvé pusinkovala bříško. Když jsme s manželem viděli Gustičku na první genetice, jak sebou házela a plavala. První bublinky. Dneska už i pořádné kopance. Těhotenské EKG za mnou, první zubařská prohlídka ještě přede mnou. Obličej jako v pubertě a boky jako skříň. No, myslím, že těhotenství je přesně takové, jaké má být. Gustička krásně prospívá a daří se jí. Jen se jí nemůžu dočkat. Asi proto, že už vím, jak je to krásný pocit být máma. Nesmírně se těším na chvíli, kdy mi ji ukážou, na první dny, kdy se budeme poznávat. Spoustu věcí už znám a nebudou mi cizí. Nebudu se bát kojení, přebalovaní. Teď mě napadá, že jsem měla další sen o porodu a opět byl krásný.
Co ale moc nestíhám v tomto druhém těhotenství je odpočívání. Občas si tak slastně vzpomenu na první bříško, kdy jsem vstávala v jedenáct, šla si lehnout po obědě. Válela se v posteli jen tak. Teď mi přijde, že snad stále jen stojím, běhám, chytám, chovám, uspávám atd. Nehledě na to, že nám konečně začalo krásné počasí a my jsme začali pracovat na zahradě. Takže o to víc je to náročné, když sednu po víkendu skládání dřeva, bourání boudy, stavění houpaček, běhání po celé zahradě za malou do křesla a čekám, až celé tělo přijde k sobě. Nicméně ale vím, že když bych opravdu ležela, nevydržela bych to dlouho, pohyb a ještě na čerstvém vzduchu miluju.
Nemůžu se dočkat příštího týdne. Konečně velký ultrazvuk, paní doktorka s námi projde celou Gustičku, jak krásně jí bije srdíčko, kolik měří a váží. Už to bude velká holka. Neviděla jsem ji měsíc, ale přijde mi to teď jako věčnost. Čeká nás pár pracovně důležitých dnů, opět jedna rychlá cesta na Šumavu a zřejmě pro mě nepopulární zubařská prohlídka. Ale tu asi ještě oddálím.
Tak vzhůru do druhé poloviny. Vykročit pravou nohou a s úsměvem na tváři. Už i Gustička se usmívá a právě teď mi dává jasně najevo, že pravou nohou vykračuje. 🙂
Všem těhulkám přejeme, aby vždy vykročily tou správnou nohou, ať už je to první, nebo druhá polovina. Obě stojí za to a obě přinášejí krásné období. Každým ukrojeným kouskem, jsme blíže k vysněnému miminku.
Bára
