… jak se to vezme. Buď to je fakt celkem banalitka, nebo už jsem si prostě zvyknul, že mi teď máma s tátou chystají jedno překvápko za druhým. Před 14 dny mě totiž odstěhovali na spaní k bráchovi do pokojíku. Teda oba nás odstěhovali. Honzík se předtím tak nějak plíživě nastěhoval do ložnice, takže jsme tam zase spali všichni čtyři. Jenže ledva máma shledala, že to zvládám bez kojení, rozhodla se mě (nás) vystěhovat z ložnice nadobro! Prý že jsme velcí šikovní kluci a určitě to spolu v pokojíčku zmákneme. No nebudu vás napínat. Zmákli jsme to! Jsme prostě borci. 😉
Máme postýlky u sebe tak, že se můžeme v případě nouze tulit spolu, což je docela fajn. Míň fajn je ovšem to, že mi pan Opičák nebo Pejsek občas utečou k bráchovi a on je pak tulí místo mě. Naštěstí je s námi ale v posteli vždycky dostatek další havěti, třeba žabák Ferda, Mimoňák, několik autíček a vláčků, Honzíkova kalkulačka a jízdní řády dětské železnice. Někdy má Honzík v posteli i knižní plán Prahy asi z roku 1990 a plánek nového vedení tramvajových linek od 28. 8. 2016. Musíme být prostě v obraze i v noci. 😀
Myslím, že brácha dělá s těmi svými vlaky, tramvajemi a jízdními řády mámě trochu starosti. Je fajn, že umí číst v mapách a vyzná se v jízdních řádech, ale něco mi říká, že by máma byla klidnější, kdyby ho kromě toho zajímalo třeba házení s míčem a obrázkové knížky. Pohádky na dobrou noc mi už skoro může číst místo táty, jen by teda měl ještě trochu zapracovat na přednesu. A na oblíkání ponožek, to by mámě určitě udělalo velkou radost! To jsem ale nějak odbočil k bráchovi a přitom jsem vám chtěl říct, jak nám to jde s tím spaním.
Večerní usínání je docela v pohodě, táta nám přečte pohádku (s ním usínáme rychleji než s mámou, tak nám čte on), zhasne, my se přitulíme k plyšákům a za chvíli chrníme. No, a když se nad ránem vzbudím, že se mi už třeba nechce spát nebo se mi chce čurat nebo se prostě jen chci potulit s mámou, vezmu si pana Opičáka, nejbližší auto a vydám se do ložnice. Máma jen nadzvedne peřinu, udělá mi u sebe trochu místa a můžeme spát dál. Občas ji teda trochu potrénuju, aby věděla, že jsem jí ten vyhazov ještě úplně neodpustil. To se mi chce čurat v půl šesté ráno, pak dělám bobek v šest, pak mám žízeň a nakonec chci jít do herničky. No a pak už může máma rovnou vstávat a začít nám chystat snídani. Kdepak, na mě si nepřijde. A může se klidně vytasit s nějakou další novinkou. Třeba mě poslat do školky nebo vlakem k babičce! 😛
Takže, co tam máš dál, mami? Já jsem připravenej na všechno!
Filípek
Jak to vidí máma
Nepřestávám žasnout, co všechno jsou druhorozené děti schopné zvládnout v klidu a v pohodě, zatímco u těch prvorozených jsme řešili, jestli to není moc brzo nebo naopak pozdě (podle toho, jestli jde o samostatné spaní nebo samostatnou chůzi). Přesun na spaní do pokojíčku zvládli kluci přímo skvěle. A my se s Martinem v náhle velké posteli musíme skoro hledat! 😀 Často přemýšlím, nakolik je to dáno tím, že prvorozené děti jsou prostě takové cvičné, na učení pro nás matky. Co je důležité, co méně, na čem trvat a co pustit, protože to přece jenom není tak nezbytné, jak to v těhotenství a šestinedělí s prvním dítětem vypadalo.
Kdesi na internetu jsem narazila na takový vtípek: „Prvnímu dítěti se dudlík sterilizuje. Druhému olizuje. Třetímu už dudlík olizuje pes.“ Myslím, že to skvěle vystihuje postupný vývoj většiny matek, ke kterému zákonitě dochází s rostoucím počtem dětí. Kdybych měla u Filípka udržet stejný počet batolecích a miminkovských kroužků, jako jsme měli s Honzíkem (cvičení s miminky, později plavání s miminky a znakování), musela bych se asi nechat naklonovat. Těžko si totiž představit, že s několikaměsíčním miminkem se věnujete znakování, zatímco dvouletý špunt sedí klidně opodál a čeká, až se s mrnětem vyblbnete. Navíc když jste si u prvního dítěte ověřily, že můžete znakovat od rána do večera a stejně na vás dítě nakonec dříve mluví než znakuje.
Čtěte také:
- Mimořádně nadané dítě: Jak poznáte, že ho máte doma?
- Maminko, neopouštěj mě aneb Separační úzkost útočí
- Jak přežít dětské PROČ?
Podobným způsobem uvolníte i hygienická pravidla včetně těch dudlíkových, protože proč s sebou nosit tři náhradní dudlíky a oplachovat je převařenou vodou, když se nakonec starší dítě v nestřežené chvíli rozhodne olíznout všechny tyče, které má při cestě autobusem v dosahu, a mladší sourozenec nemá v plánu nechat se starším nějak zahanbit. Dezinfekce jazyka, pokud vím, ještě vynalezena nebyla, takže se můžete buď zbláznit, nebo se nad to povznést. Děti si zkrátka tu imunitu někde natrénovat musí, no ne? U dvouletého Honzíka bych určitě řešila s pediatričkou, že nemá moc zájem o normální jídla, ale s chutí zbaští 4 banány denně (a pak sedí klidně půl hodiny na nočníku). U Filípka si říkám, že asi prostě teď potřebuje víc tryptofanu, draslíku a železa, a s klidným svědomím sním jeho odmítnutou porci oběda. A tak bych mohla pokračovat v mnoha obměnách a každodenních situacích. Určitě to taky znáte.
Až je mi někdy líto, jak to ti prvorození mají s námi těžké. Mnohdy je z obavy o jejich bezpečí zbytečně omezujeme; z obavy, že se nebudou vyvíjet správně, když jim neposkytneme dostatek podnětů, je přetěžujeme a pak se divíme, že mají problémy se spánkem; z obavy, že nebudou správně vychovaní, když jim zásady slušného chování nevštípíme včas, po nich chceme mnohdy věci, na které ještě nejsou dost zralí. Z obavy, že nepoznáme, co naše dítko potřebuje, posloucháme zaručené rady okolí a hltáme rádce na internetu a pak podle nich necháváme děti usínat s pláčem ve vlastní postýlce ve vedlejší místnosti nebo kojíme striktně po třech hodinách, přestože cítíme, že takhle to nevyhovuje ani nám, ani miminku… A ti naši prvorození to více či méně klidně přijímají, nechávají na sobě dělat pokusy a nechávají nás přicházet metodou pokus-omyl na to, jakými rodiči chceme vlastně být.
A tak já tady dnes děkuji svému prvorozenému synovi, že i když to je někdy fakt hodně těžké (pro nás oba) a úplně si spolu třeba nerozumíme, že to se mnou jako s matkou nevzdává. Díky, Honzíku!
Mějte se krásně a zase brzy na napsanou!
Vaše tentokrát poněkud filozofující Jarka
