Odměny a tresty ve výchově aneb Jak nevychovat malého tyrana
Odměny a tresty jsou nástroje, bez kterých by si většina rodičů neuměla výchovu dítěte představit. Na první pohled fungují dobře a jejich používání se zdánlivě osvědčilo napříč mnoha generacemi. Odměny a tresty však s sebou nesou i mnohá výchovná rizika, zatímco jejich dlouhodobý pozitivní efekt je přinejmenším sporný.
Zdroj: archiv redakce
Tresty a jejich rizika
Tresty patří mezi běžné výchovné prostředky. Obvykle k nim jako rodiče přistupujeme proto, že se domníváme, že tak dítě vychováváme, vštěpujeme mu určité normy chování a morální hodnoty. Trestáme také pro výstrahu a ponaučení – aby dítě příště neopakovalo chování, za které je nyní trestáno.
Často trestáme proto, že jsme byli sami jako děti trestaní. Proto nyní považujeme tresty za normální výchovný prostředek. Trest také bývá prostředkem odreagování vlastních negativních emocí (například strachu o dítě a jeho bezpečí) a frustrací nebo projevem výchovné bezradnosti, bezmoci a nezvládání situace.
Fyzické tresty dítě zastraší a na určitou dobu odradí od nežádoucího chování. Potrestané dítě zároveň se strachem zažívá i frustraci a pocity ponížení, ublížení a vztek. Všechny tyto emoce pak mohou jednoho dne (například v pubertě, kdy již dítě vnímá, že tresty nezapadají do jeho pojetí spravedlnosti) vyplout na povrch v podobě agrese a násilného chování. Dítě navíc může dopět k názoru, že tělesné trestání, tedy násilí, je běžnou normou chování.
Psychické tresty mívají ještě závažnější dopad. Děti, které rodiče trestají například zákazem oblíbené činnosti nebo naopak nucením k neoblíbené činnosti (třeba uklízení „za trest“) nebo mu slovně či chováním dávají najevo projevy nelibosti, prožívají hluboce negativní pocity. Často se u nich objevují pocity viny a méněcennosti. Soustavné psychické trestání může vést až k projevům psychosomatických potíží a neuróz.
Odpírání rodičovské lásky jako forma trestu patří k těm nejbolestivějším a nejškodlivějším výchovným metodám. Dítě si z takového chování rodičů odvodí, že má-li být milováno, musí se chovat určitým způsobem, který však často odporuje jeho přirozenosti.
Odměny a jejich rizika
Odměna se naproti tomu jeví jako nejen neškodný, ale dokonce vhodný prostředek upevňování žádoucího chování dítěte. Stejně jako trest však zůstává pouze vnějším impulzem a prostředkem, který odráží nerovnocenný vztah dvou lidí – jeden druhého donutí dělat něco, co by bez odměny či jejího příslibu pravděpodobně neudělal.
Odměny používáme k tomu, abychom dítě motivovali. Paradoxně však používání odměn ve výchově vede ke snížení zájmu o činnost, ke které chceme dítě přimět. Odměnami vlastně dítě učíme dělat věci pro odměnu, nikoliv pro věc samotnou. Bez odměny pak pro něj tato věc nebo činnost už nemá smysl.
Odměny mohou být věcné jako třeba dárek nebo peníze, ale často používáme i odměny slovní, tedy pochvaly. Zatímco se mnoho rodičů mylně domnívá, že nepřiměřené množství chvály může u dětí vést k nezdravému sebevědomí, ukazuje se spíše, že způsobuje pokles vnitřní motivace, nesamostatnost a tendenci dělat věci s otázkou: Co z toho budu mít?
Výchova bez trestů a odměn?
Lze ale vůbec vychovávat dítě bez použití trestů, odměn a pochval? Nebo je taková výchova odsouzena k nezdaru a k tomu, že z dítěte vyroste panovačný malý tyran, který si bude dělat, co se mu zamane?
Trest nebo logický důsledek?
Jaký je rozdíl mezi trestem a přirozeným důsledkem? Můžeme si ho ukázat na příkladu rozlitého čaje:
V prvním případě dítě rozlije z hrníčku čaj, rodič ho utře a dítě je potrestáno, ať už třeba pohlavkem nebo zákazem sledování pohádky v televizi. Takový trest je ale uměle vytvořený a nemá žádnou logickou souvislost s činem, kterého se dítě dopustilo. Neukazuje dítěti možnost, jak se příště zachovat lépe, aby se podobná chyba již neopakovala.
V druhém případě dítě v mezích svých možností rozlitý čaj utře. Rodič je přitom ten, kdo mu pomůže situaci pochopit a zareagovat na ni správně. Například takto: „Teď je potřeba čaj rychle utřít, než steče až na zem. Hadr je ve dřezu. Zvládneš to sám, nebo to uklidíme spolu?“
Podstatný je mentální návyk: Udělal jsem něco neprávně – co můžu udělat, abych to napravil? A nikoliv: Udělal jsem něco nesprávně – co můžu udělat, abych se vyhnul trestu?
Přečtěte si:
Ocenění místo pochvaly
Podobně lze odměny a pochvaly nahradit vhodnějšími výchovnými prostředky. Odměny představují náhražku smysluplnosti. Místo odměny tedy dětem můžeme pomoci hledat a zprostředkovat jim smysl dané činnosti. Například dítě se neučí uklízet si pokojíček proto, aby bylo pochváleno či odměněno, ale protože v uklizeném pokojíčku má všechno pěkně po ruce a vždy ví, kde má hračku, kterou hledá.
Místo pochval pak můžeme použít komunikační dovednosti užívané v partnerském a rovnocenném (nikoliv mocenském) vztahu; zpětnou vazbu, ocenění, povzbuzení či projevení zájmu. Často místo pochvaly („ty jsi šikulka“) si stačí všimnout a popsat, co se dítěti povedlo („vidím, že sis sám umyl ruce a vyčistil zuby“).
Výchova s respektem
Odměnám a trestům se ve výchově tradičně připisuje velká role a skutečností je, že jejich účinek je obvykle dobře viditelný a především okamžitý. Pomocí odměn a trestů lze chování dítěte usměrnit a zformovat tak, aby vyhovovalo jeho vychovatelům. Právě v tom ale spočívá největší úskalí těchto výchovných prostředků – dítě se učí chovat tak, aby vyhovělo vnějším požadavkům, ale bez skutečné vnitřní motivace.
Výchova bez použití odměn a trestů se může zpočátku zdát náročná. I rodič sám se musí naučit mnoha novým dovednostem a mnohdy se zbavit vzorců chování, které ve výchově převzal zase od svých rodičů.
Výchova, kdy rodič přistupuje k dítěti jako k partnerovi, však zároveň přináší možnost, jak dítěti vytyčit hranice a pomoci mu osvojit si řád s láskou a s respektem.
