Bariérovo

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Minule jsem skončila odchodem na revmatologii – tam je samozřejmě nebariérovo a navíc tak zajímavé. Revmatici mívají problém (zvlášť, když sedíte zabořeni v béžových koženkách i 3, 4 hodiny) vstát, a tak jsou v Revmatologickém ústavu zvýšené lavice, ze kterých vlastně jen tak sklouznete (ne vy, vlastně revmatici sklouznou) na zem, aniž by se s hekáním pokoušeli dostat do vztyku. Co mě zvlášť zaujalo, když jsem tam byla před jedenácti lety poprvé, byly i zvýšené záchodové mísy a výtahy, přestože i s minus pé má budova pouze 3 stanice. Takže výlet do Revmaťáku s jednokočárkem byl vyloženě luxus. Vůbec jakákoliv procházka jen s jednou korbou je pro mě odpočinková záležitost a dost se mi změnilo vnímání pojmu „bariéra“ – s kočárkem o více než polovinu lehčím se mi nezdá jako bariéra nic moc.

A teď bych asi mohla napsat, jak to se mnou dopadlo po zdravotní stránce. Začínám si zvykat, že od doby, co mi děti restartovaly těhotenstvími mé tělo, mívám překvapivě dobré výsledky. Rozhodně to moje nepříjemné kousnutí zad a lékování nebylo revmatologického původu – těžká skolióza páteře a svalová únava prý úplně stačí. Takže mám cvičit, cvičit, cvičit, snížit na sebe trošku nároky a můžu kojit, kojit, kojit. Domluvily jsme se s lékařkou, že rozhodně mohu kojit do mé další kontroly v říjnu. Též jsem se dozvěděla něco o démonizování užívání léků během kojení – sem tam se něco smí, pokud lék není užíván dlouhodobě – takže když budu cítit, že mi není dobře, mohu prý bez obav polknout jedno antirevmatikum a analgetikum zároveň. Bylo by škoda kvůli tomu nekojit.

Celkem dost překvapená a spokojená jsem si to šinula od lékařky ven. Jo, když mám s sebou jen jedno dítě a cítím tu šílenou lehkost, jsem často jako utržená ze řetězu. Lítám do obchodů jako smyslů zbavená, drncám kočár ze schodů, zatáčím jednou rukou, mohu telefonovat a zároveň řídit kočárek, nefuním, jdu vztyčeně, kočárek vezu, nikoliv tlačím. Cítím nebariérovo všude kolem.

A teď asi překvapivě dokážu být i lehká a jistě jen dočasná stěžovatelka na pomalinku se zlepšující bezbariérovou Prahu – už jsem našla i jedno negativum nebariér, a to jen proto, že neumím dostatečně synovi vysvětlit situaci. Ten náš „chlapec“ (jak si teď rád říká, když si dvacetkrát denně opakujeme, že Tomášek je kluk nebo chlapec a Kačenka je holka) prakticky nechodí – musí jet v kočáru, abych mohla alespoň nakoupit, a když ho vypustím – radostí běží, prostě nechodí. U nás ho naši známí kolemchodící a kolembydlící zdraví: „Nazdar Zátopku.“ Takže běžec letí jako blázen a já ho doháním odlehčeným dvojkočárem s řehtající se Kačenkou, která si zjevně myslí, že jí vymýšlím prima atrakci. I ty její centimetrové vlásky skoro vlají. Jsou to nervy, to jo, ale na konci chodníku se chlapec vždycky zastaví. Skoro i čeká na mou ruku, abychom přešli, když ho nedej bože nestíhám. Jenže občas má problém poznat, že chodník končí, jak vlastně skvěle nebariérově končí chodníky snížením rovnou do silnice. Takže i překvapivě chlapecky hleděl na auta a naprosto zmaten si nechal vysvětlovat, že tohle je už silnice a to teda není žádná legrace. Tak abych nepřišla o nervy, Zátopkova cesta z nákupu je častěji ta obrubníkově bariérová, byť nebariérovou mám nasnadě.

Už proto zůstávám nadále zcela nekriticky nadšená naší chatou. Zatím jediným, byť ne malým kritickým bodem se ukázalo sršní hnízdo prý v okruhu 1 km, takže momentálně už nevyhledávám informace o zahradách, ale o likvidaci sršňů. Mít děti pořád venku, aniž bych se musela někam s tandemem dostat, je nesmírná úleva. Je to úleva i tehdy, když jsem jim pořád v patách se sprejem, který je schopný dlouhou střelou zlikvidovat sršně – pokud se ovšem trefím. Ještě musím sehnat luk a šípy a o poledňácích dětí trénovat dovednost nutnou k přežití v přírodě.

Čtěte také:

• Když se prořezávají zoubky, co dělat, aby nebolely?
• Osmý a devátý měsíc života
• Co dokáže pískoviště

Kačenka jako nevídaně přizpůsobivé dítě jeví minimálně znaky spokojenosti – hoví si na dece a válí sudy. Občas ji z trávy (ráda se jí pokouší i jíst, ale naštěstí jí natolik vadí lochtání, že ji to obvykle přejde) přešoupnu raději na piknikovou deku a má tak před sebou zase novou výzvu. Kromě toho, že jí rostou zuby a obvykle každé ráno mezi šestou a sedmou hodinu prokřičí, se nic zvláštního neděje. Konečně vykazuje známky „normálního“ mimina, protože je tak podivně vzorná, že mě až přivádějí do rozpaků neustávající pochvaly dcerky. Celkem často se mi na hřištích stává, že ke mně přijde nějaká maminka a ptá se mě, zda je taková pořád, že její dítě tedy tiché a klidné nebylo. Zatímco náš syn včetně dalších jiných dětí se projevuje jako „normální“ děti, tzn. řehtají se velmi hlasitě, jedí písek, zvlhčují ho heřmánkovým čajem, sypou si píseček do kapsy, sundávají si kšiltovky a sypou do nich hádejte co a udělají s tím pak hádejte co… a ozývají se i jiná batolata, která tříhodinové plácání bábovek jejich sourozenců nezajímá a vážně už nebaví, to naše je v klidu. Kačenka je prostě jak dítě z přebalu knihy typu Dítě a vy. Takže když si někdy zakřičí, máme skoro i radost, kromě toho, že je nám jí samozřejmě líto a snažíme se jí od nepohody ulevit. Brácha její vzornost celkem úspěšně vyrovnává. Jeho hodňoučká sestra slouží jako protiklad, na kterém jakákoliv Tomášova lumpárna extra vynikne.

Jak jsem bezbariérově nakupovala v Tetě

Jeden z obchodů, který jsem zběsile navštívila cestou z revmatologie, byla drogerie Teta na Karlově náměstí v Praze. Nepamatovala jsem si, že by tam dříve mívali sortiment „děti“, jak je tam dnes vesele květinkově označen. Překvapil mě výběr příkrmů a velmi dobré ceny v porovnání s drogerií, do které jsem dříve chodila – přesněji řečeno, do které jsem chodila před narozením Kačenky. Dvojkočár totiž nevytáhnu po ližinách do „bývalého obchodu“ a pouštět Tomáše bezprostředně u velmi rušné silnice s tramvajemi a autobusy se bojím, než bych vytáhla Kačenku, kdo ví…

Ráda jsem na sebe vzala úkol otestovat baby friendly Tety. Včera jsem navštívila Tetu v metru na náměstí Republiky. Tam jsem byla jen s Kačenkou, takže metrem to nebyl problém. S dvojákem si na eskalátor netroufám a z tramvaje bych zase nezdrncala pevné schody dolů do metra i vzít kočár s nějakým pomahačem je velmi náročné pro nás oba.

V Tetě se dá nakoupit opravdu pohodlně – vjezd je bezbariérový, dveře jsou na fotobuňku, projedete všemi uličkami a nemusíte nechávat kočár stát někde opodál, kde skoro vždycky vadí. Ceny jsou v porovnání s jinými drogeriemi, řekla bych velmi příznivé – ale určitě také díky řadě akcí, které zrovna jely, když jsem nakupovala. Můžete si dát kávičku, a pokud u pokladny ukážete od ní kelímek, cenu vám odečtou. No luxus, byť pro maminky trochu obtížněji proveditelný, ale košík s nákupem jsem odložila na kočárek a kávu si dala.

Na náměstí Republiky byl ale výběr sortimentu celkem malý – bez plenek a příkrmů, zato se tu dají nakoupit vlhčené ubrousky, bryndáčky, lahvičky, dětská kosmetika a čaj pro kojící matky. Další den jsem nákup dokonala na Karlově náměstí – tam se dá dostat bez schodů i z ulice (v nákupní pasáži jsou asi tři schody, ale to se dá, navíc si můžete přivolat výtah, ale pro ty tři schody mi to nestálo za to). V této pobočce Tety seženete všechno – mají zde velký výběr příkrmů – maso-zeleninových i ovocných, stejně jako přesnídávky do ručičky, koupíte zde i plenky a veškeré potřeby pro dětskou hygienu. Rozhodně širší je výběr lahviček a náhradních saviček, bryndáků vč. jednorázových apod. Nenašla jsem nic, co by mi chybělo. Na regálech jsou k dispozici papírové ubrousky. Jedna z velmi originálních vymožeností pro maminky, resp. děti, je možnost sníst potravinu (kromě skleniček z bezpečnostních důvodů) a zaplatit u pokladny prázdný obal. To jsem ocenila, protože nemusím před Tomášem schovávat přesnídávky do ručičky a tajně je dávat do košíku, aby je po zaplacení mohl sníst. Mé dítě se jídlem zaměstnalo, měla jsem větší klid na nákup a neměla jsem pocit, že dělám něco nesprávného či nedovoleného, protože to jsem už zažila a v obchodě jednou složitě vysvětlovala, že jsem načala dětské křupky, protože jinak by mohla panovat všeobecná nepohoda. Kačence jsem koupila hlavně nové lahvičky a lžičky na příkrmy, plenky a dětskou kosmetiku, takže už i na chatě máme dostatečnou zásobu všeho, co děti potřebují.

Co bych ale přeci jen v Tetě změnila je umístění regálů s dětským zbožím – v obou navštívených pobočkách byly hned u vchodu (asi mají být vidět z výlohy), jenže přes vybírající maminku s kočárkem u sebe všichni procházejí kolem. Není to ale problém, protože místa je celkem dost, nicméně bych se asi cítila lépe v koutku prodejny, kde bych mohla ve větším klidu vybírat.