Divím se, v jakých podmínkách dokážou české ženy rodit

Lilie, máte zajímavé jméno, odkud vlastně pocházíte?
„Popravdě řečeno už ani nevím. Rodina mé maminky pochází z Tatarstánu v Rusku, ale vyrůstala jsem všude možně; v Čechách, v Anglii, ve Francii, dokonce chvíli i v Americe. Moji bratři jsou napůl Francouzi a můj syn je zas napůl Brit. Žadný stát nevnímám jako ‚svou vlast‘ ale zároveň skoro všude se můžu cítit jako doma. A ‚doma‘ jsem hlavně tam, kde je manžel.“

Jak vás napadlo, dát se na dráhu duly po tom, co jste vystudovala Oxfordskou univerzitu?
„Je to nezvyklá volba… Mám vystudovanou historii a politologii. Logická kariérní dráha by bylo třeba bankovnictví nebo investiční poradenství a myslím si, že u nás na fakultě by nikdo nevěděl, co je to dula, popravdě řečeno, tehdy jsem to nevěděla ani já!

Ale měla jsem nezvyklou ambici: chtěla jsem vyzkoušet, zda dokážu uspět s prací, kterou si jaksi vyberu „srdcem“. A pro případ porážky jsem v záloze nechala bankovnictví.

Odjakživa mne zajímaly otázky kolem ženského těla jako menstruace, sexualita, potraty, a jejich sociopolitické souvislosti. Když jsem poprvé zhlédla film o porodech, cítila jsem stejné chvění, jako když jsem malovala plakáty o potratech nebo četla historii ženské sexuality.

Práce s těhotnými ženami si mne tedy přivolala sama. Ale já nejsem jen dula, zajímají mne právě širší souvislosti kolem těhotenství, porodu a mateřství a taky kolem ženského těla jako celku – veškeré stránky reprodukčního života ženy.

A co se týče vzdělání, nakonec vše, co jsem si odnesla z univerzity, využívám naplno v praxi – analýza metodologie výzkumu se u porodu hodí jako nikde jinde, politické aspekty porodnictví jsou nesmírně zajímavé, historický vývoj pomáhajících profesí u porodu vysvětluje spoustu dnešních paradoxů a navíc – sociologický kontext včetně genderové dynamiky a náboženství jsou nezbytné k vysvětlení dnešního stavu (nejen) českého porodnictví.

Například – jeden z důvodů episiotomie, tedy nástřihu při porodu, která je v ČR na rozdíl od jiných států, například Anglie, v mnoha porodnicích rutinním zákrokem, je koncept ‚husband cut‘ neboli ‚nástřih pro manžela‘ – tedy, pokud ženu nastřihneme a zašijeme (často i víc než byla původně), bude pro manžela pěkně tuhá a bude se mu s ní chtít nadále souložit i po porodu. To, že znecitlivění v oblasti jizvy a potenciálně problematický a bolestivý proces hojení ženě může chuť na soulož naprosto potlačit, až tak moc nikoho nezajímalo, a to i celkem pochopitelně, protože se tady pohybujeme v době, kdy koncept ženského potěšení ze sexu byl v lepším případě nový a revoluční.

Tedy historické a sociopolitické souvislosti mohou leccos prozradit a třeba i zbořit některé mýty.“

Co vás při vaší práci duly zpočátku nejvíce překvapilo?
„Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopila, že každá žena má jinou představu o tom, co je pro ni ideální porod – a to často jinou představu, než mám já; a jak důležité je tuto představu respektovat, ale také maminku dobře informovat o všech alternativách. Taky jsem postupně zjistila, jak málo občas stačí, aby se průběh porodu změnil – ať už k lepšímu nebo k horšímu. Někdy i stačí drobná poznámka někoho z přítomných.

Další věc, která mne překvapuje neustále, je stav českého porodnictví ve srovnání třeba s Velkou Británií, kde jsem rodila já, a jeho schopnost přetrvávání.

A také mne fascinuje, v jakých podmínkách občas české ženy dokážou přece jenom porodit!“

Jaký byl váš nejsilnější zážitek při porodu, kde jste byla jako dula?
„Nejsilnější zážitek je vždy ten, když vykoukne hlavička. To nejde s ničím srovnat.“

Jaké je vaše poselství?
„Celkem jednoduché: že ženské tělo je úžasný dar, který patří vždy jen ženě samotné. Myslím tím to, že my ženy jsme si ještě nestihly úplně zvyknout na myšlenku, že na ženské tělo nemá právo nikdo zvenčí. Ani manžel, ani dítě, ani společnost… Že ženská sexualita je tu primárně pro její potěšení a radost a že si může vybírat jak, kde a s kým bude rodit.

Z historického pohledu je to poměrně nový jev, uvědomme si například, že v mnoha státech Evropy je znásilnění v manželství trestným činem ani ne 20 let. A potřebujeme ještě hodně času, než toto opravdu pochopíme a strávíme.

Žijeme v době, kdy se jako ženy se učíme objevovat vlastní zdravé hranice. Objevujeme svoji schopnost říci ANO – tělesnému potěšení, slasti, radosti bez pocitu viny a strachu z trestu. A také se učíme říkat NE a chránit integritu vlastního těla. Na to vše máme právo.

Porod a sexualita jsou vlastně velice těsně propojené, to víme, a dokonce bych se nebála říct, že porod je v zásadě vyvrcholením sexuálního aktu. A zrovna u porodu hranice, a právo si rozhodovat o svém těle, jsou velice aktuální.

Ženské tělo je úžasný dar. Mě osobně fascinují veškeré roviny ženského reprodukčního života – od menstruace přes sexualitu, porody a potraty až k přechodu. Myslím si osobně, že tyto jevy nám poskytují obrovské příležitosti k růstu a sebepoznání. Jsou to takové ‚vrcholové‘ okamžiky – to, co muž jede poznat do války, může žena poznat třeba při porodu.“

Setkala jsem se i s negativními názory na duly, proč myslíte, že je tak naše společnost vnímá?
„V ČR je dula poměrně novou profesí. Většina lidí neví, co si má pod pojmem dula představit, často si ji pletou s porodní asistentkou. Věřím, že občas může dojít k nedorozumění.

Osobně jsem se s negativní reakcí nepotkala nikdy až na pár stížností, že jsou služby duly zbytečně drahé – což je nepochopitelné vzhledem k tomu, že v Anglii si duly berou pětinásobek toho, co v ČR. Navíc dula drží ‚pohotovost‘ měsíc kolem termínu porodu maminky – musí být neustále k dispozici, ve dne, v noci, což výrazně omezuje její pracovní, ale i osobní život; vzhledem k této skutečnosti mi přijdou ceny dul v Čechách velice skromné.

Další pohled, který jsem několikrát zaslechla, je, že dula je jakousi ‚vymožeností‘ moderní doby, že si ženy strašně vymýšlejí, když chtějí podporu u porodu, přece u porodu jde pouze o to odrodit, a k tomu je potřeba jen doktor apod.

Je to postoj, se kterým zásadně nesouhlasím, jelikož si myslím, že porod je nádherným okamžikem v životě ženy, který je potřeba naplno prožít a co nejlépe si užít, nikoli jen prežít.

Studie ukazují, že zrovna dula je v tomto úžasná pomocnice (M. Klaus uvádí, že přítomnost duly u porodu snižuje počet císařských řezů o 50 %, délku první doby porodní o 25 %, použití oxytocinu o 40 %, užívání léků proti bolestem o 30 %, použití kleští o 40 %, žádosti o epidurální anestezii o 60 %; péče duly o matku má mimo jiné pozitivní vliv na kojení, délku času, který matka s dítětem tráví, a na výskyt poporodní deprese). Je tedy evidentní, že dula není jen vymožeností, ale efektivní podporou! Nebo řečeno slovy Johna H. Kennella – ‚Kdyby dula byla lék, bylo by neetické ho nepoužít‘.“

Jaký je tedy rozdíl mezi dulou a dřívější „porodní bábou“?
Porodní bába je spíš výraz, který bych použila u porodní asistentky, což je žena která má zdravotnické vzdělání a je oprávněná vést nekomplikované (fyziologické) porody. Dula naopak nemá žádné zdravotnické vzdělání ani kompetence a podporuje ženu pouze po emoční a psychologické stránce včetně nefarmakologických metod jako aromaterapie, masáž, doteky, akupresura a podobně.

I když v zásadě – obě svým způsobem nahrazují jakousi „mateřskou“ postavu u porodu, která kdysi bývala u porodu přirozeně přítomna – matku, tetu, babičku, starší sestru. Věřím, že empatická žena je tím nejlepším pomocníkem u porodu.

Jen žena a nejlépe taková, která sama již rodila, skutečně ví, jaké to je, a dokáže s maminkou hluboce soucítit a zároveň ji podpořit, pokud se začíná ztrácet, začíná být vyčerpaná, zoufalá nebo si přestává věřit. Je to vsak křehká rovnováha a občas nejlepší, co můžeme udělat, je nechat maminku na pokoji a úplně o samotě, abychom ji u porodu nerušily. Ale jsou i okamžiky, kdy může potřebovat podržet – jak fyzicky tak psychicky – a uměním duly je tyto okamžiky rozeznat.“

A nakonec, máte nějakou radu pro nastávající maminku, jak si nejlépe užít těhotenství a porod?

„Kromě toho, že si mají najít dobrou dulu? (smích)… Určitě: těhotenství a porod jsou velice zásadní a neopakovatelnou událostí v životě každé ženy a často i v životě muže – otce. Radím hlavně se nebát a nekoukat na americké filmy, které celkem nepravdivě znázorňují porod jako šílenou událost se sanitkou a kapačkami, ale raději si pořídit nějaký dokumentární film o porodech, který ukazuje, jak fyziologicky porod vlastně vypadá.

Je dobré si pamatovat, že podle WHO by až 90% žen mohlo porodit samo bez externí pomoci, tudíž slovy anglické zdravotnické služby se jedná o ‚velice bezpečnou‘ událost a není čeho se bát.

Určitě doporučuji obklopit se kamarádkami, které měly pozitivní zážitek z porodu, a také si zjistit informace, kde a s kým budu rodit. Najít si porodnici, která odpovídá vašim představám, či jiné místo; a doprovod, který je mi sympatický a rozumí mým přáním. Setřídit si myšlenky a sepsat porodní plán.

Ale hlavně, uvolnit se a jen tak vnímat, číst, psát, odpočívat, malovat, tancovat… dělat cokoli, na co máte náladu, dělat si zkrátka radost, užívat si měnící se kvalitu partnerského vztahu a těšit se na miminko.

V kostce: dobře se připravit a potom si jen užívat a odpočívat. A komunikovat s miminkem – je to vaše společná cesta, tak je samozřejmě krásné se na sebe naladit – zpívejte, vyprávějte mu pohádky, jemně cvičte, zkrátka dělejte cokoli, co vás dostává do kontaktu s vlastním tělem a s dítětem.“

Mgr. Lilia Khousnoutdinova vystudovala politologii a historii na univerzitě v Oxfordu. Následně objevila, že její vášní jsou porody a ženské kruhy. Pracuje jako dula, lektorka předporodní přípravy a ženských skupin zaměřených na rozvíjení ženského potenciálu, na návratu ženských rituálů a na uctění ženských cyklů. Studovala u Michele Odenta, Janet Balaskas, Liliany Lammers, Sarahy Buckley, Eleny Tonetti a Lynnei Shrief a neustále se dále vzdělává. Je autorkou projektu a knihy Ženské příběhy.