Náplasti a pár gumových medvídků: už nekojím

BATOLE LIVE! ANITA Blíží se Anitčiny druhé narozeniny. O tom, že bych měla odstavit, mluvíme s Tomem už pár týdnů. On je víc přesvědčený než já. U mě je to nahoru, dolů. Když jsem hodně “vysátá”, omodřinovaná a zdecimovaná dceřinými častými výjezdy za mlékem, jsem pro. Ale zase nechci přijít o to pouto. Ten moment spojení. Ani o čarovnou moc mateřského mléka ukončit každý pláč, zvrátit jakoukoliv nespokojenost. Jenže v podvědomí už vím: je čas.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Anitka se neodstaví sama. O tom jsem přesvědčená už několik měsíců. A trochu smutním. Těšila jsem se na přirozené, pozvolné ubývání počtu kojení. Na to, až Anit řekne „mlíčko už ne.“ Jenže mi velmi rychle došlo, že takto se to u nás nestane. Občas už byla období, kdy jsem kojila asi třikrát denně: ráno, po odpoledním spaní a večer. Jenže vždy je vystřídal „kojící maraton“. Stačilo odjet někam mimo domov. Nachalzení. Víc (mojí) práce. A byly jsme zase na šesti, deseti, nekonečně mnoho… . Přerušovaný spánek a mléko jako náplast na jakoukoliv nepohodu je daň za naše prvorodičovské tišení každého pláče prsem. U dalšího dítěte zkusíme pochovat, pomazlit, ukonejšit jinak. Teď jsem si ten luxus mohla dovolit – ale se dvěma dětmi už to nebude tak jednoduché.

Nejprve jsem zkoušela ubírat počty kojení. Plynule. Trochu řízeně. Ale bez „ostrého řezu“. Jenže tohle nefungovalo. Anit byla zvyklá dostat mléko „na požádání“ – neměly jsme řád a to trochu zkomplikovalo ono řízené ubírání (kojit „na požádání“ budu ale i další dítě, počítání hodin mi nesedí). Těžko se mi vysvětlovalo, že „teď zrovna ne“ – proč teď ne a pak zase jo? Ani já v tom vlastně neviděla logiku. Domluvila jsem se tedy s dcerou aspoň na tom, že mléko jí budu dávat doma, přes den jen na pohovce. Jenže pak se stalo, že si nechtěla hrát na hřišti a jen domů, na pohovku, kojit. Nelíbilo se to ani mně, ani jí. A tak jsem dospěla k závěru, že – bohužel – budeme muset jít radikálním řezem. Odstavit naráz. Šmitec. A hotovo.

Příprava Anit

Příprava na den D trvala asi měsíc. S Tomem jsme Anit vyprávěli pohádky o tom, jak různá zvířátka pijí mléko od maminky a pak vyrostou, umí chodit a běhat a skákat – stejně jako Anitka – a jejich maminka je přestane kojit. Má je pořád moc ráda. Nejvíc. Ale už jsou velká a mléko od mámy už nepotřebují. Jako Anitka.

V tomto duchu jsme Anit povídali nejrůznější variace podobného příběhu asi 14 dní. Pak jsme přidali vyprávění o tom, co se chystáme udělat. Oslavu. Parádní oslavu, na které dostane Anitka dárek. Bude to panenka, která umí pít z lahvičky a pak se vyčůrá do nočníku. Anitka si ji sama vybere. Bude to báječný den. Dáme si skvělé jídlo a budeme si hrát. Jenže až dostane Anitka panenku, už nebude mlíčko. Oslava totiž znamená, že už je velká holčička. Mámina prsa si musí odpočinout a vyléčit se.

Anit nám perfektně rozumí. I když ještě nedokáže vše vyjádřit slovy, příběh o panence „ee – ham“, která přijde k nám domů, a pak už nebude mléko, popisovala pomocí jednoduchých slovíček a znaků dokonale.

Naše příprava

Já byla celkem v klidu. Měla jsem za to, že s Anitčiným apetitem a vazbě na kojení nemáme šanci odstavit TEĎ. Na první pokus. A pravidla jsme si s Tomem určili jasná: pokud bude Anit příliš úpěnlivě vyžadovat prso/nebo se sice nechá krátkodobě přesvědčit, ale bude to pořád zkoušet i za 14 dní, vrátíme se ke kojení. A odstavit znovu zkusím za pár měsíců. Něco tak krásného jako je kojení jsem nechtěla ukončit dramatem. Takže pokud by to nemělo jít v klidu a bez slz, žádné odstavení se nekoná. A já byla přesvědčená, že se konat nebude.

Čtěte také:

Přechodový rituál a předmět

Odstavení jsme nejdřív naplánovali na velikonoční pondělí. Jenže to jsme se vrátili ze Slovenska s Anitčinou podivnou jednodenní nemocí. Chtěli jsme, aby byla stoprocentně zdravá. Zároveň musel po rituálu následovat týden, kdy budu moci být pořád doma. S dcerou a pro dceru. Takže datum odstavení padlo na 12.4. Měsíc a půl před Anitčinými druhými narozeninami.

Oslavu jsme přichystali podle plánu. Panenku Babetu „ee-ham“ si Anit vybrala v hračkářství. Tom uvařil báječnou večeři. A já si zalepila prsa barevnými náplastmi. Nastal okamžik, kdy by za normálních okolností začalo kojení. Anit ukázala, že chce mléko. Já jí řekla, že mléko už přece není. Že je velká holka. Má panenku. A mámina prsa se musí vyléčit. Ukázala jsem jí zalepené bradavky. A… Žádné drama se nekonalo. Anit zavrtěla hlavou a šla si hrát.

Od toho dne si v následujících třech dnech řekla o mléko asi čtyřikrát. Vždy jsem jí ukázala zalepené bradavky. Nabídla jsem jí umělé mléko z lahvičky. A její oblíbené „zdravé“ gumové medvídky (kupuji v obchodě se zdravou výživou a jsou bez želatiny a se třtinovým cukrem, nemáte náhodou recept na nějaké domácí? Díky za nápady). Neukápla ani slza!

Moje odstavení

No, vlastně ukápla. Ale ne Anitčina. Moje. Normálně jsem odstavení obrečela. Moje malá-velká holčička celou situaci nakonec zvládla líp než já! Ještě jsem si asi týden odstříkávala nateklá, bolavá prsa. A smutně sledovala, jak mléko mizí v odpadu. Ukončení kojení pro mě zůstane významným milníkem. Hej – a chci taky nějaký přechodový předmět. Nějaký dáreček, který by mi pomohl se s tím vyrovnat!

Život bez kojení

A jak se nám teď žije s nekojencem? Anit prospí celou noc. Je veselá. Když spadne, přijde si pro pofoukání. Už jsme se spolu i koupaly a nahá prsa ji nechávají netečnou. A já? Už nesmutním. Víc se s Anit mazlím. Užívám si uspávání při čtení pohádek (až do odstavení jsem uspávala na prsu) a (konečně) dobrého vína. A prsa? Ta mám dnes už zase velikosti lentilek pod kobercem. Vítejte mé drahé – víc než dva roky nepoužívané – push-up podprsenky. Nechyběly jste mi. Ale už zase nastává váš čas.

Zatial. Vaše nekojící V.