Ani nevím, jak se to vlastně stalo, ale minulý týden ve středu bylo poslední kojení na noc. Že jsme předtím kojení přes den omezili, to jsem bral ještě jako docela pochopitelné, a protože jsem mámě chtěl vyjít vstříc, tak jsem nijak neprotestoval a byl jsem s tím v pohodě. Předpokládal jsem, že u toho to skončí a dál se žádné změny nechystají. Jenže to jsem se šeredně zmýlil! Ve středu ještě normálka, večerní rituál se vším všudy – vykoupat, zoubky, pusinky, do postýlky, přitulit, přicucnout a za chvíli jsem byl v limbu. Matně si vybavuju, že máma mi vyprávěla něco o tom, že kojíme naposledy a že zítra už ne, že už je z toho unavená a potřebuje s tím skončit, že už jsem velký kluk (to jsem!) a že už to spolu zvládneme bez mlíčka. No a pak ve čtvrtek najednou prso nikde, všechno ostatní při starém, ale prostě PRSO NIKDE! Chvilku jsem z toho byl rozhozený a brečel jsem, ale máma byla se mnou, hladila mě po tváři a pořád mi opakovala, že to spolu zvládneme a že to bude dobrý. Přitisknul jsem si opičáka a pejska blíž k sobě, otočil se na bok a usnul (podle mámy dokonce rychleji než s mlíkem, ale to určitě kecá). V noci jsem se vzbudil, řekl si o mlíko… a zase nic. To už jsem se teda naštval a uraženě s mámou do rána nemluvil.
Jenže ve čtvrtek se to celý opakovalo a v pátek taky a od tý doby to tak je každý večer. Řeknu „dáme mlíko“ a nic, máma mě jen potulí, pomazlí a uspí bez kojení. Napadlo mě, jestli třeba někde neztratila prsa, tak jsem se jí v neděli zeptal: „Máš prsa?“ a dověděl jsem se, že má, ale bez mlíka. To je nějaký krajně podezřelý. Prsa jsou přece od toho, no ne? Budu to muset ještě prozkoumat, takhle se mi to moc nezdá. Každopádně teda teď už piju občas mlíčko od kraviček stejně jako Honzík a každý večer to zkouším s kojením. Třeba se máma jednou zapomene a mlíko mi dá. Taky teď jím víc jogurtů, každý den jeden, někdy i dva.
Kromě toho jsem už před nějakou dobou odložil plínky a vůbec je nepotřebuju. Chodím sám na nočník nebo na záchod s redukcí – to hlavně u babičky. Je tam totiž na záchodě malé umyvadlo na mytí rukou, u kterého bez potíží dosáhnu na kohoutek a můžu si sám pustit vodu. Doma je umyvadlo vysoko a musím lézt na stupínek, takže u babičky si to náležitě užívám a využívám každé příležitosti. Odplenkování má ale jeden háček: Padají mi kalhoty. Všechny, které jsou velikostně na mě a mají správně dlouhé nohavice, jsou mi volné v pase. Dobře jsou mi jen kraťasy od jednoho pyžama a asi dvoje tepláky na doma. Ven musím s kšandami, jinak bych měl po pár krocích gatě u kotníků.
Čtěte také:
Ještě větší problém bylo sehnat pro mě spodní prádlo. Většinu věcí mám poděděných po bráchovi, jenže on byl v mém věku ještě na plínkách, a tak spodky nepotřeboval. Máma tehdy koupila jednu sadu slipů v devadesát dvojce, ale ukázalo se, že i ty jsou mi trochu větší. Vyrazili jsme tedy pro menší velikost. Nesehnatelnou. Po návštěvě třetího obchodu s dětským oblečením si to máma konečně přiznala. Buď budu mít kalhotky s Minnie a Hello Kitty (holčičí totiž sehnat jdou), nebo bude muset stačit velikost 92. Naštěstí měla máma dost rozumu a místo Kittyny koupila dinosaury a auta. Mám teď epesní spodky a zadeček v bavlnce. 🙂
Tak se mějte báječně a mlíku zdar!
Váš nekojenec Filípek
Jak to vidí máma
Zbývá nám poslední položka z nadpisového seznamu dnešních témat. Týká se naší „chalupy“ a jejího zvelebování. Od září totiž probíhá přerušovaná akce „škatulata, hejbejte se“. Začala vlastně už na jaře, když se na domě mých rodičů vyměňovala okna a dělalo zateplení a při té příležitosti taky udělali omítky v podkrovních půdičkách. Děda se strejdou Matějem pak udělali podlahu v naší budoucí šatně, kterou jsem na přelomu prázdnin a školního roku vymalovala. Pokládka koberce se poněkud zpozdila a došlo k ní teprve před týdnem. V mezičase ovšem nikdo nezahálel. Stěhovali jsme totiž prababi Dádu z Prahy do domu mých rodičů. Tedy my ne, hlavně děda, babička, Matěj a Jana. My jsme se z toho jako letos již tradičně vyvlíkli (díky Martinově druhé operaci).
S o to větším nasazením jsem se ale o uplynulém prodlouženém víkendu vrhla na druhou půdičku, vlastně můj bývalý podkrovní pokojíček, kde jsme chtěli pro kluky vybudovat takový jejich víkendový pokojík. S vydatnou pomocí celé rodiny se nám nakonec podařilo stihnout všechno (vystěhovat, vymalovat, položit koberec, nastěhovat). Zužitkovali jsme některé kousky nábytku z babiččina bytu a já už teď s napětím čekám, jak se bude klukům v novém pokojíčku spát. Do příští návštěvy bych ráda oba kluky přestěhovala i doma do „spinkacího pokojíčku“ a z naší ložnice udělala opět ložnici rodičovskou. Zítra zkusíme přestěhovat Filípkovu postýlku. Držte nám palce, budeme to potřebovat. 🙂
Vaše Jarka
