Jak si užít svůj soukromý měsíc aneb Menstruace není nepřítel

Perioda. Měsíčky. Menstruace. Co to pro vás znamená? Pro mě až donedávna bylo slovo menstruace synonymem bolesti, nepohodlí a pocitu, že nejsem sama sebou.

Zdroj: Shutterstock.com

Tento článek vznikl na základě velmi osobní spovědi neúnavné propagátorky bondingu, spisovatelky a fejetonistky Gaurí Chrastilové.

První setkání s menstruací

Moje „poprvé“ přišlo dost záhy. Bylo mi jedenáct. Moje máma řekla: „Tak už jsi žena.“ A já brečela. Nechtěla jsem být žena, chtěla jsem být dítě. Velmi brzo jsem došla k názoru, že pravidelné krvácení je pomsta přírody na ženách. Přinejmenším první den krvácení mi bylo příšerně zle. Zvracela jsem, svíjela jsem se v křečích a přála jsem si mít zázračný lék na tohle nesmyslné utrpení.

Hormonální antikoncepce nevyřeší všechno

Když jsem byla dost velká, abych si mohla dělat, co chci, začala jsem brát hormonální antikoncepci. Díky ní byla menstruace o něco méně protivná. Už to tolik nebolelo. Ale na pocity spojené s pravidelným krvácením žádná pilulka neexistovala.

A tak jsem se smířila s tím, že několik dní před menstruací si moje emoce dělají, co chtějí, a neptají se mě na můj názor. Omlouvala jsem se svým blízkým, že to nejsem já. Že ta osoba, co na ně křičí a vzteká se, je monstrum, stvořené démonem zvaným premenstruační syndrom.

První změna postoje k ženskému cyklu

Narodily se mi dvě dcery, minula mi třicítka a můj vztah s „tetou Irmou“ zůstával nadále napjatý. Chápala jsem ji jako nepříjemnost, kterou musím přežít se zuby pevně zaťatými a nervy důkladně obloženými kvanty sacharidů. Letité nepřátelství s vlastní biologickou daností mě ale začalo unavovat. Strávit několik dní v měsíci s pocitem, že nenávidím sama sebe i celý svět, bylo vyčerpávající. P

rvní drobné trhliny v mém postoji k pravidelnému krvácení způsobil dokumentární film Diany Fabiánové Měsíc v nás (v České televizi promítaný pod názvem Můj soukromý měsíc). A také ženy, které začaly o své menstruaci otevřeně hovořit a lámat tabu, že téma ženské periody se nemedializuje snad ani v Sexu ve městě.

Velmi mě oslovila myšlenka, že to popudlivé zvíře, které se měsíc co měsíc s železnou pravidelností prokousává skrze moje naučené vzorce slušného a společensky tolerovatelného chování, není projevem hormonálního šílenství, ale odrazem mých skutečných pocitů, přání a tužeb, které po zbytek měsíce spí a vyčkávají na svou chvíli, kdy se projevit.

Tajemnství nás žen

Začala jsem objevovat tajemství ženské cykličnosti. Uvědomovat si, že tak jako Luna (abychom Měsíci tematicky ponechaly ženský rod) není po celou dobu stejná, ani žena v plodném období nezůstává neměnná. Moje postupné, váhavé a občas trochu nemotorné seznamování se s pochody mého vlastního těla mi přinášelo nové zkušenosti.

Občas to bylo docela dobrodružné. Třeba když jsem místo vložek a tampónů začala používat menstruační kalíšek. Menstruační krev se ukázala být rudou, životnou a velmi reálnou. Nikoliv půvabně modrou, tak jak tomu bývá v reklamách. Tohle zjištění bylo paradoxně velmi uklidňující.

Menstruace přestávala být tajemným produktem výrobců hygienických pomůcek či farmaceutických firem. Byla moje a já jsem jí pomalu začínala rozumět. Na rodinu jsem v jisté dny křičela pořád. Ale naučila jsem se dávat najevo nejen to, co mě trápí, nechala jsem proudit ven i všechny ostatní emoce.

Čtěte také:

Změna postoje a projevy na duši

Najednou mi bylo tak nějak lépe. Na těle i na duši. Pozvolna jsem si všímala, že moje nálady a to, jak vnímám věci uvnitř i venku, se nemění jen v polohách menstruace a ne-menstruace, ale že opakující se změny během jednoho cyklu jsou mnohem různorodější.

Bez nutnosti používání teploměru či ovulačních testů jsem přesně věděla, kdy mám svoje plodné dny (třeba i díky tomu, že mi najednou moji oblíbení filmoví hrdinové začali připadat nadmíru sexy). Vnímala jsem únavu a potřebu očisty, která přicházela s krvácením, i příjemný nástup energie objevující se v předovulační fázi.

Žádná z nás v tom není sama

A když už jsem si myslela, že všemu dokonale rozumím, přihrál mi osud v podobě mého laskavého nakladatele do rukou knihu Mirandy Gray. Knihu, která se prostě nemohla jmenovat jinak než Rudý měsíc. A můj pohled, moje vnímání a moje prožívání se zase posunuly o kousek dál. Moje pocity dostaly jméno a já zase potvrzení toho, že všechno, co cítím, je v pořádku.

Poprvé v životě jsem hluboce pocítila, že pravidelné změny během cyklu nejsou otravnou nutností, ale spíše vyjádřením samotné podstaty ženské duše. Naše mysl a naše pocity se stále mění, jak tedy můžeme čekat, že se nebude měnit naše tělo a jeho fungování?

Jak využít vlastní cykličnost?

Začalo mi být velmi pohodlně v mém těle i v mé mysli. Zjistila jsem, že cyklické změny, které provázejí plodnou část mého života, můžu docela dobře využít ke svému prospěchu. Moje rodina se naučila respektovat, že jsem jako Měsíc. Stejná a přitom v každé fázi trochu jiná.

Můj manžel mi už zcela automaticky při prvním náznaku předmenstruačního pnutí a spolu s ním spojené potřeby sdělovat nahlas kritické postřehy, kupuje mandličky v čokoládě, láhev dobrého vína a pouští mi oblíbený film.

Já si zase dokážu práci plánovat tak, abych se nedostala do největšího zápřahu v době, kdy potřebuji mlčet, pojídat mandličky v čokoládě a být tak trochu mimo (a díky tomu pak dokážu dohánět resty, když se v další fázi vynořím zase do hmotného světa, kde fungují termíny, smlouvy a složenky).

Někdy je mi vlastně trochu líto, že jsem si nedokázala takhle užívat i prvních dvacet let s mou menstruací a s mými cyklickými proměnami. Utěšuji se myšlenkou, že si to následujících dvacet let společně vynahradíme. A také vědomím, že je jen na mně, jak svým dcerám zprostředkuji to, co jsem se dozvěděla, naučila se a poctivě si prožila.

Můžu jen doufat, že nebudou opakovat moje chyby a že budou se svou ženskou stránkou v přátelském vztahu už od samého začátku.