Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Dokonce máme před sebou nečekaně celý den s babi Jarkou na České Sibiři. A to znamená hlavně boby, závěje sněhu a spoustu švandy. A možná taky ledový nohy a nudli u nosu. Jsem na to moc zvědavý, bude to vlastně taková hlídací premiéra. Sice už náš babi jednou hlídala u nás doma, když šli táta s mámou večer ven, jenže teď to bude jiný. Jsme u babičky a dědy, táta bude v práci a máma někde v nějakým Mnichově i s dědou. Moc jsem teda nepochopil, proč tam jedou, ale to mi zas tak nevadí. Hlavně se těším zítra na ty boby.
Dneska jsme byli chvíli venku a bylo to fakt super! Máma s tátou mě dokonce pouštěli samotného na bobech z takový meze. Jezdilo to jen pěkně pomaloučku, žádné divočiny a v neudusaném prašanu se boby samy zastavily, takže ani nevadilo, že mám takové ty dětské s vyvýšeným sedátkem, vyšší opěrkou a bez brzd. Brácha má ty nejběžnější boby s brzdami, ale ani on je nepotřeboval. Ještěže tak, minule vzal za brzdu (jednu!), když jel z kopce, a vyklopil se do sněhu. Pak strašně řval, protože ho sníh studil na obličeji. Mámě to přišlo docela vtipný, ale nesměla se smát, protože to Honzíka vždycky rozzuří ještě víc. Nesnáší, když mu něco nejde a ještě navíc ho přitom někdo vidí. No ale od minule jsme zaznamenali značné pokroky.
Dokonce i brácha už se přestal bát a odvážil se sednout si na boby – sám! Mám z něj celkem radost. Je na sebe totiž většinou hodně opatrný, až moc se mi zdá, a to mě někdy trochu znejistí. Protože když se něčeho bojí Honzík, můj velkej bráška, neměl bych se teda vlastně bát taky? Naposled mě takhle rozhodil s roborybou ve vaně. Napřed to byla děsná legrace, obě rybičky plavaly ve vaně kolem nás, srandovně šplouchaly ploutvičkami, šimralo to a bylo to celý k smíchu. Pak Honzík najednou řekl, že už chce z vany, že se bojí. Nechápal jsem, proč by se měl bát, ale vypadal u toho tak vyděšeně, že jsem měl najednou taky nahnáno. Co když ho jedna ta ryba třeba kousla, že jo? Tak jsem taky mámě řekl, že se bojím, a museli jsme okamžitě oba z vody. Bylo vidět, že to mámu trochu překvapilo, ale byla v klidu, vzala nás z vody a šli jsme spát. Při dalším koupání jsme se ale rybiček už nebáli a fakt jsme si to užili. Doufám, že si časem pořídíme na koupání třeba krokodýla. 🙂
Tak se mějte, příště dám vědět, jak nám to s babičkou na bobech šlo!
Váš Filípek
Jak to vidí máma
Angínu máme zdárně za sebou. Filípek nafasoval antibiotika, která zpočátku velmi ochotně a rád baštil – sladký sirup se mu zamlouval natolik, že chodil i mezi zvolenými časy podávání, že „čepuduje medicínku“. Postupem času, asi jak splaskl otok uzlin a celkově se mu ulevilo, a dost možná i proto, že se mu umělá sladidla brzy přejedla, se ale podávání medicínky bránil urputněji a urputněji. Poslední dávku jsem zcela nezodpovědně nepodala. Předchozí dvě jsem mu totiž cpala do pusinky násilím a bylo to tak vyčerpávající pro nás oba, že jsem si zkrátka řekla, že to risknu. Nicméně až budu příště nemocná, chtěla bych, aby to probíhalo jako u Filípka.
Čtěte také:
- Bolest v krku, angína a mononukleóza umí řádně potrápit
- Strašák jménem laryngitida
- Jak si s dětmi zimu užívat bezpečně
I se zvýšenou teplotou si hrál, prozpěvoval, jezdil s vláčky, měl poměrně dobrou chuť k jídlu, smál se na celé kolo, zkrátka byl čilý až hanba. I paní doktorka hned před těmi dvěma týdny v ordinaci jen lakonicky poznamenala: „Tohle že je nemocný dítě, jo?“ Filípek se tam proháněl na motorce a nedělal si vůbec nic z toho, že má angínu a podbradek (pravda, trochu víc po stranách) skoro jako náš pan prezident. Na kontrole po dobrání antibiotik s paní doktorkou laškoval, dokonce jí hned po příchodu se slovy „Doblý den. Todle podlž!“ vrazil do ruky pana Opičáka a živě se zajímal o vybavení ordinace. Musím si tedy pochválit, že nemám doma dva hadrové panáčky, kteří při nemoci jen schlíple leží v postýlce nebo smutně naříkají. Naši kluci běhají po bytě a houkají jako mašinky, jako by se nechumelilo.
Snad si teď nucený „klidový“ režim, kdy jsme byli hlavně doma a ven chodili jen sporadicky, aspoň trochu vynahradí s babičkou. Pravda, jen na jeden den, ale zato v plné parádě – bez mámy a táty. Martin se musel – poté, co nás v neděli odvezl k prarodičům – z pracovních důvodů vrátit zpátky do Prahy, zatímco mě čeká v pondělí (tedy v době, kdy budete číst tento článek, již v minulosti) dlouhá cesta do Mnichova a zpět. Už teď (v neděli večer) mám trochu smíšené pocity. Na jednu stranu se moc těším na naše vzdálenější příbuzné v Německu, že se opět uvidíme a já budu mít mimo jiné příležitost trochu si pošprechtit, na druhou stranu důvodem naší cesty je smutná rodinná událost… Ale i smrt k životu patří, a tak se to snažím brát tak, jak to je. Tím spíš, že Norbert by si přál, abychom se radovali a užívali každého dne, který nám byl dán.
Takže Carpe diem a příště zase na napsanou!
Jarka
