Moje ne-zelená domácnost

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

A vyústilo koupí chalupy – naší vlastní zelené zahrady a druhé zdravější domácnosti. Shodli jsme se naštěstí s Lukášem, že by naše děti vedle prázdnin na chatě a nějakých společných dovolených s námi rodiči, měly taky zažít nějaký pořádný tábor. I když dneska už je to asi i u skautů dost jiné, než jak si pamatuji naše léta poblíž Ledče nad Sázavou. Sama bych si nelajsla být tehdejší model vedoucího skautského tábora v dnešní době. 

Teď vydržte krátkou nebo možná i delší selanku, než se dostaneme snad k resumé, zda žiji, či nežiji dokonale sladěná s přírodou. 

Tábory byly zatraceně dobrodružné. Z dnešního úhlu pohledu dost nebezpečné (ale tehdejší optikou jsem nebezpečí nevnímala žádné). Zapsaly se ve mně díky skvělým zážitkům. 21 dní venku, ve stanu s podsadou, na posteli vlastnoručně stlučené – nikdy se mi nepodařilo docílit, abych uřízla čtyři stejně vysoké špalky jako nohy postele, takže jsem spala trvale s trochu zakloněnou hlavou nebo se sjíždějícíma nohama – podle toho, jak se mi podařilo kácející se lůžko přibít hřebíky k podsadě. Jako šesti až patnáctileté děti jsme samostatně pracovaly nejčastěji se sekerkou nebo nožem, s pilou, zatloukaly jsme hřebíky a všechno si vyráběly samy. Spacák, zima při noční hlídce, strach – jak může osmileté dítě „uhlídat“ celý spící tábor? Získat tři orlí pera (nášivka na kroj a zásluha) znamenalo 24 hodin mlčet, 24 hodin nejíst a pít jen studánkovou vodu při běžném táborovém režimu a 24 hodin strávit sám v lese i přes noc, vrátit se na pravé poledne do tábora a řídit se polohou slunce. Umývání v přehrádce v potoce – zvlášť skvělé je umývat si vlasy ve studené nebo dokonce ledové vodě. Člověk neustále překonával sám sebe. 

Vařilo se na kamnech stvořených matláním jílu a kamenů do takového iglú bez střechy, na které se dal litinový tál. Chladnička byla voda v potoce – tak se skladovalo mléko, margarín… Protože s uchováváním jídla na palouku ve vedru to bývalo složitější, vzpomínám si na časté bezpečné menu – těstoviny s grankem polité rozpuštěným margarínem, polévky z pytlíku, lunchmeat a jiné konzervy, 2 dny starý chleba a čaj v sirupu – jmenovalo se to nějak jako espreso tea a nebylo to dobré. Samozřejmě se tento čaj vyráběl zalitím vody ze studánky. 

Ta těžce konzervovaná strava byla odvrácená tvář jinak takřka dokonalého eko-bio-života. Žádný elektrosmog, prach, hluk, škodlivé výpary, špatný vzduch… Vždycky jsem se divila, jakto že si v Praze musím umývat vlasy každé 2 dny a tam vydržely čisté klidně i týden… a přes rok se konaly výpravy nejčastěji někam do lesa, túry nebo jsme chodili zachraňovat třeba Prokopské údolí a sbírali v něm odpadky.

 A po opuštění oddílu a změně zájmů během studia na grafické střední škole mě to tak trochu přešlo. Vždycky jsem se chovala tak přiměřeně šetrně k přírodě – tím myslím třeba, že jsem důsledně třídila odpad, ale pokud jsem se v kanceláři neobešla bez oblíbené kávy (tenkrát v jedině dobře dostupné kapslové formě), absolutně mi nevadilo, že společnost dovážející kancelářské potřeby přijede autem k nám, vypustí celkem dost škodlivin do vzduchu kvůli mé/naší kávičce, přinese nám papírovou krabici, ve které je další papírová krabice, v ní mikroten a v něm spousta plastových kapslí s hliníkovým víčkem. Tak to na rozdíl ode mě nezvládala jedna kolegyně, která takový rozmar snad silně emočně prožívala. Nevím, zda lze moje pro-eko chování nějak klasifikovat, ale spíš jsem se v tomto ohledu chovala slušně než neslušně. 

A když jsem otěhotněla s Tomáškem, zatoužila jsem po všem čistším, kvalitnějším, ekologičtějším, zelenějším, zdravějším a i kvůli potravinové alergii jsem navštěvovala bioobchody a snažila se nezanášet si/nám tělo škodlivinami. Pochopila jsem, že „všeho s mírou“ má být moje mantra při výběru toho, co kupuji, protože nutriční terapeut, alergoložka i moje známá chemička se zaměřením na potravinářství mě varovali před některou zeleninou a hlavně před některými sušenými plody volně prodejnými v takových prodejnách, které mohou být někdy víc zaplísněné než zdravé… Tak jsem nakupovala převážně už jen sójové mléčné produkty, které jsem jedině mohla jíst, a osvědčené potraviny a dočasně jsem svou pozornost zaměřila na kosmetiku a prací prostředky.

 Resumé:

• Jedna řada celkem luxusní kosmetiky vyrobená z kozího mléka (pozor, tu jsem vyhrála v křížovce! :p) tak nesnesitelně páchla, že mě Lukáš odmítl políbit a dokonce se odtahoval. Ani si ji nechtěl nikdo vzít. A ani se s ní nedaly namazat třeba nohy a vylepšit tak nožky do sandálů, protože mi prostě zapáchaly nohy kozinou.
• Jedna řada bio kosmetiky byla docela dobrá, ale ne skvělá. Každopádně byla tak drahá, že mě to nakupování s první rodičovskou přešlo. Při přepočtení jednoho namazání krémem na dvě plenky jsem vše překvalifikovala na rozmar.
• S eko pracími prostředky to bylo doslova šílené. Když jsem si prala novou výbavičku na Toma, nemohla jsem poznat, jak je neúčinná. Pěkně to všechno vonělo. Setřené ublinknutí mateřského mléka prací prostředky zvládaly celkem ještě obstojně, ale jak Tomášek začal lézt, objevovat, strkat předměty do pusy nebo nedej bože chodit pěšky nebo sedět v pískovišti, pochopila jsem, jak drahé „něco k ničemu“ jsem si koupila. Nevypraly prostě takřka nic. Vyzkoušela jsem 5 různých druhů pracích prostředků, než jsem se definitivně naštvala. Nefungovaly dostatečně ani s předpíráním, jedině trochu, pokud jsem fleky na všem prakticky vydrhla ručně v umyvadle pomocí mýdla na skvrny a pak vše dala do pračky jen tak osvěžit. Ale tak to bych mohla prát vše v ruce už rovnou… A tak jsem se naštvala a prala dětem hodně účinnými gelovými kapslemi, které vyperou vážně všechno, ale nejsou určeny dětem. Na baby program v pračce s přidaným mácháním. A pak vše pečlivě žehlila napařováním. 

Pozor – pro citlivé čtenářky, které nemají rády PR články – níže (ale ne až dolů) půjde o PR část článku: 

Dostala jsem od Babywebu k vyzkoušení prací prostředek Persil Sensitive gel. Zjistila jsem si, že obsahuje přírodní mýdlo a příjemně voní. Ověřila jsem si, že příjemně voní, a asi i, že je rozpoznatelné, že obsahuje přírodní mýdlo. Také jsem si vyčetla, že vůně byla testována Německou asociací pro alergiky a astmatiky. A zjistila jsem, že nemám doma alergiky nebo astmatiky nebo že prostředek z tohoto hlediska určitě šetrný. Neobsahuje barviva, obsahuje aloe vera a byl dermatologicky testovaný. Obě děti nikdy neměly žádné alergické reakce a asi ani nemají citlivou kůži. Pak jsem si přečetla, že Persil osahuje fosfonáty a optické zjasňovače. Příliš ekologicky to nezní, ale protože tomu nerozumím zcela přesně, nejsem schopna říci, jak moc je šetrný k přírodě, každopádně mám dobrou zprávu – pere účinně. 

Zkoušela jsem: 

Level 1 – ruční přepírání jemně znečištěného prádla (počurané punčocháče, zašpinění oblečení u krku po jídle nebo přepírání plyšáků) – vypere skvěle 

Level 2 – praní dětského prádla na 60 na babyprogram – vypere skvěle 

Level 3 – praní silně znečištěného prádla (fleky od trávy na kolenou), které se muselo vyprat max na 40 (snažím se takových kusů vyvarovat, ale něco mám) – vypere dost dobře, ale ne dokonale. Předesílám, že jsem s tím silně znečištěným prádlem nekonala žádné přípravy – nepoužila jsem odstraňovače skvrn ani nic podobného.

Level 4 – zvláštní test – praní Boba s Bobkem. Tady si vždycky vzpomenu na hlášku z mé oblíbené knihy, kde se jedna z postav předvádí hrací bundou, tedy bundou se zabudovanými repráky. A padne logický dotaz matky: „A jak se to pere?“ Táži se i já – jak se perou zvukové plyšové hračky? Na obale je samozřejmě napsáno, že se neperou. Když dojde ke krizi (třeba poblinkání mazlíka), asi se vyhodí stejně jako pánský klobouk – alespoň tak mi to vysvětlovala babička, že klobouky (kterých měl můj elegantní děda dost), když už jsou přes čáru špinavé a ručně nevyčistitelné, prostě vyhodila. Bob a Bobek mají bílou barvu, zato Káčin Kvapník je zaplaťbůh barevnější. Tomáš miluje Boba a Bobka nade vše a bere je s sebou i na snídani, krmí je, kojí, spí s nimi, nakládá je do aut… takže čas od času jsou umatlaní. Dělala jsem to tak, že jsem jim vysunula mluvítko výplní až do hlavičky a vyprala jsem šetrně spodní část, dobře vyždímala, usušila a kochala se pohledem na bílou a takřka šedou flekatou barvu druhých částí jejich těl. A další den obráceně… Jenže Bobkovy hlasivky asi nějak navlhly a oněměl. Mluví už jen Bob. Takže při praní Boba jsem si dala zvlášť záležet, vypárala jsem jemně bokem mluvítko a klidně v umyvadle celkem drsně a samozřejmě s tím Persilem prala. A je to krásná bílá bílá bílá! Nejsem si zcela jistá, zda jsem hračku dobře vyždímala, protože to bylo nekonečné – vatelínu uvnitř má opravdu hodně. Ale žádná alergická reakce s mazlíkem nenastala. 

Čtěte také:

• Děti a láska k přírodě: tipy na hry v plískanici i vedru
• Proč si kluci hrají s auty a holky s panenkami?
• Jak vést dítě k samostatnosti

Jsem s tímto pracím prostředkem skutečně spokojená a děkuji za možnost jej otestovat. 

Kačenka je totiž v tomto ohledu náročná. Má víc oblečení než Tomášek, častěji se převléká a podstatně častěji se nějak umatlá. Miluje patlání v jídle, kreslení po oblečení, válení se po zemi a naposledy na chatě mi náhle uhnula z cesty, aby si sedla do louže. Do louže v brázdě po nákladním autě. Bylo jistě skvělé to vyzkoušet. 

A tak peru a žehlím. S kamarádkami se mnohdy bavíme o žehlení a praní – no zní to fakt dost hloupě, spíš se skoro i dělíme na žehličky a nežehličky-nestíhačky. Já jsem žehlička-nestíhačka. Ale považuji za samozřejmé zvlášť dětem žehlit veškeré prádlo (pak se ještě vydělily dvě žehličky-ponožkářky, které žehlí dětem i ponožky) kromě ponožek. Vlastně je to pro mě časté trávení poledňáků dětí – když mi usnou, frčím do sušárny a usušené donesené jdu vyžehlit a naskládat do komínků. Žehlení považuji za zásadní přírodní dezinfekci a díky tomu prý Kačenka patrně neonemocněla aftózou tehdy v létě. A navíc mě to nevadí a dokonce mě žehlení baví. Jen mě nebaví to systematizovat, uklízet, probírat to, co už dětem není, vakuovat do pytlů, skladovat nebo posílat dál do oběhu mezi děti kamarádek. A asi to moje velmi časté žehlení není příliš šetrné k přírodě, vždyť kolik ta žehlička žere proudu… 

Netuším, kde končí a začíná moje pokrytectví, pohodlnost nebo kdy zase vyklíčí zelený výhonek, aby zase zašel ubit neperoucími pracími prostředky nebo kompostéry plnými potkanů. Mimochodem – umístění kompostéru na zelenou plochu před náš dům mi přišlo jako skvělý nápad. Dokud se nám tady nezačali rojit potkani, dokud se neprobíhali pro prádelních šňůrách a po lavičkách, kam jsem sedala s mými dětmi. A po houpačce pro děti, která visí na klepadle. A už tam nesedáme a děti nehoupu venku, ale jen doma. 

Takže třídím odpad, nekupuji igelitky, nosím plátěné tašky na nákupy, vyrábím marmelády a co zvládnu sama, ignoruji papírové kapesníky, používáme látkové – ty vyvářím a žehlím, pěstuji byliny, starám se o zahradu, odpadky házím do koše v mikrotenových pytlích, kupuji tablety do myčky plné fosfátů, Kačence dávám papírové pleny. Často peru a hodně žehlím. Snažíme se nejíst plísně ani čuňárny, kyselinu citronovou… A když mi chutná něco ve fakt hodně neeko obalu, tak si to s chutí koupím a sním.

Prožijte pěkný Zelený čtvrtek!

Kateřina