Když hlídají dva, zdrhá se líp

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Přiznávám, že jsem nedávno zažila fakt pět minut paniky. Byli jsme o víkendu s přáteli a dětmi v herničce s restaurací. Nikolku hlídal zrovna tatínek a já si užívala chviličku klidu. V jednu chvíli šla Niky za mnou a kousek za ní tatínek. Najednou se otočila na botičce a utekla do jídelny. Hned jsme za ní vypálili, ale nemohli jsme ji najít. Hledala jsem ji už i u rybníka, prostě všude. Manžel ji taky hledal, a když jsme se občas při lítání po celém areálu míjeli, už i jemu tuhnul úsměv na rtech. Niky prostě nikde.

Nakonec ji našla kamarádka na recepci kousek od herničky. Nikolka byla úplně v pohodě. V klidu tam prý stála a rozhlížela se. Alespoň ona nemá trauma. Což se ale nedá říct o mně. Já byla šílená strachy. Když jsme dojeli domů, byla jsem pořád na nervy. Pořád jsem Nikolku objímala a vysvětlovala jí, že nám nemůže utíkat. Samozřejmě už jen matně tušila, o čem mluvím.

Čtěte také

• 7 způsobů, jak udělat zahradu pro děti zábavnou
• Metoda Montessori funguje i doma. A učí děti samostatnosti
• Učte děti rozumět řeči zvířat. Zabráníte neštěstí

ANI DOMLUVA NEPOMOHLA

Nikolka utíká pořád. Prostě jak něco vidí, tak za tím jde. Jednou jsme odcházely ze cvičení a já se potřebovala obout a pobalit věci. Niky stála, ale pak se pokoušela utéci i v ponožkách ven. Tak jsem ji vzala a dala za takovou hradbu židlí. Párkrát fňukla, já se rychle obula, a než se dostala ven, mohli jsme jít. Ale to nejde pořád.

Po zdrhacím incidentu jsem s ní byla v nákupním centru a byla jsem úplně vyřízená. Pořád jsem měla hrůzu, že mi zdrhne, že ji nenajdu, že už ji nikdy neuvidím… No prostě na prášky.

Proti utíkání prostě nic nepomáhalo. Ačkoli jsem nikdy nechtěla používat strašení jako výchovný prostředek, nic jiného mi ale nezbylo a zatím to zabírá. Chtěla zdrhnout i z hřiště, už byla za vrátky, tak jsem na ni zavolala, že ji unese čert. Má to totiž spojené s určitým člověkem. Máme kamaráda, který vypadá jako čert a Niky se ho fakt bojí. Jak jsem to zavolala, hned se vrátila a v pohodě si dál hrála na hřišti s panenkou.

Jenže při odchodu jsem se jen otočila, že vezmu sbalený batoh a Niky už zase byla za vrátky. Sice u nich stála, ale i tak. Tu ale projel kolem na kole hodně zarostlý pán. Tak jsem jí hned řekla, že čert viděl, že chce odejít, tak si už pro ni na kole jede. Pán se naštěstí smál a na Nikolku to funguje.

Snad to dlouho vydrží nebo naše dračice konečně přestane zdrhat. Jinak si vezmu taxíka rovnou někam k psychiatrovi ne-li rovnou do Bohnic.
Čertům zdar.

Monča a Niky