Poprvé u moře

 Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

 A líbilo!

S Tomem jsme naše těšení přenesli na dceru, to bylo vidět už pár dní před odletem. Nakupovala s námi všechny ty „důležité maličkosti“, bez kterých jsme nemohli odletět. A vůbec neprotestovala. Pomáhala balit. Vysvětlili jsme jí, že ji vzbudíme v noci, abychom odjeli na letiště. Nadšeně se smála a těšila se na letadlo. A tento entuziasmus přetrval dokonce (v trochu utlumené, omámené podobě) i uprostřed noci, kdy jsme ji převlékli, naložili do auta a odjeli na letiště.

Už neusnula. Vše bylo příliš vzrušující. Všechny ty nudné procedury a čekání zvládla na vlně těšení, v letadle si nasazovala pytlík na blití na hlavu a udržovala celou naši trojčlennou výpravu v bdělém stavu a výborné náladě. Usnula jen na chviličku těsně před přistáním. Změnu tlaku a bolest uší jsme jakž takž zvládli pomocí gumových medvídků a pak už hurá do hotelu. Našeho nového domova na následující týden.

Anit se aklimatizovala snad ještě rychleji než my. Od první hodiny běhala po areálu, navazovala kontakty s personálem i ostatními hosty (hlavně těmi pod 130 centimetrů), zkoušela teplotu vody v bazénu, poroučela si u švédského stolu, co ochutná – a ochutnávala všechno možné (včetně vody v moři).

Veru z Babywebu, díky za tip na bazének. Vzali jsme ho a byl super. Anit se v něm cachtala na pláži, když jí moře přišlo příliš studené nebo rozvlněné. Taky se osvědčil nafukovací kruh a rukávky.

Leitmotiv dovolené: koupání (v bazénech i moři) – ryby (na jídlo) – tanec (animační programy pro děti – hlavně večerní „minidisco“ – Anit nadchly). V tomto pořadí. I v jiných pořadích. Za dovolenou jsem nasbírala několik poznatků. Zde jsou:

Poznatek 1: Anit prožívá „cimprlínovské období“

No, to vlastně není úplně tak nový poznatek, protože toto období už trvá nějaký ten pátek. Mluvím teď o její – pro děti ne úplně typické – snaze udržet se v čistotě. Když si hrajeme na písku, musím jí každých pět minut vysypat boty. Zašpiněné ruce jsou bak bak. Teda, ne že by to nějak extrémně hrotila pořád – v pokecaném tričku klidně štráduje celý den. Vadí jí spíš písek, kamínky, bahno – něco, co CÍTÍ na kůži. Pro dovolenou u moře to ale není úplně ideální předpoklad.

Nejprve jsme ji po plážích prostě nosili. Písek bak, kamínky bak. Vzala je na milost, jen když seděla na ručníku a rukama si hrála s kamínky, oblázky (nebo na jiné pláži s pískem). Pak trochu pomohly ponožky (boty nenene). Ale největší progres nastal, když si našla kamarádku – šestiletou Němku Valentinu. Ta Anit vzala za ruku a než se naše holčička nadála, už s ní běžela po pláži. Bosá! Takže tolik k našim přesvědčovacím taktikám a strategiím.

Čtěte také:

• 8 věcí, které nezapomenout při cestování s dítětem
• Děti a slunění aneb Aby léto nebolelo
• Nástrahy letní dovolené a první pomoc bez chemie

Poznatek 2: Anit hledá „Áďu“

Tohle musím trochu vysvětlit. Áďa je holčička, kterou Anit jednou potkala na hřišti. Byla o pár let starší a Anýzka se ujala jako sestra. Hrály si spolu a Anit byla úplně okouzlená. Dokládá to i fakt, že to bylo zrovna v den, kdy jsem byla v práci a Anit šla na hřiště s Tomovými rodiči. Když jsem přišla za nimi (po celém dopoledni v práci!) a čekala jsem zamilovaný běh, objetí, pusu – Anit jen nezúčastněně zamávala: „Čau mami, teď nemůžu.“

Od té doby Anit intenzivně v různých dětských kolektivech hledá svou „Áďu“. Různé holčičky (ve věku od 4 do 7 let) bere za ruku, provokuje je ke hře. A když se nějaká „chytí“, tetelí se naše dcerka blahem. Na dovolené to zkoušela několikrát (hlavně „minidisco“ bylo skvělým lovištěm). Nakonec ji našla. Němka Valentinka se své role Anitčiny velké sestry/učitelky/opatrovnice/kamarádky zhostila dokonale.

Poznatek 3: Na dovolené je víc povolené

Hlavně jsme si povolovali my s Tomem – jídlo nemělo chybu. A my se nedokázali ovládnout. A zároveň jsme nedokázali odepřít ani Anit. Takže zmrzlina, kterou zatím příliš nepoznala, se stala každodenní součást jídelníčku. Ajajaj. Už se mi mrazí banány na „zdravou“ verzi Anitčiny nové nejoblíbenější pochoutky.

Poznatek 4: Elektronika vládne

Nejbližší záchody u hlavní restaurace byly v místnosti s wi-fi. Chodili jsme tam často. Vlastně jsme s Tomem pojali trochu podezření, že jakmile se Anit během našeho žravého maratonu začala trochu nudit, řekla, že se jí chce na záchod. Únik ze židle, od jídla, nudných (cpoucích se) rodičů. V místnosti s wi-fi bylo vždy spoustu lidí. A ticho. Hrobové. Celé rodiny seděly na pohovkách, v rukou mobily nebo tablety. Oči upřené na displej. Děti všech věkových kategorií od šesti nahoru, dospělí. Zamilované mladé dvojice i senioři.

Čtvrtý den dovolené jsme si půjčili auto a na výletě jsme si v řeckých tavernách všimli souvisejícího trendu. Malá batolata hleděla na tablet s puštěnou pohádkou a jen mechanicky otevírala pusu pro další a další lžičku. A byla „hodná“.

Přiznávám, že i my jsme stáhli na iPad Anitčinu oblíbenou Na vlásku – ale jako poslední záchranu, pro případ nouze do letadla atd. Nakonec jsme na internet za celou dovolenou zavítali jen dvakrát – kvůli výsledkům hokeje a kvůli předpovědi počasí. A poslali jsme asi tři SMS. To byl ale relax! Dva dny jsem svůj mobil ani neviděla!

Poznatek 5: Nejlepší na dovolené je všechno. Nejhorší na dovolené je návrat

Doma na nás padla správná podovolenková kocovina. Na všechny. Anit nespokojeně těkala od jedné hračky ke druhé (u moře si vystačila s kamínky, doma jí nestačila naše výbava malého hračkářství). My s Tomem bědovali, jak nám bylo super a kdo že nám uvaří… už jsme si přece odvykli! A navíc jsme byli utahaní, sice sluncem nabití, ale dočasně skleslí z vybalování, praní, uklízení. Prahy. A teď konečně přišel na řadu iPad a Locika z Na vlásku. A taky fotky a videa, která nás vrátila na Kos.

Aklimatizace na Prahu sice trochu trvala, ale podovolenkovou kocovinu už jsme vyspali. Anit si každý den říká o zmrzlinu. A když letí letadlo, ukazuje, že v něm letěla Áňa, máma a táta.

A my? Usmíváme se. Léto teprve začíná.

Vaše vydovolenkovaná a zase nechutně pozitivní V.