Tělesné tresty – ano, či ne?

„Pamatuji si, jak jsem jednou plácla svého malého Honzu přes zadeček – protože nebetyčně zlobil v koupelně – o trochu víc, než jsem chtěla. Byla jsem unavená, nervózní a bouchla jsem ho vyloženě v afektu. Samozřejmě ho to bolelo.

A mě taky… Při ukládání ke spánku jsem se Honzovi omluvila, že jsem mu sice chtěla dát přes zadeček za to, že mě neposlechl, ale nechtěla jsem tolik. Měla jsme z toho celý večer výčitky. Pořád jsem viděla ten červený obtisk ruky a jeho slzičky. Tohle do výchovy nepatří. Když jsem se za několik dnů poté – nikoliv ve zlém – napřáhla, že Honzíka jakoby plácnu, viděla jsem, jak se bojí, aby zase nedostal ránu a schovával si zadeček. Děti si tuhle zkušenost dobře pamatují,“ vzpomíná maminka Radka.

Na otázky kolem tělesných trestů odpovídá psycholožka Tamara Cenková

Jaká negativa tělesné tresty přinášejí?

„Když rodič zbije dvou a půlleté dítě, pamatuje si to – i takto malé dítě – celý život. A v podstatě ztrácí ve své rodiče důvěru. Dítě se cítí ponížené a zakládá si na nedostatečné sebevědomí a sebeúctu. Pokud jej zbije otec, může mít navíc obecně strach z mužů. To, že je někdo schopen zbít dvouleté dítě, signalizuje, že je něco ve výchově špatně. Rodiče se někdy chovají jako velká auta na silnici a využívají své velikostní převahy nad těmi menšími. Přitom si neuvědomují, že jejich potomek od dvou let kopíruje jejich chování. Pokud je dítě doma bito, vyrůstá v násilí, bere to jako normální projev chování… a bije děti na pískovišti nebo ve školce. Když mi v poradně rodiče tvrdí, že doma žádné násilí není a jejich potomci přitom bijí své vrstevníky, nemluví pravdu. Jednoduše si to nepřiznají. Kde by jinak dítě k daným projevům přišlo? Musí je někde vidět. Zásadně jsem proti tělesným trestům. Ruce táty a mámy jsou přece od toho, aby hladily a ne trestaly…“

Jak tedy dítě vychovávat? Jak mu dávat najevo, že něco může a něco ne?

„Musíme začít co nejdříve, jakmile se začne stavět na nohy a začne zkoumat svět. Jsou věci, které zkoumat může, a jsou věci, které zkoumat nemůže. Jak je to v přírodě, co udělá matka lvice, když její lvíče provede něco, co nemá? Plácne ho. To samé s malým dítětem – když dělá něco, co nemá, plácneme ho přes ruku. Ale jen tak, aby ho to překvapilo, nikoliv aby ho plácnutí bolelo. Musí pochopit, že do zásuvky se prostě prsty nestrkají. Tím dáváme dětem mantinely, co může a co ne. U malých dětí se občas objeví prvky agresivního chování, bouchnou do maminky, kopnou ji, kousnou. Nemá smysl vysvětlovat to ‚nedělej‘, protože dvouleté dítě daná slova ještě nechápe. Pokud dítě kopne, kopnu také, pokud kousne, kousnu také (stejnou silou jako dítě). A dělám to tak dlouho, dokud s tím dítě nepřestane. Je potřeba mu názorně předvést jeho chování. Když totiž řeknu ‚au‘, dítě neví proč.
Něco jiného je výchova v období kolem třetího roku, kdy už začne chápat význam slov. Pak vysvětlujeme a vysvětlujeme… zvláště všechny naše zákazy a příkazy. A když někdy svému potomkovi říkáme rezolutní ‚ne‘, zásadně se mu díváme do očí. Ještě větší dopad bude náš zákaz mít, když přitom dítě lehce chytneme za bradičku. Tón hlasu musí být jasný, není potřeba něco vysvětlovat. Ale v žádném případě nepoužíváme při výchově tělesné tresty. “

Co dělat , když už se stane, že i rodič – který doposud neužíval tělesný trest – dá dítěti výprask?

„Když už se to stane, je třeba, aby dítěti vysvětlil, proč to udělal: ‚Říkala jsem ti, že to nemáš dělat a ty jsi mě neposlechl. Mně je to líto, ale prostě jsi mě rozzlobil.‘ Vysvětlit mu proč bylo bito a co se s tím rodičem stalo. Já sama mám takový trik, říkala jsem vždycky svým dětem: ‚Třikrát a dost, nebo se ze mě stane čert.‘ Dcera reaguje na čerta odmalička, protože jsem s tím začala vtipně a brzy a nikdy nebylo třeba ji nějak trestat. Mám dojem, že každý rodič zbije dítě v momentě, když mu dojdou argumenty. Já sama jsem od otce dostala jen jednou, jenom proto, že jsem mu zalhala. Pamatuji si, jak jsme pak seděli na vaně a on mi dával školení, co to je, když někdo lže.“