S dítětem se rodí i matka

Bondig, vaše silné téma. Co si pod tím máme představit?

Bonding je v doslovném překladu lepení. Jde o budování základů emočních vazeb mezi dítětem a matkou. Ze všech lidských vazeb je mateřské pouto (vztah matka-dítě) jedním z nejsilnějších. Mateřské pouto se většinou začíná vyvíjet v průběhu těhotenství, ale k „hormonálnímu výbuchu“ dochází ve čtvrté době porodní, tedy hned po samotném porodu, kdy je dítě poprvé v jiném, než děložním kontaktu s matkou.

Jako mnozí vědci a mnohé matky věřím, že brzká podpora bondingu napomáhá dítěti se zdárněji adaptovat na prostředí mimo dělohu, ideálně zvyšuje odezvu a citlivost matky k potřebám dítěte a posiluje kvalitu základního vztahu matka-dítě.

Takže jedinečná chvíle?

Ano. Dítě a matka jsou tedy několik hodin po porodu hormonálně skvěle a neopakovatelně nastaveni o sebe vzájemně pečovat a zamilovat se. Pokožka dítěte je brzkým kontaktem s matkou obsazována jejími bakteriemi, ke kterým má matka imunologickou protisílu v mateřském mléce. Takže kontakt skin to skin (kůže na kůži) dle odborníku UNICEF a WABA (světová organizace na podporu kojení) usnadňuje nejen emocionální, ale i fyziologickou adaptaci matky a dítěte. Také je důležité zmínit sociální dopad podpory bondingu na dynamiku celé rodiny. Nerodí se jen dítě, rodí se i nová matka, nový otec a nová rodina.

Lze aplikovat bonding i po lékařsky vedených porodech?

Ano. I zde jde o to, abychom dítě s matkou přilepili k sobě co nejkvalitněji za daných podmínek, a o to více podpořili jejich kontakt po porodech předčasných a porodech císařskými řezy.

Jak se vám daří své poznatky uvádět do zaběhnuté praxe?

S kolegyní Eliškou Kodyšovou přednášíme na semináři Psychologie porodu a v článku Psychologie porodu – chiméra nebo realita jsme mnohé popsaly. Například i to ocenitelné, že kroky ke zlepšení psychosociálního komfortu rodiček už byly podniknuty. V posledních patnácti letech prostory většiny porodnic prodělaly proměnu směrem k „domáčtějšímu“ stylu a doprovod u porodu (i když za úplatu a většinou pouze jedna osoba) se stal téměř normou. V těchto případech jde však o tzv. vnější změny v porodnictví. Přístup personálu – tedy vnitřní změny – prošel dle konstatování autorek změnou pouze minimální.

Jde přitom o nejdůležitější aspekt „zlidštění porodnictví“. Jak už je patrné přímo z tohoto pojmu, důraz by měl být kladen především na lidský prvek. Nejde až tak o obrázky na stěnách nebo barvu dlaždiček, ale o chování lidí, kteří v porodnicích pracují.

Jedinou cestou je zřejmě změna chování.

Jistě. Porod je pro zdravotníky velmi zatěžující. Rodící žena se díky utlumení činnosti neokortexu chová velmi instinktivně a „nekulturně“ – hlasitě se projevuje a její reakce jsou často iracionální. Zdravotníci, vědomi si vlastní zodpovědnosti za výsledek porodu a vedeni snahou ulehčit ženino „trápení“, volí různé strategie reagování. Často nabízejí analgezii, urychlení porodu či jiné intervence, kterými se snaží porod dovést k rychlému a zdárnému konci. Žena v tuto chvíli potřebuje mnohem více emoční přijetí a ubezpečení, že si vede dobře. Vzniká tak paradoxní situace, ve které každý mluví jiným jazykem, rodička instinkty a personál racionálně.Chování rodící ženy mohou někteří zdravotníci dokonce i podvědomě konfrontovat s osobními, často nezpracovanými zkušenostmi z emočních situací, které sami nezvládli, např. ve vlastním či partnerčině porodu. Otevřené emoční rány tak mohou být předávány dál.

Co s tím?

Je na místě zamyslet se nad zdroji podpory pro zdravotníky asistující u porodu. Na svět nepřichází jen novorozenec s určitými fyziologickými parametry, ale i nová, vysoce vnímavá lidská bytost. A v neposlední řadě se rodí i sama matka a její důvěra ve vlastní rodičovské schopnosti. Každá krize – tedy náročná situace, kterou je i porod, je-li produktivně zpracována, přináší nové zásadní zkušenosti. Nemálo rodičům ale někdy chybí trpělivost a tak i bonding pro ně může být po určité době nepohodlný. Co s tím?

Ano, toto vychází z rodičovské nevyzrálosti.Nejdůležitější čas v životě člověka je podle mne čas strávený s jeho dětmi a s rodinou. Podle toho, jak dokážou dospělí lidé přizpůsobit své potřeby potřebám svých dětí a přitom držet pro děti jasné a stabilní meze, se pozná zralost. Jde o to být rád za čas se svými dětmi a aktivně jej naplnit. Děti pak pozornost rodičů jenom zúročí a dají jim čas a prostor na jejich aktivity. V práci se snažím uplatňovat model kolegyně Jiřiny Prekopové „obnova lásky v rodině – výchova láskou“. Vždyť podpora bondingu je vlastně jenom a jenom pevné objetí.Jde o to, abychom lidem ukazovali, že být s dětmi je normální. I být s dětmi hned po porodu je normální.Že jsou rodiče, kteří chtějí změnit zdravotnickou rutinu, unavení, je také normální, ale neznamená to, že je nutné přijmout patologii systému jako normu. Není vhodné obětovat porod svého dítěte systému jenom proto, že je to většinová zkušenost.

zdroj: www.respektkporodu.cz

Mgr. Michaela Mrowetz,

nar. 1972, absolventka jednooborové psychologie FF UP, klinická psycholožka, psychoterapeutka, soudní znalkyně. Momentálně zpracovává dlouhodobý výzkum „Podpora rané vazby mezi matkou a dítětem v českém porodnictví“. Ve své ordinaci se věnuje zvláště ženám s postraumatickou stresovou poruchou v období okolo porodu. Nabízí kurzy předporodní psychologické přípravy, přednáší na téma „Podpora bondingu“ i v rámci semináře Psychologie porodu, podporuje českou společnost v znovupřijetí starodávné tradice, že dítě po porodu patří k matce. Usiluje též o změnu v péči o dítě a matku po porodu jako o jednu nedělitelnou jednotku. Dlouhodobě spolupracuje s porodnicko-gynekologickou klinikou FN Ostrava a se sdružením Babyklokánci (pomoc nedonošeným dětem). Pravidelně publikuje v odborných i mainstreamových periodicích. Je matkou dvou synů.

Mgr. Mrowetz bude na STRP 18.5. křtít svou novou knihu, jejíž je spoluautorkou: Bonding – porodní radost.