Veronika ve 23. tt: Jsem mimo časoprostor

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Kvůli nepravidelnému střídání času stráveného v oblastech práce – maminkování – společné chvíle s Tomem jsem přestala vnímat rozdělení na všední dny a víkend (třeba soboty mám dost často pracovní). A „při smyslech“ mě drží hlavně Anitčin program: v pondělí výtvarka, v úterý hudebka, ve středu cvíčo, jeden den koncem týdne přijde chůva. Jenže je toho mnohem víc. Já přestala sledovat plynutí času v dlouhodobějším horizontu. A zasekla jsem se.

Poslední tři měsíce v roce pro mě pokaždé představují fičák. Takže jsem to vlastně měla čekat. Možná jsem se mohla i nějak připravit. Jenže letošní fičák přišel tak rychle, že to snad ani nešlo. Ze zkušenosti vím, že chaos ukončí Vánoce a pak bude zase klídek. Zatím se snažím kormidlovat ve zběsilé jízdě posledního čtvrtletí roku 2015 a stíhat, co se dá.

Ostatně – poslední dobou se mi celkem daří. O moravském prodlouženém víkendu jsem načetla pět knih na téma, které zpracovávám do práce na příští sobotu, stihla oslavit narozeniny táty i tchána, potkala se se spoustou moravských kamarádek (některé jsem neviděla fakt dlouho) a ještě jsme si zašli s Tomem do kina na Jobse. To vše samozřejmě díky totální péči o naši dceru ze strany prarodičů. Takže s víkendovým time-managementem jsem spokojená. Ale nic to nemění na tom, že jsem „zaseknutá“.

Své „zamrznutí v čase“ jsem si uvědomila v pátek. Jeli jsme právě na Moravu k rodičům a po cestě jsem se s Anit zastavila v jednom mateřském centru – cestu jsme totiž plánovali na Anitčino poobědové spaní, tak jsme potřebovali nějak strávit dopoledne. Milá maminka se se mnou hned dala do řeči: „Jé, vy čekáte miminko? To bude určitě kluk, že? To já poznám. A v kolikátém jste?“ „Ve čtvrtém,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě. Zatvářila se dost nevěřícně a ukázala na mé břicho. „Vážně?“ No, počkat… v duchu počítám. „Vlastně už trochu víc,“ přiznám po chvíli, kdy se nemůžu dopočítat. Maminka se chápavě zasmála: „To druhé těhotenství hrozně letí. Znám to. Sama mám dvě děti a u druhého mi připadalo, že jsem otěhotněla a hned porodila.“

No jo, Damiánek už je kus chlapa. A mě je taky kus. Pořádný. Z těhotenských riflí jsem slavnostně vytáhla pásek. Začala chodit na gravid jógu, kterou vede porodní asistentka, se kterou bych chtěla prožít Damiánkův porod (ale neopouštím ani svou oblíbenou bikram jógu). A taky čím dál častěji slýchám HLÁŠKY.

Hlášky, fórky, narážky

Nejčastěji průpovídky k mému těhotnému stavu slyším od mužů – hlavně kolegů v práci. I když osahávací komentáře (následované samozřejmě cizí rukou na mém břiše) naopak obvykle vychází z ženských úst. Zde je výčet těch nejobvyklejších:

• Ježiš, ty jsi jak továrna na děti. (Ehm, Anit jsem porodila v květnu 2013!)
• Ty ses nám nějak napapala!
• Už ZASE?
• Snědla jsi meloun?
• To budou dvojčata, že?
• Zezadu to ještě jde, ale…
• Jéje, ty sotva funíš.
• No, ty snad za chvíli porodíš, ne?
• Nejhorší jsou ty matky, co ta břicha ještě vystrkují a vystavují. (Mám zrovna uplé tričko – ostatně které mé tričko momentálně uplé není) 🙂
• Můžu si sáhnout?
• Tak já si pak sáhnu.
• Pojď sem, ať si můžu sáhnout.
• Kope? (po dvou sekundách s rukou na mém břiše) Já nic necítím!
• Jé, ty jsi těhotná? To si musím sáhnout! (na kolemjdoucí) Pojďte si taky sáhnout!

Osobně teda nevím, co s tím saháním lidi mají. Já nikdy neměla potřebu osahávat cizí břicha – těhotná už vůbec ne. To je těhotná něco jako kominík? Přináší sahání na břicho štěstí nebo plodnost nebo bohatství? Jestli ano, učinila jsem celkem dost lidí šťastných (plodných, bohatých). Beru to jako kolorit svého stavu – něco jako třeba pálení žáhy nebo neklidné nohy (které se u mě zase párkrát objevily… brrrr). Sahání od příbuzných a blízkých kamarádů je mi ale samozřejmě mnohem milejší než cizí tlapy na pupíku.

Čtěte také:

• Těhotenské nevolnosti, křeče a další trápení
• Krvácení v těhotenství a jeho nejčastější příčiny
• 10 nejčastějších těhotenských obav: Víme, čeho se bát nemusíte

Abych nebyla nespravedlivá, spousta lidí mi gratuluje, usmívá se, posílá mému břichu vzdušné pusinky. A když se dozví, že čekám kluka (a doma máme holčičku) nadšeně kvitují, jak se nám krásně povedl páreček.

Otázky a rady spojené s očekáváním druhého potomka se ale netýkají jen toho nenarozeného. Hlavně lidi, kteří mě znají trochu lépe (ale většinou ne TAK lépe) se cítí povinni připomenout mi mou starší dceru. A něco mi k tomu, co mě čeká, říct. Vyslechla jsem si například:

• Bože, jak to teď budete dělat, když jste si na sebe ušili past a Anit nechali spát s vámi v posteli?
• No, to teď teprve poznáš, co je mateřství.
• Jedno dítě, žádné dítě.
• Anit se narození Damiána určitě nějak dotkne – může se začít počurávat nebo přestane spát, to je jasné.
• Už Anitku učíš přebalovat?
• Ježiš, netahej ji pořád, ať si zvyká, že pak už budeš chovat jenom miminko.
• Jen ji nech brečet, však pak taky hned nevyskočíš a nebudeš se točit kolem ní.
• Musíš ji učit, že se bude muset dělit o hračky i pozornost. Nauč ji to teď!

Většinu (jistě dobře míněných) rad nestíhám ani zpracovat. Přitakám, něco zamručím a v duchu stejně vím, že až nastane nějaká situace, budu ji řešit po svém. Aktuálně. Tak jako se nedalo připravit na jednomateřství, myslím, že je zbytečné se dopředu strachovat, co bude, až bude. Já to celé uchopila trochu jinak: Těším se na druhé děťátko a užívám si svého dva v jednom stavu. Tady a teď je totiž nejvíc. A když mám náhodou chvilinku, čtu některou z knih o sourozeneckých vztazích a rodinných konstelacích od mých rodičů a sestry. Teorii a zkušenostem (s mou životní filozofií souznících) psychologů a autorů jsem se nikdy nebránila. I když… všeho s mírou.

Tak zatial. Vaše mimočasoprostorová V.

Veronika právě prožívá 23. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?