Puberta? U nás v 21 měsících

BATOLE LIVE! NIKOLKA Nikolky nejoblíbenější slovo je teď: Nechci. Nechce papat, i když pak sní plný talíř polévky, nechce na nočník, i když se hned vyčurá, nechce ven, i když už stojí v ponožkách ve dveřích a snaží se je otevřít. Naštěstí tohle ji asi za týden přešlo, ale NECHCI je v kurzu stále.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Jak jsem psala minule, tak se divím, že si dokážeme zavázat tkaničky, aniž bychom chodili od 1,5 roku do kurzů Montessori. Jako by Niky můj článek četla a další týden hodinu pojala po svém. Nejdřív vydržela úvodní písničky a na chvíli se šla „vzdělávat“. Takže strčila kamínky do pusy, rozbořila velkou růžovou věž, rozházela všechny balonky, rozlila vodu… Pak řekla paaa, boty a Nikynator byl pryč. Chytla jsem ji a donesla zpátky. Tyhle věci moc neřeším. Když nechce, nenutím ji. Dala jsem jí svačinu a vzali jsme si aspoň Montessori knížku.

Jenže Niky, ač je v kolektivu skoro nejmladší, je vůdčí osobnost. Svačit začaly všechny děti. I ty, které se najedly těsně před hodinou. Takže jsme místo přesýpání rýže, lovení fazolek a přiřazování barev baštili. Pak Niky zdrhla vedle na hodinu, kde se stavěla věž z polštářů, a tam jsem ji nechala. Asi si chtěla hrát a ne zrovna zametat. 🙂 Za odměnu jsme se šli kouknout na zvířátka.

Čtěte také:

Na zdrhače platí velké boty

Zvířátkům jsme donesli jídlo i v sobotu. Vzhledem k tomu, že v noci lilo a já jí koupila z brusu nové krásné barefoot holínky, rozhodla jsem se, že je rovnou vyzkoušíme. Vyjdeme ven, ale venku nejenže bylo teplo, ale po loužích ani památky. Jednu jsme našli a co myslíte, poprvé v životě ji snad obešla. Nahnala jsem ji do louže, že teď může. Tak se znuděně párkrát prošla a konec. Holt v látkových botičkách je to větší zábava. „No, dobrý. U zvířátek bude bahno, určitě je dobře, že jsem jí je vzala,“ říkala jsem si.

Vystřízlivění přišlo hodně rychle. Na zastávce se Niky sice s nadšením všem chlubila, že má veliký boty, ale tím to skončilo. Jak přijela butýta neboli autobus, čapla jsem Niky, nastoupila a chtěla ji posadit. Jenže ejhle. Krásná holínka se válela na podlaze rozjíždějícího se autobusu. Sebrala jsem holínku i s Niky na ruce a dovrávorala na volné místo k sezení. Druhá bota jí držela na noze jen tak tak. Dobrý. Obout, víc utáhnout a jde se dál.

A teď přichází rada pro rodiče, kteří mají zdrhací děti. Kupte jim větší boty. Respektive volnější. Nikolce boty podle stélky jsou dobře, ale jak je drobná, tak jí nedrží na nártu. Každopádně u zvířátek se mě Niky držela za ruku jako klíště. Šla pomalu, neutíkala, prostě pohodička. Normálně nás jedna paní umouněného klučiny pochválila, jak je malá krásně čistá. Což bylo u zvířátek asi poprvé. Normálně totiž vyrazí tryskovou rychlostí vpřed a mázne sebou do největšího bahna v okolí.

Tím ale akce holínky nekončí. Když jsme dojeli zase zpátky k nám, vydali jsme se ještě na nákup. Dala jsem ji do vozíku a pohoda. Jenže když jsem Niky vyndávala, holínky se válely na zemi. Já batoh na zádech, dvě tašky přes rameno a dítě bez bot na rukou. Tak zpátky do vozíku, obout, utáhnout a znovu vyndat. Teď už jsem si aspoň tašky odložila. Přesně jak si myslíte, holínky zase na nožičkách nevydržely. Taaaaakže znova do vozíku…

A teď jsem jen mohla opěvovat svou prozíravost, protože jsem vytáhla jiné botky, co jsem pro všechny případy měla pro Niky v batohu, obula jí je, schovala holínky a byl klid. Myslím, že i jí se značně ulevilo. Domů to bylo jen kousek, ale i tak měla radost z normálních bot.

Doufám, že dlouho nebude pršet, abychom si to nemusely zopakovat. 🙂
Krásné jarní počasí.

Monča a Niky