Strach z neznámých neznamená u dětí fobii

Tetička netuší, že ten malý řvoun za to nemůže a ani ona ne. Usměvavé a společenské dítě se neproměnilo švihnutím kouzelného proutku v bojácného mrzouta, jen se dostalo do fáze, kdy je strach z neznámých lidí přirozeným jevem. Dostavuje se kolem osmého měsíce věku dítěte.

Projdou si tím všichni

Tato změna chování není náhlá, jak by se zdálo, ale je to dlouhodobý proces. „Ve třech měsících dítě začíná rozeznávat rozdíl mezi lidskou bytostí a zvířetem. Později, kolem osmého měsíce, kdy se mu tříbí vnímání, začíná rozlišovat tváře členů rodiny od ostatních lidí,“ vysvětluje dětský psychiatr Daniel Bailly.

Poprvé si totiž dítě uvědomí samo sebe jako individuum existující odděleně od své matky. Tím pádem pochopí, že i ostatní lidé jsou jednotlivé bytosti, jiné, než je ono samo. A zažívá obdobný pocit, jako by zažil dospělý, který by zničehonic zjistil, že nábytek a další neživé předměty ožily, začaly se pohybovat. A to dokáže nahnat pořádný strach.

Proto tedy ten pláč a křik, když dítě v tomto věku uvidí nějakou neznámou tvář. A nejen to, děsí ho všechno, na co není zvyklé, třeba hluk pračky nebo vysavače, nerozesmějí ho ani maňásky nebo tvář klauna, naopak ho rozpláčou.

Každý trochu jinak

Samozřejmě ne každé dítě hned spustí v takové situaci křik. Některé před neznámým člověkem jen uhne pohledem, skryje oči do dlaní. Jiné ale je k neutišení. U těchto dětí naměřili při výzkumu zvýšenou hladinu kortizolu – stresového hormonu.

„U dětí, které v prvních měsících měly příliš úzkou vazbu s matkou a v jejich okolí se nevyskytoval nikdo další, jsou náchylnější k podobným úzkostným stavům,“ vysvětluje doktor Bailly.

Takové děti doslova visí na své matce a nechtějí jí dovolit, aby se na krok vzdálila. Když se do toho objeví někdo neznámý, tyto projevy ještě zintenzivní. A dokonce se stává, že dítě se začne bát i lidí, kteří sice nejsou úplně neznámí, ale nevídá je tak často. Bývá to případ prarodičů nebo sousedů. Tito dospělí však mnohdy nechápou, kde se u dítěte antipatie k nim bere, považují je za přehnaně plaché nebo rodiči špatně vychovávané. Toto nedopatření, které mnohdy zhatí jinak přátelské vztahy, stojí za to vysvětlit tím, že jde o běžnou vývojovou etapu.

Čtěte také:

• Období vzdoru – období sebeuvědomění
• Děti potřebují hranice
• Od mámy ani na krok!

Na setkání se připravujeme

Situaci není třeba dramatizovat, ale pár jednoduchých přípravných kroků se vyplatí vždycky udělat. Třeba když má přijít nějaká návštěva. Ještě předtím vezmeme dítě do náruče a zasvětíme ho do nadcházející události: „Přijde teta Bára a strýček Ondra. Už jste se viděli, ten strýček má vousy a teta brýle. Přinesli ti nedávno tady toho králíčka.“ Když se ozve zvonek u dveří, zopakujeme dítěti znova, kdo přichází.

Návštěvu pak zasvětíme do situace a dojdeme pro dítě, vezmeme je do náruče a znovu mu klidným hlasem zopakujeme, s kým se za chvíli setká. Pak už to necháme na něm, aby si pomalu podle svého neznámé prozkoumalo a seznámilo se s nimi. Zvědavost je mocný impulz, a když se k tomu přidruží pocit bezpečí, zkoumání neznámého se může stát vzrušujícím zážitkem.

Rituály přesvědčí víc než slova

I s dospělými, třeba s babičkou, která občas zajde na návštěvu, se dají domluvit malé rituály. Třeba aby se s dítětem přivítala pokaždé stejně, komunikovat se dá i prostřednictvím oblíbené hračky, opakovat slůvka a fráze, které má dítě rádo.

Pokud si naopak my chceme vyjít a dítě mají hlídat prarodiče, zahrajeme si s ním tak dva tři dny předtím malou hru. Třeba schováme jeho oblíbenou hračku za záda, děláme, že ji hledáme, a pak ji ukážeme. Podobné hry, ve kterých něco mizí a pak se zase objeví, utvrdí dítě v tom, že když něco nevidí, tak to ještě neznamená, že ta věc neexistuje. A ani maminka, když na chvíli zmizí, tak se neztratí úplně.

Tuto vývojovou etapu není třeba démonizovat, přesto je ale dobré se vyvarovat třeba toho, aby kolem osmého měsíce dítě poprvé hlídal někdo cizí, šlo do jeslí nebo my jsme bez něj odjeli na nějaký čas pryč. To by mu mohlo způsobit nepříjemný šok.

Tyto kroky je dobré podniknout tak do šesti měsíců dítěte nebo až mu bude víc než rok. Taky se příliš nevyplácí přehnaně ochranný deštník a vyhýbání se neznámým. Přechodný stav úzkosti, na který si už za pár měsíců ani nevzpomenete, by se mohl vyvinout ve fobické chování. A to se napravuje mnohem obtížněji.