Koroptve

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Já nevím. Slýchala jsem v dětství často, že čurám jako koroptev. Dodnes se dost nalévám, mám ráda hrnky-jumba, nápoje, které dehydrují, takže se musím dopíjet zpět na ztrátu, na cvičení vypiji vždy celou lahev. Pro přímou souvislost s dnešním tématem jsem se chtěla dozvědět něco o koroptvích a o etymologii přirovnání „čurá jako koroptev“ a nic moc. Vždycky jsem si myslela, že přirovnání vzniklo nějakou přímou souvislostí s hrabavým ptákem. V ptácích se absolutně nevyznám, i když poznám koroptev a bažanta například, ale přeci snad i koroptev musí mít trus 2 v 1 jako jiní ptáci.

V sobotu jsem byla v knihovně, kde byla překvapivá fronta víkendových čtenářů u výdejního pultu, a rozhodla jsem se porozhlédnout se po nějaké encyklopedii ptactva. Utkvěly mi některé zvláštní detaily týkající se života koroptví – jako například že dospělá koroptev vypije od 0,1 do 0,2 litrů vody na kus a že vyprodukuje „poměrně velké množství trusu“, tak snad to bude ono. Taky jsem pak našla odkaz na Bohumila Hrabala a toto přirovnání, sama si ale z jeho díla ani díla o něm nevybavuji nic spojeného s čuráním – kromě toho, že si přál, aby na jeho pamětní desku mohli čurat psi.

Každopádně Kačenka by na ni nedočurala a je z toho smutná. Obě děti totiž začaly rády čurat venku. Na jaře je to už fajn. Pro mě jako pro matku je to značná úleva, protože se Tomáška nemusím tolik ptát, zda se mu nechce – mnohdy se ještě zapomene, zvlášť když se zabere do nějaké hry nebo pozorování (teď hlavně mravenců a ploštic). V okolí bytu má dvě oblíbená čurací místa a sám volí cestu tak, abychom procházku přes ně vzali a aby mohl označkovat svůj plac i dnes. Dost se zlepšil v technice, což je pro mě jako pro matku další značná úleva – tolik neperu kalhoty, které si nerad počurá, a tolikrát nezažívám ten mučivý pocit, že trýzním své dítě, když mu vkládám se vší láskou koleno doprostřed páteře, aby se prohnul. Konečně se dají hrát hry typu „dočurej na tento kamínek“, protože už není na chodníku sníh, led, břečka nebo štěrk, ale o tolik víc zajímavějších přírodnin, kamínků, trávy, rostlinek, prohlubní… což mu taky pomohlo zlepšit prohýbací techniku. Skoro bych řekla, že už je profesionální kluk.

S jarem a víkendy trávenými na chatě přišla na chuť čurání venku i Kačenka. Po vzoru Tomáše s kamarádem Jiříkem se chtěla vyčurat taky, ale poprvé se rozplakala, že nemá „pindink“. Měla ale radost, že to i tak nakonec jde. Zvolila jsem známou metodu – holčičku si v předklonu opřu zády o břicho a hruď, držím ji oběma rukama pod kolínky a může krásně kropit travičku. A může dokonce i pištět nadšením z neznámého. Není to ale ideální přístup ke stavu těsně po houserovi, takže jsem napříště zvolila metodu 2, jíž uplatňovala moje ségra s její tehdy malou Áňou – předkloním se, chytím Káťu v podpaží, čímž ji zakloním, patičky má pevně na zemi a čurá jedna dvě. Mě nebolí záda, a když se nemůžu předklánět, sednu si pohodlněji na bobek a vše provedeme stejně. Rozhodně je to se zablokovanou páteří snáze proveditelné než vysazování na záchod. Obě děti totiž setrvale ignorují nočník. Přestože je Káťa s nočníkem víc v pohodě než Tomáš, chce častěji na záchod se zmenšovacím prkénkem. Poslední dobou skoro vždycky, když si jde odskočit její brácha, chce taky. Nočník máme jenom doma a bývá prakticky nevyužitý. Zdá se mi, že už další snad ani nemusíme pořizovat na chatu, že by i tam jenom překážel.

Čtěte také:

• Jak a kdy učit dítě na nočník a na záchod?
• Od mámy ani na krok!
• Jak vést dítě k samostatnosti 

Každopádně mě obě děti tento víkend dost překvapily – Tomáš čural u sousedů ke stromu a během akce si o něj opřel čelo, jako kdyby vypil pár dvanáctek. Káťa se pokoušela vyčurat se vestoje. Asi by kolem sebe potřebovala nějaké holčičky, fakt je, že děti kolem nás jsou samí kluci a Káťa bývá jediná v klučičích kolektivech. Překvapilo mě i jedno líčení z krásné literatury, kterou jsem zrovna dočítala – ona biomanželka se s kamarádkami a jejich dětmi rozhodnou vyzkoušet pomůcku pro ženy na čurání vestoje. Samy si ji vyráběly a jaly se ji jít vyzkoušet. Nedalo mi to a zjišťovala jsem, zda se někdo rozhodl rozjet čurací byznys, ve kterém nehrají prim záchodové mísy, nočníky nebo bažanty či koroptve na močení v posteli, ale pomůcky tvarované podle ženského těla – ony trychtýře z papíru, umělé hmoty nebo silikonu. No jistěže je jich několik druhů a existují e-shopy s nimi.

Vieweghova interpretace je vzhledem k ději jasná – vyzkoušet si trychtýř i s dětmi je nápad jedné z feministek a kamarádek biomanželky, která je nadšená, že může čurat jako muži a nemusí mrznout dole u země… Ale zajímalo mě, zda lze takové pomůcky některé ženy skutečně využívají i z důvodů jiných a mnohé mě zaujaly – třeba „při horolezectví“ nebo „při jachtingu“ nebo „v armádě“, ale taky v těhotenství nebo obezitě. Nejvíc mě asi rozstřelilo „při hudebních koncertech“. Nevím, jestli se mi bude chtít ještě někdy vnořit se do kotle na koncertě – líčení jedné paní či slečny pro mě bylo tak sugestivní, že budu prostě teď z vnitřního pnutí chtít vědět, zda má i některá další v záloze trychtýř a PET lahev.

Pro mě je to tak na hony vzdálené uvažování tomu mému, že tak nějak věřím, že se obejdeme s trénovacími plenkami a čuráním na bobku nebo v případě Toma s hlavou opřenou o strom. Jak jen namotivovat malou holčičku, že je taky fajn čurat na bobku? Že tak si nepočurá nohy, pokud tedy neobjeví onen e-shop? Pozorovat motýlky může i bez čurání. Silnici ani cestičku ještě nepřečurá. Jak jste na to šly vy? Ale stejně ty trychtýře nemůžu dostat z hlavy. Tak mě to zasáhlo a tak dlouho jsem o jejich existenci neměla tušení! Je někdy fajn si rozšířit obzory.

Pěkný den matek!

Kateřina