Povolání: matka?

MIMI LIVE! MAX Jsem máma dvou malých kluků. Ale jsem také partnerka. Jsem dcera mých rodičů, jsem sestra, vnučka, sestřenice, teta. Jsem kamarádka, jsem kolegyně. Jsem toho hodně. I když někdy mám pocit, že jsem „jen“ rodič. Že neustále vychovávám. Neustále přemýšlím o tom, jestli jsou děti nakrmené, přebalené, vyspalé, dobře oblečené.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Na jeden den bych chtěla být zase jen partnerka a kamarádka. Plánuji pozvat Michela na Valentýna do hotelu. Chtěla bych si dát dobrou večeři a jít na hotel. Mít jednu noc pro sebe. A SPÁT! Já si totiž nevzpomínám, kdy jsem se naposledy vyspala. Opravdu tak, že bych si večer lehla a probudila se ráno sama od sebe. Ne proto, že mi zazvoní budík nebo že se z pokojíčku ozve Tobyho: „Mááámííí!“ nebo z Maxíkovy postýlky řev znamenající, že je čas na ranní mlíčko. Vyspat se by pro mě byl dárek k nezaplacení. Asi jako pro každou mámu. 🙂

O víkendu jsme šli na oslavu narozenin naší kamarádky. Zrovna máme na návštěvě moji mamku a ségru, tudíž hlídání bylo zajištěno. Oslava byla fajn, domů jsme dorazili kolem druhé ranní. Ihned jsem padla za vlast. Přesně v šest hodin a pět minut se ozvalo ono známé „mááámíí!“. Oči jak angorský králík, vyčistila jsem si rychle zuby a opět začala fungovat. Michela jsem nechala společně s Maxíkem dospat. Nemusíme sedět od šesti ráno v obýváku u pohádek oba. Bohužel jsem Tobyho nepřemluvila k polednímu spánku (který bych s ohromnou radostí absolvovala také), takže jsem večer zalezla do postele ve stejný čas jako děti. A to jsem si právě řekla, že by bylo vážně super vědět, že mě čeká noc bez vstávání. Co vy a spaní? Kdy jste se naposledy opravdu vyspaly?

Jak už jsem zmínila, máme u nás návštěvu z Čech. Moji mamku, ségru a její malou Haničku. Hanička je o 7 týdnů mladší než Max. A asi tak o polovinu menší (P. S.: Rodím velké děti). Maxík poznal, že má nohy a začíná nám chodit kolem nábytku. Plazí se, leze po kolínkách, a kdykoliv najde nějaký záchytný bod, už jde do stoje. Pomaloučku se pohybuje kolem stolu, aby se dostal k ovladači, novinám nebo papírovým kapesníkům. Zatímco Max se dostane prakticky kamkoli, Hanka je naprosto odlišná. Už dávno sedí, narovnaná jako svíčka. Když je na zemi, popoleze jen kousíček a ještě ke všemu couvá. Pak se položí na bok, párkrát se otočí kolem své osy a začne kmitat nožičkou nahoru a dolů. Ne nadarmo ji její tatínek říká „malá Olga Šípková“. Hanička se nechce plazit ani lézt. Do sedu jde přímo z lehu, žádné přetočení na bříško. A chce chodit. Po chvíli na zemi se jí to nelíbí a dává to hlasitě najevo. Jak jen můžou být dvě batolata tak odlišná!

Čtěte také:

Kolikrát ségře závidím tu pohodičku při přebalování. Hanka leží na zádech, brouká si a čeká, až bude přebalena. Mně když se podaří Maxe konečně odchytit a položit, vytahuji zásobu hraček, abych ho na chvíli zabavila. Během pár vteřin jsou sice hračky opět na zemi, ale Max má alespoň rozepnuté oblečení. V zásobě mám pro případ nouze i ovladač na televizi a mobil. Max se převrací, napíná celé tělo, vzteká se, chce si sednout, stoupnout… já ho zachytávám, aby neslítl z pohovky, mezitím utírám, co se dá. Jednou rukou rozbaluji novou plenku (suchý zip rvu zubama), druhou přidržuji Maxe, více rukou už nemám… Po pěti minutách Maxíkova křiku, několika přepnutých kanálech v televizi (Max dostal na 10 vteřin ovladač), dvou telefonátech do zahraničí (Max si hrál s mým ZAMČENÝM mobilem) je Max konečně přebalený a já mám pocit, jako bych právě absolvovala lekci v posilovně.

Už se projevuje osobnost mých dvou dětí. Max je pohodář. Neustále v dobré náladě. Toby je paličák. Michel mi tvrdí, že jsem tvrdohlavá, on sám je také a Toby to tedy zdědil dvojnásobně. A má pravdu. Když jsme odcházeli na oslavu, Michel šel uložit Tobyho do postele. Ten se ale rozhodl, že ho mám uložit já. Michel se sekl, že si Toby nebude vymýšlet, kdo ho kdy uloží… Po hodině Toby ještě stále seděl a posteli a už po sto padesáté třetí jsme slyšela: „Máma, máma, máma…“

Sice to dá někdy zabrat, je to ale i legrace mít doma téměř tříleťáka. Nedávno jsme spolu modelovali. Vytvořila jsem mu z modelíny malé červené auto. Toby měl radost, ihned mi vytrhl autíčko z ruky. Z modelíny udělal velkou bílou kouli a přilepil ji zezadu k autíčku. Když jsem se ho zeptala, co to je, bez rozmýšlení odpověděl: „Prdelka!“

Včera si s Tobym hrála babička. Když jí Toby nepůjčil hračku, předstírala, že brečí. Toby se ke mně otočil a komentoval to slovy: „Mami, babi pláče vodu!“

Takže neplačte vodu, radši se usmívejte.

Mějte se krásně a příště opět na napsanou.