Co od dětí chceme…

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Jak to bylo s nočníkem

Před Vánocemi jsem navštívila další – v pořadí už druhý – seminář k odplenkování. Je to pro mě forma příjemně stráveného času s možností něco se naučit od jiných maminek. Navíc jsem tam mohla jít i s Anit, takže vlastně taková hernička spojená s přednáškou.

Ne že by mi Anitčiny plíny jakkoliv vadily. Navzdory informacím z obou seminářů (rady vždy filtruji, podrobuji kritice a třídím) si myslím, že Anit má ještě čas. Nicméně už si sem tam sama řekne. A vlastně její „e-e“ mě přimělo znovu častěji zkoušet nočníkování.

Nočník jsme Anitce pořídili už k prvním narozeninám a v létě jsme občas zaznamenali úspěšnou epizodu, kterou jsme doprovázeli nepřehlédnutelnými salvami radosti a veselí. Jenže pak jsme se stěhovali a nočník se na nějakou dobu odmlčel. Na podzim jsem Anit se střídavými úspěchy posazovala, kdykoliv se mi zdálo, že by se jí mohlo chtít. A před Vánocemi jsme zase slavili celkem dost „tref do černého“ – nebo v tomto případě spíš „tref do bílého umělohmotného“. Na Vánoce jsme ale odjeli na dva týdny pryč a po návratu se zase vrátilo „štěněcí období“.

Štěněcí období

Období, které by se dalo nazvat také jako „období loužiček a hromádek“. Obě jsme asi byly rozhozené výletem. Loužím ani hromádkám se prostě zabránit nedalo. Navíc Anit pojala k nočníku mírnou nechuť (asi proto, že jsem ji tam pořád tak horlivě lákala). „E-e“ sice udělaly všechny její panenky i plyšáci. Anit sama ale vždy zahlásila, až když jí čůrek tekl po noze. Dala jsem si limit 3 počurané kalhotky (+ ponožky – Anitčino obvyklé domácí oblečení pro bezplenkování) denně.

O praní a dokonce i zábavu jiného druhu jsem v lednu neměla nouzi. Třeba před pár týdny zkoušíme zase obvyklé dopolední nočníkování. Anit se na chviličku posadí, ale rychle zase vstane – zaujata nějakým neodkladným úkolem (třeba povozit plyšovou opici na umělém koníkovi nebo nakreslit dvě čárky a kolečko a označit své dílo za „tátu“). „OK, teď musím jít dělat e-e já,“ vysvětluji dceři. Na záchodě sedím zásadně s otevřenými dveřmi – to asi zná většina rodičů. Anit mi nosí různé hračky a živě komentuje, že máma dělá „e-e“. Občas trhá toaletní papír a podává mi ho v naději, že něco urychlí. Tentokrát na nějakou dobu zmizela. Když přišla, s úsměvem prohlásila své obvyklé komentovací „e-e“. „Ano, Anitko, maminka dělá e-e a pak si půjdeme hrát.“ Potvrzuji vesele. Dcera mi podává nějakou věc a zase důležitě říká „e-e“. Kývu hlavou, vezmu si TU VĚC – hnědou, teplou a trochu mazlavou VĚC. Že je to její hovínko (a tím „e-e“ mi hrdě hlásila, co mi nese) mi došlo, až když jsem ho měla v ruce.

Ale abych byla spravedlivá, poslední dobou se už zase občas na nočníku vyčurá. Nestresuji sebe ani malou. Připravuji si horu papírových ubrousků. Plenky mám nakoupené do zásoby. A věřím, že ten správný čas přijde… až přijít má.

Áňa – Ňáňa a další slova

Co se týče mluvení, mám podobné pocity. Hlavně na malou netlačit. Nesrovnávat. Domluvím se s ní báječně a naprosto plnohodnotně pomocí znaků, které postupně mění za slova. Ještě sice nezvládá samohlásku „i“, ale mluvení ji baví a do svého slovníku přidává stále nová slovíčka. Samu sebe označuje za Ňáňu (samohláska na začátku slova se zdá být celkem těžká na výslovnost), občas – když se zadaří – za Áňu.

Nejprve jsem se trochu bránila vytváření zkomolenin a dětských ušišlaných verzí slov. Nakonec jich pár přeci jen do slovníku Anit proniklo. Třeba Tom ji naučil „bóďo“ jako bodýčko. Slova na B ji celkově jdou a baví. Předminulý víkend jsme byli na horách ve Špindlu a tam se naučila další nové slovo – „boby“ (přestože sama jezdí na saních).

Čtěte také:

• Vývoj řeči během prvního roku
• Mluvení je dřina – motivujte své dítě!
• Jak a kdy učit dítě na nočník a na záchod?

Mimochodem: Prodloužený víkend na horách byl naprosto luxusní – a to i díky baby-friendly hotelu se dvěma velkými hracími koutky se vstupem hned z restaurace, které byly monitorovány kamerou. Rodiče dítka vypustili a sami se ládovali u švédských stolů, zatímco své ratolesti pozorovali na velké obrazovce. Navíc vodní svět s teplou vodou. A všude kolem plno sněhu. Anit byla ve svém živlu! A my si s Tomem slíbili, že podobné minidovolené si dovolíme častěji. Ten relax byl k nezaplacení! To ale odbočuji. Takže zpět k mluvení.

Anit miluje ukazování různých částí obličeje. Tak se naučila říkat „brada“ … tedy, zní to spíš jako „babda“, ale díky doprovodnému gestikulování víme, o co jde.

Tady v Praze hodně maminek učí svá dítka říkat „bobo“ jako bobek. Toto slovo by Aňulka taky jistě zvládla. Jak jsem psala, slova na B jí jdou nejlíp. Jenže zatím se držíme našeho zažitého „e-e“.

Vzhledem k tomu, že neříká „i“ vznikají občas trochu zmatky. Místo „mimi“ (ať už jde o nějaké živé miminko, které zrovna vidíme, nebo o všechny její panenky) říká „mama“ s trochu jinou intonací než „máma“ (tedy já). A dost podobně zní i slovo „znamínko“ (mám jedno výrazné na obličeji, které malá ráda zkoumá), vyslovuje ho jako „mamaa“. Hlavně, že si rozumíme.

NAPIŠTE VERONICE DO DISKUZE

Co já chci od Anit?

Chci, aby Anit chodila na nočník? Aby mluvila? Vlastně ne. Ale tím nemyslím, že to nechci. Jen popírám nutnost, povinnost, nezbytnost těchto aktivit hned. Na sílu. Vím, že přijdou. Jediné, co chci, je to, co jsem chtěla vždycky. Už od začátku. Ještě než se narodila. Aby byla. A navíc: Aby byla šťastná. Ale to chce pro své děti asi každý, že? No, a i když je to klišé, v tomto období epidemií si dovolím přidat: Ještě pevné zdraví.

Zatial. Vaše V.