Baby-blues a poporodní deprese: Tanec hormonů kontra vážná porucha

Slovo deprese je velmi módní a označujeme jím často každý svůj smutek, pocit beznaděje. I v tomto případě jde o dva rozdílné jevy, i když se oba týkají psychiky. Baby-blues, tedy poporodní splín, je jevem fyziologickým, zatímco poporodní deprese patologickým. Splín, jenž se dostaví pár dní po porodu, souvisí s hormonálním „kotrmelcem“ v těle ženy. Poporodní deprese se ohlašuje až po několika týdnech nebo dokonce po měsíci. Zatímco v prvním případě stav smutku po pár dnech odezní, deprese se může vléct týdny, měsíce, někdy i roky. Dá se říct, že smutek po porodu je svázaný s budoucností, tedy s neznámým světem, který se s příchodem nové bytosti otvírá, deprese mívá často kořeny v minulosti. Pokud v ní zůstaly nějaké nevyřešené problémy, právě teď se otvírají jejich stavidla.

Vír hormonů se sám zklidní

Zhruba tři dny po porodu dochází v těle ženy k výrazné hormonální změně. Těhotenské hormony si už své „odpracovaly“ a střídají je jiné, spojené s tvorbou mateřského mléka. Je to skutečný hormonální masakr, jenž se podepíše na psychice a projeví se zvraty nálad, rozbouřenými emocemi. Žena v té době prodělává velkou proměnu fyzickou, cítí ještě dozvuky porodu, bolest, potíže s ním spojené, příliš se kvůli dítěti a kojení nevyspí, navíc je bombardovaná četnými návštěvami blízkých. Přemítá také o tom, jak se její osobní i rodinný život radikálně změní, jaká teď leží na ní i partnerovi odpovědnost. Každá žena prožívá tento stav jinak, s jinou intenzitou. Některou přepadne splín jen na několik hodin, třeba když její muž nebo matka odejdou z porodnice, jiná tiše trpí i několik dní.

Vypovídat se i držet za ruku

Skrývat pocity smutku však nepomáhá. Mnohé ženy to činí z obavy, že okolí je označí za „hysterku“. Také časté nejasnosti, co vlastně je poporodní splín a co deprese, mohou tuto situaci občas zkomplikovat a stává se z ní strašák. Pokud si novopečená maminka uvědomí, že stav smutku po porodu je normální a brzo přejde, tak se s ním lépe vyrovnává. Jestliže ho nedokáže zvládat sama, neměla by se stydět a povolat pomoc. „V takové situaci je podstatné, aby maminka měla u sebe někoho, kdo dokáže dobře naslouchat, komu se může svěřit,“ říká Nathalie Lancelinová, francouzská psycholožka specializovaná na poporodní problémy žen. Je jedno, zda to bude někdo z rodiny nebo odborník. Tyto stavy by se neměly podceňovat, protože některé matky je prožívají zvlášť intenzivně. Navíc vztah matka-novorozenec funguje na principu spojených nádob. Pokud má maminka nějaké problémy, projeví se to i u dítěte.

Pozor na zakukleného nepřítele

Startérem poporodní deprese nejsou hormony, ale souhra fyzických a psychických faktorů svázaných se zcela novou situací, v níž se žena ocitá. Přijmout status rodiče totiž není tak snadné a samozřejmé jako touha mít dítě a naplnit biologickou roli matky. Zvlášť pokud ženin vztah s rodiči byl problematický. Když se k tomu připočte nedostatek sebedůvěry nebo nějaké vztahové problémy, žena dostává postupně pocit, že svou situaci nezvládá. Cítí nepřekonatelnou únavu, pocit úzkosti, strach z toho, že selhala jako matka. Vyčítá si, že se o dítě nedokáže náležitě postarat a milovat ho a časem přestane péči o dítě skutečně zvládat.

Problémem je, že o svých pocitech mlčí, protože se obává stigmatizování. Jak by se na ni lidé dívali, kdyby řekla, že své dítě nemiluje? A tady je právě kámen úrazu, protože partner či její nejbližší si často nevšimnou, jak trpí, případně její smutky, výkyvy nálad, poruchy spánku, nechutenství přičítají čerstvému mateřství. Přitom právě partner ženy a otec dítěte jako nejbližší osoba hraje v této situaci zásadní roli. Pokud je dostatečně všímavý, tak může pomoct, bohužel v opačném případě i uškodit. Poporodní deprese je totiž začarovaný kruh, z něhož se matka sama nedostane. A čím hlouběji se do ní propadá, tím nebezpečnější jsou její projevy.

Čtěte také:

• Psychogynekologie vrací ženám ztracenou rovnováhu
• Moje tělo po porodu: S čím se musí vypořádat?
• Posttraumatický syndrom nepostihuje jen vojáky

Až jednou kotel bouchne…

Stahování se do sebe, uzavírání se v soukromí, nekontrolovatelná plačtivost, to vše patří k příznakům poporodní deprese. Nezměrná únava a na druhé straně i neklid, nespavost i v případech, kdy člověk po probdělých nocích touží po spánku, lze též zařadit mezi symptomy stejně jako nechutenství nebo přejídání. Bez pomoci může žena v tomhle stavu nějak fungovat až do chvíle, kdy už je všeho najednou moc. Trpí příliš, moc dlouho, je příliš vyčerpaná a příliš mnoho potřeb dítěte neodkáže naplnit. Přetlak je tak silný, až kotel bouchne. Obvykle to lidi v okolí zaskočí, ale konečně je to „nakopne“ a upozorní, že něco není v pořádku a je třeba jednat. A to je první krok k úspěchu. Tragédií je, když se matka i přesto snaží mlžit v očekávání toho, že ze svých stavů „vyroste“ a jednoho dne se sama od sebe stane správnou matkou.

S mlékem saje emoce

Pokud trpí matka, trpí i dítě. V tomto případě se to může projevit postupně zažívacími potížemi, kožními, zpočátku neškodnými, při přetrvávajícím stavu se však mohou stát chronickými. Dítě je plačtivější, anebo naopak podezřele tiché, špatně spí. Každé reaguje jinak. Matčina poporodní deprese ho však vždycky nějak zasáhne. Často padne také otázka, zda má matka v takovém stavu kojit. Kojení upevňuje vazbu matka-dítě, ovšem žena postižená poporodní depresí by se do něj neměla nutit. „Daleko přínosnější je pomoct matce, aby sama dokázala říct, co jí vadí víc a miminku víc vyhovuje,“ doporučuje psycholožka. Pokud začne posuzovat, co chce a může udělat pro sebe, a co chce a může udělat pro dítě, už to je důležité odražení se ode dna.