Nočníkové trápení a sníh za odměnu

Výhodou bylo, že jsem po mnoha a mnoha letech (ani se mi to nechce počítat) navštívila svou dětskou doktorku. Byli jsme totiž u babičky s dědou. Nikolka jednou ráno začala mluvit jak Rákosníček, tak jsem se bála, aby jí nachlazení nespadlo na průdušky. Jak to tak bývá, tak jsem plašila zbytečně. Niky nic moc nebylo a ještě jsem si zadělala na ne zrovna příjemnou zábavu. Doktorka totiž chtěla Nikolce vyšetřit moč.

Na nočník jeden čas už Niky chodila, tak jsem si říkala, že to nebude problém. Ale byl. A jaký. Vydržela sedět na nočníku docela dlouho, ale vyčurat se? Ani náhodou. Pak jsem ji na pár minut pustila provětrat a šup, počurala si punčocháče. Tak dostala plínku, pořád jsme si ťukali s pitím, aby toho co nejvíc vypila a za chvíli šla zase na nočník. Bez úspěchu. Pak už bylo pozdě, abych s močí skočila k doktorce, tak jsem jí přestala trápit. Pytlík na noc, který se nějak lepí, jsem raději ani nezkoušela. Už vidím, jak by si to okamžitě strhla, teda ona by si to nenechala ani nalepit.

Druhý den se nočníkové mučení opakovalo. Zase mi utekla a tentokrát se vyčurala na koberec vedle nočníku. Přiznávám, že už mi docházela trpělivost. Tak jsem ji oblékla a na chvíli jsme si šly hrát. Jenže už byl pátek a já opravdu chtěla vědět, jestli je malá v pořádku. Nervy mi tekly, ale z Nikolky nic. Do toho za námi přijel tatínek. Nechala jsem je být, šla si pustit televizi a během chvíle slyším z obýváku oslavný křik. Se mnou se nevyčurala dohromady za čtyři hodiny, s tatínkem za čtyři minuty. Tak nic, no. 🙂 Doktorce jsem tu cennou tekutinu donesla a vše bylo v pořádku. Aspoň jsem měla jistotu, že můžeme jít v klidu bobovat.

Jedeeeeeem

Minulý rok si sněhu Nikolka moc neužila. Sice jsme byli na horách, ale ještě to vůbec nevnímala. Letos jsem se těšila až nasněží. A nasněžilo. Od Ježíška dostala krásný bob, nastydnutí už odeznívalo, sluníčko svítilo, tak jsme se na chvilku vyrazili sklouznout. Bobování si okamžitě zamilovala. A to jsme ji zrovna nešetřili. Žádná rovinka, ale celkem to svištělo. Dědeček a tatínek ji chytali a já trnula, jestli se jim to povede. Nikam nám neodjela, ale půlhodinka jí pro začátek stačila.

Čtěte také:

• Kdy s dětmi na lyže a jak je naučit lyžovat
• Venku je ošklivo? Nevadí. 14 tipů, jak děti doma zabavit
• Apiterapie aneb Léčba včelími produkty

Na Silvestra jsme se vydali na Ještěd. Místo nosítka jsme vzali bob, že Niky nahoru vytáhneme. Tak zase špatně. Niky se na bob ani nepodívala, natož, aby si do něj sedla. Navíc nechtěla ani k tátovi, ani k dědovi a babička doma připravovala dobroty. Takže jsem ji musela nahoru vynést na rukách. Niky už není žádné tintítko, takže hra: Jak utahat mámu, byla velmi úspěšná.

Ona prospala celou cestu domů a já večer sotva vstala na novoroční přípitek. Takže to byl takový pohodový Silvestr unavených rodičů.

Jinak si Niky pobyt u „babí“ a „dadí“ hrozně užívala. Pořád ji někdo nosil, hrál si s ní, honil ji, ňufal a já stihla kouknout na pohádky a trošku si odpočinout. Naši kvůli Niky museli lehce přeorganizovat byt, a i když jsme ji hlídali čtyři, stihla vyházet hlínu z květináče, zašmodrchat žaluzie a „přerovnat“ marmelády. Nejvtipnější bylo, když jsme koukali na fotky z odpoledne, ona šla kolem počítače a ještě se vrátila mimochodem nám ten počítač rychle vypnout. No prostě je to naše záškodnice. 🙂

Každopádně jsme do nového roku vstoupily odpočaté a s úsměvem. Mně odpočinek moc dlouho nevydržel, ale to nevadí. Ke každému období něco patří.

S Nikolkou vám přejeme, aby ten nový rok byl plný lásky, radosti, smíchu, zdraví, prospinkaných nocí a veselých příběhů.

Monča a Nikolka