Máma bác!

MÁMA LIVE! KATEŘINA Právě jsem dočetla článek, v jehož titulku byla slova „pády dětí jsou neobvyklé“. Mně se naopak zdají dost obvyklé, protože líčení různých pádů a foukání bebí je samozřejmou součástí naší rodičovské konverzace. Nikde jsem ale nic nenašla o pádech maminek.

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

V článku o pádech byl výčet bodů první pomoci. Bodem prvním je samozřejmě pohladit a obejmout, ale následuje taky rada, abychom dítěti zazpívali. Do zpěvu mi zrovna nebylo a ani jsem se k němu nepřinutila, když osmiměsíční a domněle spící Tomáš vyšplhal po závěsu z příčkové postýlky a spadl. Protože jsem pád neviděla a ležel plačící na boku, museli jsme do nemocnice na sono prakticky všech vnitřních orgánů a něco jsem si vyposlechla od lékaře.

Trochu se uklidnil po Lukášově zásahu a zjištění, že jsem těhotná v tu dobu s Kačenkou, a už mi synův pád tolik nevyčítal. Lékařka, která tohoto doktora střídala po polední pauze, nás jako rodiče naopak uklidňovala, že žádné dětství se neobejde bez pádů a úrazů. A její větu mi často opakuje Lukáš, když vidí v mých očích katastrofický scénář.

Fakt je, že většinou všechno dobře dopadá – až na můj sobotní pád z postele. Někdy se snažím přinutit nebýt tak upjatě opatrná, protože při dvou takto malých dětech nemůže být člověk neustále ve střehu. Kačenčiny první kroky a Tomášův temperament, to je celkem silný nápor na nervy – někdy. Málokdy už chodím s tandemem – používám ho jen do metra, tramvaje a na nákupy. Tomáš totiž stále všechno potřebuje vlastnit. Není jednoduché nakupovat s dcerou v kočárku, s košíkem v ruce a nějak rozumně korigovat jeho touhu mnohé z regálu vytáhnout, prozkoumat, vrátit zpět nebo v deseti kusech hodit do košíku mého, ale i různých neznámých lidí, kterým vkládá do vozíků a košíků obvykle to nejdražší, co vůbec v supermarketu mají.

Když se jedna starší paní přímo přede mnou u pokladny divila, kde se jí v nákupu vedle čtvrtky chleba a pomazánkového másla vzalo balení řas na sushi, usoudila jsem, že tandem na nakupování bude přeci jen ještě praktičtější. Ale zkoušíme brázdit obchody i bez něj a mírně se vše zlepšuje. Procházky bez tandemu a s Tomáškem na odrážedle jsou pro mě fyzicky velmi úlevné, zato adrenalinové. Bez helmy bych ho nepustila ani náhodou a potřebovala by ji snad i Kačenka.

Když Tom jede, my takřka běžíme, dramaticky zatáčíme a konáme neodstartované závody. Obě děti se obvykle hlasitě smějí, zato ve mně se pořád mísí pocity obav, aby se něco nesemlelo, a spokojenosti s tím, že Tomáš není omezován ve svém rozvoji a touze být pirátem chodníků. Kačenka je poslední dobou mnohdy nevrlá, když se jí nedaří zapojit se do všeho, co dělá Tomáš. Stůj co stůj se snaží dokázat všechno, co on, zatímco on se před ní schovává do vyšších míst, kam za ním nemůže, aby mu cuchala jeho papíry s obrázky. A já se stůj co stůj snažím jejich možnosti propojit, takže naše kreslení (tím trávíme značnou část dne) vypadá tak, že Tomáš kreslí čímkoliv a Kačenka na mém klíně s voskovkou v ruce sem tam zasáhne do díla. A pak ten nejlepší výtvor společně připevňujeme magnety na ledničku.

Kačenka má neustálou motivaci se rychle pohybovat, přemísťovat, kreslit, obouvat si boty, čistit si svoje horní upíří dvojky (bez prořezaných jedniček), stát u stolu s oporou jen v jedné ruce a druhou něco dělat. A s tím jsou spojené první nemotorné pády, pláče a konejšení bez zpěvu. Začala zase s námi sem tam spát ve velké posteli, protože v noci už tak často nevstává, zato se delším kojením unaví tak, že usne v mém náručí tak hezky, že je mi líto ji dávat samotnou do postele. A tak se k nám střídavě tulí a funí nám do uší, že se mnohdy dojímám. Někdy to taky není nic moc na mou ztuhlou páteř a skoliosu, když se různě krčím, aby měla malá dost místa na její protahování.

Na chatě máme ale větší a vyšší dvoupostel a zjevně mi chybí odhad. Už trošku svítalo a Kačenka spala jen lehýnce, už se protahovala a já ve snaze jí poskytnout co nejvíce místa, jsem se šoupala po posteli vzad tak dlouho, až jsem zcela nečekaně ztěžka dopadla na tvrdou dřevěnou podlahu. No bolí mě ještě teď celý levý bok, hlavně už dříve nemocný kyčel. Tomáše mámino bác probudilo, vyndala jsem ho z postýlky a on mi šel pofoukat bebí – jenže úplně jinde – moje bolavá noha je podle něj každý nalakovaný nehet na noze, kdy mi jich všech deset pofoukal jeden po druhém.

Čtěte také:

Určitě už nebudu používat laky barvy krve, celkem to prožíval. Bác je asi naše nejčastější citoslovce. Všechno bác – auta bác, když Tomáš vytváří bouračky, Káča ráda taky čímkoliv bác a hlavně tandem je dost nepraktický v tom, že nevidím, co vlastně kdy bác. Už jsme přišli o několik čepiček, o výstavní capák, jednou dokonce obě děti synchronizovaně bác se svými botami z pravé nohy – a vážně jsem si toho všimla až před vchodem do metra. Protože jsem předpokládala, že jednu botu si nikdo nezveme (zato čepičky mizely z chodníku vždy okamžitě), jela jsem po trase zpět a obě pravé boty jsem našla a zase obula.

Jedna dokonce visela ve výšce mých očí na větvi keře. A co je asi největší průšvih, že bác náš jediný klíček od kastlíku. Jistě to znáte – „kíčéééé“ a šmrdlání ručičkama, jako že prosím prosím. To Káča umí skvěle. Jednou jsem neodolala, protože jsem neměla po ruce její dětské klíče od auta s pípákem na centrál ani Tomovy fiktivní klíče kovové. Jistěže vím, že není zrovna bezpečné dávat dítěti na hraní do kočárku klíče opravdové, kovové, že nejsou fajn na sklovinu, že nejsou sterilní, nemastné od zámku, že nejsou čisté, že do kroužku od přívěsku může vypadnout očko a dítě ho může spolknout. Ale rozhodla jsem se v sobě potlačit upjatě bojácnou Kateřinu a dodat si kuráž – to ohlídáš.

Jistěže dnes ještě vyndávám poštu venkovní stranou pomocí obracečky na smažení a pinzety na vyjímání saviček z vyvářeče. Jsem předplatitelka časopisu a Lukáš taky, jednomu chodí v úterý, druhému ve čtvrtek. To jsou jediné dny, kdy můžu poštu vyrochat určitě a bezpečné, protože časopisy obalené fólií se vyndávají snadno a dopisy leží obvykle na nich. Klíček nikde nevyplaval, pořád existovala určitá možnost, že je někde v bytě, že jsem byla nepozorná, ale zmizel. Bác do neznáma. Takže se už budu muset dostavit do zámečnictví a řešit vše konstruktivně.

Za chvíli děti vstanou po obědě a budu se jistě zase dojímat nad nemotornými pády naší holčičky – kdy ve snaze jim zabránit se při pokusu dostat z opory u stolu na zem koná neohroženě skoro provaz, až jí chybí jen pár centimetrů do co nejmenšího bác. Anebo se budu strachovat kvůli možnému úrazu při jízdě z kopce na motorce a běhu Katek? Anebo budu konečně otrkaná dvoumatka?

Tak nezdar dnešním bác! Mějte se fajn a přeji co nejméně úrazů

Kateřina