Muka těhotných tatínků

Navzdory tvrzení odborníků, že muži by těhotenství nezvládli (údajně ani psychicky ani fyzicky) tady máme díky chirurgům prvního muže, který to zřejmě dokáže. A co my, ostatní tatínci? Domnívám se, že naštěstí nemusíme absolvovat podobně bizarní zážitky k tomu, aby nám došlo, že těhotenství našich partnerek se nás týká možná víc, než jsme si sami ochotni připustit.

My muži

Rád bych hned v úvodu ale varoval a vyvedl z omylu romantické čtenářky, které očekávají povzbuzující informace o svých partnerech a budoucích otcích svých dětí: Opravdu existují muži, kteří se ženami prožívají těhotenství od začátku až do konce tak, jako by sami nosili ve svém těle plod vzájemné lásky.

Není jich však mnoho, a nikdo vám nezaručí, že zrovna ten váš muž k nim patří. Obvyklou reakcí mužů na informaci o těhotenství partnerky nebývají totiž ani prudké bolesti v podbřišku, ani onen pověstný šok spojený se strkáním hlavy do sněhové závěje. Je to prozaické – mužům to ze začátku nijak zvlášť nedochází.

V jejich očích se totiž vlastně nic nezměnilo, v posteli jsou pořád jen dva lidé, ženské tělo vypadá zatím pořád stejně, a navíc jako bonus zcela odpadla starost s antikoncepcí, protože dvakrát těhotná ve stejnou dobu být prostě nemůže. První zrady na sebe ale nenechají dlouho čekat.

Budoucí potomek v děloze málem ještě ani nedokončil své buněčné dělení, a už se ví, v jakém kočárku bude jezdit, v jaké autosedačce bude sedět, v jaké vaničce se bude koupat a s jakou hračkou bude ráno budit tatínka úderem do hlavy či spuštěním té protivné melodie, kterou v sobě má snad polovina všech hraček na světě.

A co na to tatínek? Je schopen pochopit jisté požadavky na technické parametry kočárků a autosedaček, a dokonce ho to i trochu baví, ale rozhodnutí o vhodné kombinaci barev je již zcela nad jeho síly. Proto podobné starosti hází za hlavu a naivně pokračuje v instalování domácího kina v obývacím pokoji: „Co myslíš, miláčku, bude ten stojan na cédéčka tady, nebo tady, vedle té reprobedny?“ A ona se nesměle usmívá, protože už správně tuší, že nebude nikde. To jediné, co již brzy bude v celém bytě, bude dítě na všechno sahající, všechno žužlající a všeho se dožadující. A pád těžkého stojanu na hlavičku dítěte si nepřeje ani ten nejzabedněnější tatínek, nebo snad ano?

Průměrný prototyp muže tak vnímá těhotenství své ženy jaksi nepřímo, právě prostřednictvím stále přibývajících omezení a novinek ve společném soužití. Nikde však není psáno, že ani to nejsou ta správná muka. Partner je jistě prožívá třeba ve chvíli, kdy všechny své úspory vrazil do úžasného překvapení k výročí seznámení v podobě zájezdu do exotické země. Jenže letadlem, do padesáti stupňů celsia, do krajů s úplně jinou střevní mikroflórou, a navíc v termínu porodu – to asi opravdu nevyjde.

Z hitparády společných chvil se tak postupně škrtá i sauna, cyklistika, vysokohorská turistika… Co zbývá? Kino, zajásá muž. Ani tady ale není vyhráno, protože žena akční filmy nesnášela i před graviditou, z hororů by předčasně porodila a u romantických filmů bude plakat, hodně a nahlas. Komedie zase nesnáší on, takže zbývá posezení doma ve dvou u sklenky pramenité vody.

Muž sedící na vejcích

Existuje však i jiná sorta mužů, a to jsou skutečně ti, kteří kromě přehnané péče o nastávající maminku pozorují typické příznaky těhotenství i sami na sobě. Je těžké jim vysvětlit, že těhotná žena není nemocná, že nepotřebuje co pět minut přikrývat břicho vlněnou dekou a od prvního měsíce těhotenství nosit v náručí na záchod, stejně jako že oni sami navzdory všem nevolnostem a emoční labilitě ve skutečnosti žádné dítě neporodí.

Některé domorodé kmeny mají dodnes ve zvyku, že muži imitují těhotenství, porod a šestinedělí. Pro tento zvyk se používá slovo kuváda, z francouzského couver, což může v překladu znamenat i sezení na vejcích. V moderní společnosti se kuváda považuje za psychologickou záležitost, nikoli za rituál, a někteří odborníci (např. psychoanalytici) ji vysvětlují jako vytěsněné pocity viny za to, že muž přivedl ženu do jiného stavu.

Tento mechanismus je potom zodpovědný za to, že nebožák skutečně pociťuje bolesti a křečovité stahy ve svém vlastním břiše, sténá a heká, převaluje se na lůžku a někdy je do nemocnice odvážen společně s manželkou – nikoli aby tam statečně asistoval u porodu, ale aby byl sám v péči lékařů. Doktor Radim Uzel popisoval případy, kdy byl manžel odvážen nikoli do porodnice, ale na operační sál s podezřením na akutní zánět slepého střeva. Když však žena porodila, mužovy bolesti ustaly, protože se nejednalo o slepé střevo, ale o zmíněnou kuvádu.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že někteří citlivější (či na partnerce závislejší) muži mohou skutečně trpět ranními nevolnostmi, zvracet nebo se excesivně přejídat spolu s partnerkou.

Může jít také o muže, kteří mají nepřiznaný strach z nastávajícího otcovství, nebo trpí neuvědomovanou žárlivostí na partnerčino těhotenství či žárlivostí na nenarozené dítě. Také nadměrně pevné pouto s matkou údajně hraje svou (pohříchu negativní) roli. Ostatně, kuváda nemusí být vyjádřena se vším všudy, on takový tatínek i jen mírně postižený psychologickým těhotenstvím umí na předporodním kurzu docela povedeně prodýchávat stahy děložního svalstva a válet se po balónu jako zkušená rodička.

Určitě to znáte alespoň ze svého okolí: ostatní ženy jí závidí tak pozorného, empatického a citlivého partnera. On je všude s ní, na ultrazvuku jí drží za ruku, nakupuje odborné knihy, přestal kouřit a pít, na ulici se ohlíží po kočárcích a zastavuje se u výloh s dětským oblečením.

Je však možné, že ona by ve skutečnosti ráda alespoň v klidu a sama porodila, ale on tam bude, vždy připravený masírovat křížovou oblast jejích zad, povzbuzující, hlasitě dýchající a ve finále nadšeně přestříhávající pupeční šňůru jako pásku při slavnostním otevírání nového obchodního centra. Že u toho bude ještě fotit jako zuřivý reportér, to je snad zbytečné dodávat.

Čtěte také:

• Otec u porodu – ano, či ne?
• Jiná žena? Průvodce pro novopečené tatínky
• Manuál pro otce u porodu aneb strach nemá jen ona

Všeho s mírou

Ačkoli netuším, po čem ženy touží, přesto si dovolím odhadovat, že prototyp překvapeného a nemotorného flegmatika může mít někdy větší kouzlo a přednost před druhým gravidním člověkem ve společné domácnosti.

Znám muže, jejichž péče byla tak nadměrná, že devět měsíců frustrovali své partnerky tím, že s nimi odmítali sexuálně žít ze strachu, že nějak poškodí plod. Jiní ale zase byli téměř násilím dovlečeni na porodní sál, protože jim bylo řečeno, že tak je to podle současných trendů správně – při pohledu na svou rodící ženu potom nejen omdleli, ale mnohdy po tomto zážitku nebyli schopni vést plnohodnotný partnerský život, neboť obrazy, jichž se tak báli, se jim vracely na mysl v těch nejméně vhodných okamžicích.

Ať již je ale muž těhotný se svou ženou, nebo se tváří, že se vlastně vůbec nic neděje, ten pravý zázrak a ty pravé změny přijdou teprve ve chvíli, kdy se bříško promění ve třetího člověka ve společném životním prostoru. A ať již se muž porval s těhotenstvím své partnerky jakkoli, záhy zjistí, že příběh otcovství je úplně jiná kapitola, na kterou neexistuje žádný kurz a ve které je devět měsíců jen jedním z kamínků v pestré mozaice života.