Veronika ve 20. tt: Těhotná rodina
TĚHULKA LIVE! VERONIKA Těhotenství si i přes pracovně vytížený říjen užívám plnými doušky. A zdá se, že moji nejbližší už taky chytili některé těhotenské symptomy. Nechtějí být nejspíš ochuzeni o tu parádu. Chápu.
Zdroj: archiv redakce
Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Tom trpí těhotenskou únavou. Anit těhotenskou nespavostí. Já občas obojím. Naše poslední sobotní ráno vypadalo takto: Anit od čtyř v pravidelných intervalech (které se mi zdály jako pětiminutové, ale jistě byly delší, neboť v noci se relativita mého vnímání času prohlubuje) vyžadovala mléko. Nikomu z nás (dospělých) se nechtělo vstát z vyhřáté postele. Anit jsme bohužel ještě přípravu mléka nenaučili. Tak jsem jí úryvkovitě povídala pohádku o Ádě (malá mořská víla Ariel) a jejím kamarádovi Péťovi. Anit mi u toho zuřivě masírovala bradavky. A na chvilku vždy usnula (nebo jsem to byla já?), aby se celý cyklus – mámo mléko – Áďa s Péťou plavali v moři a hledali poklady… chrrrr… au, nech už mi ty bradavky – opakoval.
V šest jsem vyhnala Toma vařit mléko. Když nezabralo mé obvyklé „jsem těhotná, jdi ty“, přidala jsem těžší kalibr: „nedávno jsem měla narozeniny“ (nevím, kolikrát mi na to ještě skočí, ale šel). Když Anit vypila mléko, oproti našemu doufání a zoufalému očekávání se nezklidnila a neusnula. Mléko ji nakoplo. Začala po nás s Tomem rajtovat jako na koni a chtěla si hrát na pavouky, kteří jdou na zmrzlinu (naše nejčastější hra z poslední doby, víc se neptejte). K „Tome, jsem těhotná!“, jsem přidala „včera jsi usnul v osm a já musela pracovat a ještě uspávat Anit“. A Tom zase neochotně vstal a šel si s dcerou hrát do obýváku. Za chvíli mi Anit donesla snídani, kterou „uvařila“ – umělohmotnou rybu a jako-čaj. Pochválila jsem ji a řekla, ať dá najíst tátovi. „Táta hají,“ odpověděla nevinně. Po chvíli, kdy jsme si s Tomem Anit posílali z jednoho pokoje do druhého, jsem setřásla poslední zbytky únavy a šla vedle uklízet. Přeci jen měli přijet tcháni, tak ať se toho výbuchu neleknou.
V poslední době si Anit taky začala občas hrát na miminko. Když jsme v herně, kde mají hrazdičku nebo houpací křesílka, hned se tam nasáčkuje. „To je pro malé děti, ty už jsi veliká,“ vysvětluji jí trpělivě. „Áňa mimi,“ tvrdí zarytě dcera. Pak se nechá houpat a chovat. Jenom chvilku. Ale i tak.
O Damovi nijak často doma zatím nemluvíme. Jen když nějaký známý do Anit příliš hustí, jak bude mít super bráchu a jak musí mamince hrooozně pomáhat, vložím se do toho. Anit ujistím, že ona je dítě a bude si hlavně hrát. Pomáhat může, když bude chtít. Ale NEMUSÍ. Taky ji připravuji na to, že Dam bude zezačátku jen spát, kojit se a přebalovat. Hrát si nějakou dobu ještě nebude umět. Anit se ptá na různé věci – třeba jaké bude mít oči, vlasy, jak bude veliký. Jestli bude mít dudlík (to ji hodně fascinuje, sama nikdy dudlík nechtěla). Plánuji, že jí pustím nějaká videa s novorozeňaty na YouTube, ať ví, do čeho jdeme.
Do rodinného konceptu přijala Anit Damíka úplně nenuceně. Zatímco nedávno procházela fází, kdy všechno bylo máma – táta – Áňa (postavy v knížce, popelnice na tříděný odpad i tři stromy, které jsme míjeli na procházce), teď už přidala i Dama. A on je vždy nejmenší. Takže Anit se posunula v rodinné hierarchii a sama už si vybírá druhou nejmenší postavu, zvířátko, věc. Myslím, že se jí to líbí.
Anit taky odpozorovala některé mé nové vzorce chování. Hladím si břicho a vyprávím Damiánkovi, jaké to bude na světě a jak se na něj těšíme. Anit mi fouká do pupíku, bručí do břicha a huláká přes břišní stěnu na Dama různé kraviny. Asi tím chce říct: „Hej, já budu tvá superzábavná sestra, co tě vždycky rozesměje.“ Zatím rozesmívá mě. A sama sebe.
Čtěte také:
Taky se mažeme. Břicho mi vyrostlo do obřích rozměrů (aspoň teda ve srovnání se stejným měsícem těhotenství s Anit). Bojím se strií. No-name krém jsem vyměnila za Bepanthen a s Anit (občas i s Tomem) „mažeme Damíka“. Po koupání se vždy pečlivě sleduji a hledám náznak prasklinky v kůži. Zatím dobrý. Klepu na dřevo. Nedávno jsem přistihla Anitku, jak maže sebe, Káju, Babetu a Elu (její panny). Káju jsem zabavila (je hadrová), ostatní ale zmazala řádně. Zdá se, že u nás nebude mít strie nikdo.
A ještě jedna změna u Anit. Nevím, jestli souvisí s mým těhotenstvím, ale dcera začala vídat v naší chodbě „bábu“. Bojí se tam sama jít. „Bába“ je tam pořád. Mám trochu strach, že malá vidí ducha. Máma (dětská psycholožka) mě ale uklidnila a poradila, ať „bábě“ dáme třeba nějakou hračku. Takže teď tu s námi žije bába, kterou zdravíme, dáváme jí hračky a dnes jí Anit „uvařila“ oběd. Na balkoně se zabydlela kočka Líza. Je vybíravá a z neznámého důvodu žere jen nejdražší značku kočičího žrádla, kterou jí ještě z neznámějšího důvodu pořád kupujeme a Lízu si hezky vykrmujeme. No, až se narodí Damík, bude tu trochu těsno. Možná i díky našim novým „obyvatelům“ jsem už začala hnízdit. Ale o tom asi příště.
Zatial, Vaše V.
