Barvoslepost: svět jako ze zvláštní fotografie

Nevidím barvy

Barvoslepost (odborně daltonismus) je porucha barevného vidění lidského oka. Její medicínský název je odvozen od jména anglického přírodovědce Johna Daltona, který touto poruchou sám trpěl a vědecky ji v roce 1794 popsal.

Procentuálně se barvoslepost vyskytuje přibližně u 8 až 9 % naší populace, tedy zhruba každý dvanáctý, z toho je pouze 0,5 % žen.

Celosvětově se nejvíce vyskytují poruchy barvocitu u bělochů. Nejnižší výskyt vrozených poruch barevného vnímání je u černochů.

Jak vidí barvoslepí?

Když zavřeme oči, můžeme si představit, jaké to je být slepý. Ale jaké je být barvoslepý? To může být různé. Barvoslepost má několik typů podle toho, jakou barvu člověk nevnímá. Velmi zřídka se vyskytuje barvoslepost na všechny barvy (černobílé vidění).

Nejčastějším případem je neschopnost rozlišit nějakou konkrétní barvu, zatímco ostatní barvy od sebe barvoslepí lidé odlišují. U většiny barvoslepých jde o takzvanou červeno/zelenou barvoslepost, kdy postižení jedinci nejsou schopni od sebe rozlišit zelenou a červenou barvu a vidí je stejně.

Daleko méně častá až vzácná je barvoslepost modré barvy. Existuje i barvoslepost částečná, kdy je rozpoznávání některých barev ztíženo.

A jak tedy vidí barvoslepý člověk? Na prvním obrázku je běžný pohled, jak ho vidí lidé bez poruchy barvocitu. Vedle něj je stejný obrázek, jak ho vidí lidé s červeno/zelenou barvoslepostí.

Zdroj: www.vischeck.com

Čtěte také:

• Vaše miminko šilhá? Nevadí aneb Jak je to se zrakem novorozenců?
• Kdy a proč s dítětem navštívit očního lékaře?
• Miminko je na světě. Co by vás mohlo překvapit v prvních dnech?

Proč vidím jinak než ostatní?

Na oční sítnici jsou dva typy buněk, tyčinky a čípky. Tyčinky jsou zodpovědné za vnímání světla a čípky za vnímání barev. Pro každou základní barvu, tedy zelenou, červenou a modrou, existuje jeden druh čípků. Při vrozené poruše vývoje čípků například pro červenou barvu člověk neumí rozlišit červenou a podobně.

Barvoslepost je porucha vrozená. Je tedy dědičná. Vzácně se může objevit i získaná barvoslepost, například při dlouhodobé expozici některými škodlivými chemikáliemi.

Vrozená forma není léčitelná, ale naštěstí pro postiženého jedince nepřestavuje příliš velký handicap. Nicméně určitá omezení s sebou pochopitelně přináší, barvoslepí by například neměli vykonávat práci řidiče z povolání.

Jak se dědí barvoslepost?

Třicetiletá Mirka se obává dědičnosti barvosleposti.

„Mám barvoslepého manžela, nedokáže odlišit zelenou a červenou barvu. Máme spolu šestiletou dceru a dvouletého syna. Dcera rozeznává barvy dobře, u syna zatím nevím jistě, ale zdá se, že bude také bez problémů. Jsou tedy zdravé? A co jejich děti, budou taky v pořádku?“

Odpověď na Mirčinu otázku není úplně jednoduchá.

Dědičnost barvosleposti je vázaná na pohlaví. Pokud má člověk gen pro barvoslepost, u muže se porucha vždy projeví, ale žena je pouze přenašečka. Ženy-přenašečky mají padesátiprocentní riziko, že jejich synové budou barvoslepí, a padesátiprocentní riziko, že dcery budou také přenašečky.

Barvoslepý muž bude mít všechny syny zdravé, nemoc už se po synech dál přenášet nebude, ale všechny jeho dcery budou bohužel přenašečky.

Mirčin syn je tedy opravdu úplně zdravý a jeho děti také budou. Šestiletá Mirčina dcera je ale přenašečka. Ona sama problémy mít nebude, ale svým dětem s padesátiprocentní pravděpodobností gen pro barvoslepost předá.

Ishiharův test barvocitu

Barvoslepost lze otestovat pomocí takzvaného Ishiharova testu. Test obsahuje několik obrazců, kde je úkolem přečíst číslo či písmeno složené z barevných teček obklopených tečkami jiné barvy. Lidé bez poruchy barvocitu vidí na obrázku dvanáctku a osmičku.

Lidé s nějakou poruchou barvocitu čísla uprostřed obrázku nevidí, protože nedokážou barvy od sebe odlišit.