Jak ušetřit za pleny? Seznamte se s bezplenkovou metodou

Přirozená hygiena nemluvňat nebo také bezplenková komunikační metoda, případně „komunikace o vyměšování“ (z angl. Elimination Communication) – rodičovský přístup k péči o malé dítě, se kterým se běžně ve svém okolí zřejmě nesetkáváte, přesto je už odpradávna přirozeně praktikován po celé zeměkouli.

V tzv. zemích třetího světa představuje přirozené řešení otázky hygienických návyků nejmenších dětí a dá se říct, že je jakýmsi protipólem pohodlnosti a zjednodušování si péče o dítě v našich – civilizovaných – končinách.

Vyladit se na dítě a jeho potřeby

O bezplenkové komunikační metodě (BKM), jak je u nás nazývána, přemýšlejí povětšinou nastávající rodiče, kteří staví svůj přístup k dítěti na přirozeném, nebo chcete-li instinktivním či vstřícném rodičovství. Jinými slovy: věří ve svoji schopnost intuitivně se vyladit na své miminko a vnímat, co je pro ně dobré.

Seznámila jsem se postupně s několika lidmi, kteří se na této „frekvenci“ na své malé dítě naladili – byli mezi nimi prvorodiče, ale také třeba matka, která se pro „bezplenkovku“ nadchla po narození čtvrtého dítěte. Bez rozdílu všichni vnímali, jak bylo jejich miminko, se kterým se na tuto cestu vydali, šťastné a uvolněné, mluvili o těsném sepětí se svým dítětem. Nemluvňata jsou si již od narození vědoma svých vyměšovacích potřeb a dobrovolně se mohou naučit je ovládat.

Bezplenková metoda vychází z následujících faktů:

Přirozená hygiena nemluvňat je způsob, kterým lze uspokojit tyto potřeby dlouho předtím, než bude dítě samo chodit na záchod.

Pokud jsou vyměšovací potřeby dětí uspokojovány již od narození, nemusí se později batolata znovu učit, jak je opět rozpoznat.

Z praktického hlediska lze jako výhody bezplenkové komunikační metody jednoznačně uvést:

• Miminko je většinou v suchu a pokožka netrpí kontaktem s močí a stolicí.
• Díky přirozené hygieně odpadá problém s opruzeninami, kterými trpí více či méně většina dětí, jež jsou baleny do jednorázových plen. Nezanedbatelný fakt u holčiček je ten, že při praktikování přirozené hygieny se výkaly (tedy ani bakterie) nedostávají do kontaktu s vaginou.
• Mezi rodiči a dítětem funguje lepší komunikace – jsou na sebe „vyladěni“.
• Jednoznačně jde o ekologický a nejlevnější způsob péče o miminko, díky němuž není tolik zatěžováno životní prostředí. (Pokud dítě průměrně spotřebuje pět až šest jednorázových plen denně, pak za celý přebalovací věk vyprodukuje až dvě tuny nerecyklovatelného odpadu.)

Přirozená hygiena nemluvňat v praxi

O svých zkušenostech s „bezplenkovkou“ se v jednom ze svých příspěvků zmínila také Marie v Klubu těhulek. Zeptali jsme se jí na podrobnosti – a tak šedou teorii můžeme doplnit barvitou praxí ze života jedné z účastnic našeho live projektu.

Marie se o bezplenkové metodě dozvěděla během prvního těhotenství od své kamarádky, která „sršela nadšením a zapálením pro věc. Ne proto, že by chtěla ušetřit za plínky nebo miminko nějak drezurovat, ale díky svému celoživotnímu postoji: Jak se co nejšetrněji chovat ke naší planetě a nezanášet ji dalším kvantem jednorázových plín. Byla v tom ohledu mnohem poučenější nežli já a vysvětlila mi, že běžné plínky jsou toxické, což může negativně ovlivňovat i pohlavní ústrojí miminka“.

Marii se myšlenka líbila, a to i proto, že v té době četla knihu s názvem Koncept kontinua, která pojednává o indiánských dětech a jejich „výchově“. „Slovo výchova má v této knize ale jiný význam, než jak jsme zvyklí jej vnímat v našem civilizovaném světě. Jednou z informací v knize byla též zmínka o tom, jak se indiánské matky hned po narození dítěte učí vysledovat okamžiky, kdy chce miminko vykonat potřebu.“

Čtěte také:

• Příběh: Pan Nočník
• Jak a kdy učit dítě na nočník a na záchod?
• Kolik plen potřebuje miminko?

A jak tedy vypadá bezplenková metoda v každodenním životě?

Marie popisuje: „Hned v prvních dnech života Matyáška jsem si začala všímat, že jsou určité projevy, které se pojí s okamžikem jeho vyprazdňování. Počkala jsem chvíli, než jsem si na všechno kolem péče o něj zvykla, a 14 dnů po jeho narození jsem to začala zkoušet. Jakmile jsem uviděla jeho soustředěný výraz na kakání, rychle jsem sundala látkovou plínku a nechala ho kakat volně vleže na přebalovacím pultu. To bylo ale strašně nepraktické. Umíte si to představit, prostě zachytávat nějakým způsobem hovínka byl děs. Volala jsem kamarádce a ta mi poradila, že mám zkusit dát Matyáška do polohy klubíčka a pořídit si nějaký malý kyblík. To jsem udělala: kyblík jsem si vždy dala vsedě mezi nohy a dítě vykonalo svou potřebu.

S čuráním to bylo složitější. Ať jsem napínala své pozorovací schopnosti sebevíc, nevysledovala jsem žádný projev, výraz ve tváři či zvuky, které by naznačovaly, že Matyášek potřebuje na malou. Proto jsem si víc všímala času, kdy pravidelně čural po kojení. Ty časy se samozřejmě vždy po nějaké době změnily, ale tak 50 % jsem dokázala zachytit.

Od čtyř měsíců už Matyášek kakal jen do kyblíku. V létě to bylo vůbec nejlepší. Nosila jsem jej v šátku, a jak se v něm začal netrpělivě kroutit, věděla jsem, že potřebuje na malou. Už v té době dokázal třeba i pět minut počkat, než jsem našla místo, kde jsem ho z šátku vytáhla a dala vyčurat někde u keříku do trávy. Přibližně od jednoho roku si už říkal o čurání doma i venku. Vynalezl si pro to svůj výraz, kdy zašeptal „i-i a-a“, a ten používá dodnes. Ale stávalo se občas, že jsem to buď nepostřehla, nebo byl tak něčím zaujatý, že to pustil do plínky…“

Marie ví také o rozpačitých, či přímo odmítavých postojích některých lidí:

„Jsou to většinou jejich zkreslené představy, které s realitou nemají nic společného. Například vnímají tuto metodu opačně – že dítě vykonává potřebu na příkaz matky, že ho tím matka nějak neadekvátně k jeho věku ‚cepuje‛. Opak je pravda: matka se učí vysledovat okamžiky, kdy to dítě potřebuje a říká si o to. Taky se tvrdí, že dítě neumí zadržet moč, dokud je malé. Ani to se mi nepotvrdilo, viz zmínka o projevech Matyáška v šátku.

Jeden z protiargumentů, který rodiče mívají, je, že je to složité a pracné. V tom trocha pravdy je a záleží to hodně na dítěti, jak zřetelně projevuje svoji potřebu vyprázdnit se. Jsou miminka, u kterých je to tak čitelné, že je to vlastně naprosto snadné a spolehlivé. Po své zkušenosti věřím, že je to pro ně naprosto přirozené a příjemné vyprázdnit se ven, a ne do plínky, ať už jakékoli. A samozřejmě že chci tuto metodu zopakovat s druhým dítětem, které teď čekáme. Když opomenu to, že za plínky opravdu ušetřím, že nemusím dítě nikde přebalovat, řešit utírání zadečku a podobně, tak to nejlepší vnímám v tom, že je to pro mé dítě to nejpřirozenější a nejpříjemnější. A hlavně že svému děťátku rozumím a cítím s ním i takovou věc, jako je tato. Prostě jsem na něj napojená a ono se na mne může spolehnout.“

Odborníci „bezplenkovce“ fandí

lngrid Bauerová ve zmíněné publikaci uvádí, že k rodičům, kteří praktikují tuto metodu, se postupně přidávají také lékaři a zaměstnanci ve zdravotnictví i další lidé, kteří pracují s dětmi. U nás sice přirozená hygiena nemluvňat ještě zdaleka takového rozvoje nedosáhla a zřejmě bude vždy považována za „alternativu“, jak se běžně říká přístupům, které připadají většině nepochopitelné.

Určitě tak na závěr potěší slova pediatra MUDr. Martina Gregory: „Tato metoda je o těsné souhře matky a dítěte, tedy prakticky o tom samém, co je předpokladem pro úspěšné výlučné dlouhodobé kojení. Nejsem vůbec proti praktikování takové metody. Naopak. Jen vidím problém, který přináší její rozvoj v současných podmínkách. V době, kdy matka chce věnovat čas také sobě a svým zájmům a potřebám. A to nemluvím o těch maminkách, které chtějí být úspěšné v zaměstnání, budovat svou kariéru. Tehdy jsou jednorázové plenky k nezaplacení. Bezplenková komunikační metoda je určitým návratem k přirozenosti. Vyžaduje a posiluje těsné pouto matky a dítěte. Pouto, které je základem harmonického rozvoje dětské osobnosti.“