Co s tím malým vzteklounem?

Příběh jsme si půjčili z veřejné online diskuse. Maminka, která se v něm pozná, nechť se na nás nezlobí. Podobných příspěvků je plný internet. Liší se jen nepatrně a vyznívají vždycky stejně: Bojujeme spolu. Nic na něj neplatí. Nevím si s ním rady. Kde dělám chybu?

Být rodičem není vždycky jednoduché. Obzvlášť, když se dvouleťáček začne vztekat a bořit všechny naše dosavadní představy o výchově. A tak někdy hledáme radu, kde se dá, a marně se snažíme v tom nějak vyznat.

„Nechci ho celý den okřikovat, podle mě to pak není výchova, ale drezura. Myslíte, že dělám chybu, když čekám, až bude mít více rozumu a budu mu to moct vysvětlit?“

„Kamarádka mi řekla, že bych jí měla dát na zadek, ale tak, aby to opravdu cítila. Já ji občas přes zadeček plesknu, ale nevím, jestli dělám dobře?“

(výňatky z diskusí)

Která výchova je ta pravá?

Jedni tvrdí: Škoda každé rány, která padne vedle. Však s nimi se v dětství taky nikdo nemazlil. Přežili to a dneska jsou z nich slušní lidi. Druzí zase upozorňují, že přísná výchova se na dítěti neblaze podepíše. Poslušnost nemusí být terno, už jednou vyroste a vykročí do světa dospělých.

Kde je tedy ten zlatý střed a která výchova je ta správná? A hlavně – která bude fungovat i na to naše dítě, které je tak svérázné (divoké, paličaté, neprůbojné, rychlé, pomalé… dosaďte cokoliv)? Jak tohle vyřeší Nevýchova?

Čtěte také:

• Odměny a tresty ve výchově aneb Jak nevychovat malého tyrana
• Proč se batolata vztekají?
• Období vzdoru – období sebeuvědomění

Co prosím – Nevýchova?!

Přístup k dětem, který se u nás rozšířil pod názvem Nevýchova, nemá nic společného s „americkou“ volnou výchovou. Nedoporučuje direktivní cestu – nastavím ti pevné mantinely a koukej je dodržovat, zároveň není příliš liberální – dělej, jak myslíš, dítko, já nezasahuji.

„Nevýchova je partnerský přístup. Někteří rodiče se oklepou, když slyší slovo partnerství – to budu skákat, jak on píská? Ale když říkám partnerství, mám na mysli partnerství oboustranné. Když je dítě můj partner, neznamená to, že je středobodem vesmíru a všechno se točí kolem něj. I já rodič jsem totiž partner, a moje pohoda je stejně důležitá jako spokojenost dítěte. Vzájemné partnerství vypadá tak, že tu nikdo nemusí vládnout nebo strádat, umíme se na všem domluvit a spokojení jsme oba,“ říká Katka Králová, autorka principů Nevýchovy.

Nezvladatelné dítě? Často jen velké nedorozumění

Jak se domluvit s dítětem, které je nezvladatelné? Řekla jsem mu to už stokrát. Vyzkoušela jsem všechno, po dobrém, po zlém. Nic nefunguje. Moje dítě je opravdu jiné. Je prostě své, nic „ověřeného“ na něj neplatí.

Ano, zaručené rady a návody nefungují pokaždé. Právě proto, že to vaše dítě je „jiné“. Stejně jako je jiná každá máma (nebo táta). A stejně tak je jedinečná i situace, ve které jste se spolu s dítětem ocitli. Proto Nevýchova nedává rodičům „návody na dítě“ a nesnaží se je přesvědčit, že existuje jediné správné řešení. Pomáhá jim vyznat se v dítěti, v sobě i v situaci – a najít si vlastní řešení.

„Když vám někdo poradí, co přesně máte dítěti říct nebo co s ním máte udělat, možná to v 50% případů zafunguje. A pak je tu ještě těch zbylých 50 %, ve kterých to fungovat nemusí. Proto rodiče učíme porozumět tomu, co se u nich vlastně děje. Když dítěti a situaci rozumím, snadno pak spolu s ním problém vyřeším. A nemusím naslepo zkoušet, co mi kdo poradil, nebo dělat věci, o kterých nejsem přesvědčená. Třeba dát mu na zadek. Rodiče často nějak tuší, že to není to pravé, ale jsou rozčílení, bezradní, a tak jednají proti svým pocitům. A někdy tím začne bludný kruh. Ze zkušenosti vím, že většina problémů plyne jenom z nedostatku porozumění – já nerozumím, co chce dítě, a ono nerozumí mně,“ vysvětluje Katka Králová.

V minulosti pracovala s dětmi s postižením, s nadanými dětmi, jako šéfka zlínské pobočky Fondu ohrožených dětí pak s „problémovými“ dětmi a rodinami v obtížné životní situaci. „Funguje to všude a v Nevýchově vás to umíme naučit,“ troufá si tvrdit. „S naším kloučkem i dospívající slečnou se dovedeme bez problémů domluvit na všem. Žádná divoká puberta nebo vzdor nejsou potřeba.“

Mluviti stříbro, mlčeti zlato?

„Říct rodičům, jak to mají dělat, nestačí. Proto jim v podobných rozhovorech návody nedáváme. Vzpomeňte si, kolikrát vám někdo řekl, co máte dělat – oni všichni okolo to vědí přece vždycky nejlíp. Vyslechli jste ho, možná i uznali, že má pravdu, a přesto jste nic nezměnili,“ říká Katka Králová a pokračuje:

„Mluvit je totiž jedna věc, prožít na vlastní kůži a začít to prakticky dělat, je věc druhá. Proto v našich kurzech vedeme rodiče k jejich vlastnímu prožitku. A důležitou součástí jsou i jednoduché, ale účinné praktické úkoly. Když zažijete nějakou situaci z pohledu dítěte, už nikdy mu v podobné situaci nedáte pár facek. Ale třeba k němu přijdete a řeknete: „Jsem teď hrozně vytočená, celá se klepu, potřebuju, aby to bylo příště jinak.“ A pak spolu vymyslíte jak.“

Když děti dělají šílené věci

Vraťme se teď k úvodnímu příspěvku maminky z internetové diskuse. „I když vaše dítě zrovna dělá tu nejšílenější věc, třeba se vztekne, řve nebo vás kousne, vždycky k tomu má svůj důvod. Jasně, dělá něco, co se vám nelíbí, a potřebujete se s tím nějak vypořádat. Vůbec tím nechci říct – nechte ho být. Ale dítě se v tu chvíli snaží něco vyjádřit. Když ho plácnete nebo mu řeknete, že tohle se nedělá, vlastně mu říkáte: „Nerozumím ti, ale mlč.“ A pak se porozumění nikdy nedoberete. Potřebujete spolu přijít na to, co chce sdělit. A pak stačí jenom změnit styl komunikace,“ vysvětluje Katka Králová.

Není to celé běh na dlouhou trať? Na Nevýchovu můžete přejít rychle, v řádu dnů až týdnů. Musíte být ale pevně rozhodnuti a jít si za tím. Jakmile si pak dítě na nový styl komunikace zvykne, máme vyhráno. Přestane se vztekat, protože mu nikdo nerozumí a začne spolupracovat.

Jeden příběh za všechny

A jak celé to „kouzlo“ vypadá v praxi? Třeba takhle:

„Míša (16 měsíců) zalezl do chatičky, babičku samozřejmě v patách. Vzal si smeták, a že s ním půjde ven. Babička lamentovala, že ne, že je na něj moc velký, že se bouchne, spadne, bude brečet… a že ne a ne! V zoufalství na mě babička volá: „Péťo, řekni mu něco, pojď mu dát na prdel, on neposlouchá.“ (Já měla pocit, že poslouchá, a navíc se báječně baví.)
Následovala moje odvážná věta: „Tak se s ním zkuste nějak dohodnout.“
„Dohodnout? Proboha, je to dítě! Nerozumí mi, nemluví…“
V klidu jsem vstala z lavičky, došla k nim do chatičky a klekla si k Myšákovi: „Míšo, babičce možná vadí, že si chceš vzít to koště ven. Možná s ním zametá jen uvnitř – zkus se jí zeptat, jestli si ho vážně můžeš vzít ven.“
Míša na mě udělal své „Hm“, otočil se i s koštětem na babičku, zvednul ho, udělal na babičku své „Hm“ a pokyvoval přitom hlavičkou. Babička stála jako opařená a přikývla mu. Míša vyšel nadšeně s koštětem ven a začal si jím šudlit své odrážedlo.“
(Petra, absolventka kurzu Výchova Nevýchovou)

Kde ale začít?

A jakou pomoc nabízí Nevýchova čtenářům, kteří právě zjistili, anebo to už nějakou dobu tuší, že by chtěli s dětmi něco změnit? „Prvním krokem je náš Rychlokurz zdarma,“ doporučuje Katka Králová: