Veronika ve 24. tt: O setkávání s Damiánkem
TĚHULKA LIVE! VERONIKA Minulý týden pokračovalo zběsilé pracovní tempo, které nasadil měsíc listopad. Nevím proč, ale konec roku je vždy stejný: Shon a neovladatelný kvalt času zastaví až Vánoce. Už se na ně těším!
Zdroj: archiv redakce
Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Přes trochu vyšší nasazení, než je moje komfortní zóna, jsem spokojená. Díky Tomovi nemám výčitky vůči Anit – protože táta se vždy parádně postará, nakrmí, uspí. A já se můžu soustředit na to, co hoří. A ještě zbude trocha času na moji chvilku s Damíkem.
Každý týden s ním hodinu pravidelně „tančím“ na gravid józe. Původně jsem na ni začala chodit jen kvůli tomu, že ji vede porodní asistentka, se kterou bych chtěla prožít Damiánův porod. Moje hlavní uspokojení mi přinášela bikram jóga, po které přijdu domů splavená, zničená, endorfiny zmámená a s vyčištěnou hlavou. Tyto pocity platí pořád a jsem ráda, že ji můžu v upravené formě pro těhotné cvičit i s Damiánkem. U bikram jógy ale na Dama moc nemyslím. Soustředím se na polohy, detaily, instrukce. Hlava je prázdná.
Gravid józe jsem přišla na chuť asi na druhé lekci. Hlavu plnou svého nenarozeného miminka. Cítím ho a vidím. Mluvím s ním a pomalu se pohybujeme v objetí v rytmu zvolna se měnících jogínských poloh. Poslouchám meditační hudbu i uklidňující hlas lektorky Simony. A dokážu se s Damíkem spojit lépe než kdykoliv jindy v týdnu. Gravid jóga je naše chvilka pro sebe. A i když nepřijdu domů zpocená s rozechvělými svaly, jsem stejně omámená a podivně uspokojivě malátná jako po sportovním výkonu. To setkání s Damiánkem mě nabíjí energií a klidem.
Nevím, jestli je to jógou – těmi desítkami minut, které bych jinak určitě v takovém klidu nedokázala pro sebe a miminko vyčlenit – nebo ještě něčím dalším. Ale o Damovi se mi začalo zdávat. Dost pravidelně. A vždy v souvislosti s porodem. Porod je pokaždé jiný (v jednom snu jsem dokonce rodila dvojčata – a přesto se pak znovu potkala se synem). Vždy krásný a hluboký, jaký jsem prožila s Anit.
Přesto se zatím nedokážu úplně zbavit strachu, že se při Damiánkovu příchodu na svět může stát něco, s čím si nedokážu poradit a zpracovat to. Ve vztahu k tématu porod se proto snažím. Snažím se být připravená na víc třeba i méně příjemných variant. Snažím se být pokorná. Snažím se nedržet se zuby nehty jedné představy, myšlenky.
To ale není rezignace na to, co při porodu doufám znovu zažiju. Jen způsob, jakým si momentálně dokážu poradit se svými drobnými pochybami, váháním či nejistotou.
A v tom mi pomáhá i moje Eva. Gynekoložka, kterou bych neměnila. Ve čtvrtek jsem ji znovu navštívila a setkala se nejen s ní, ale i s Damíkem. Je krásný (i když to vím i bez ultrazvuku). Je neskutečně živý. Je větší než Anit v jeho věku – taky je to chlap, že? Návštěva gynekologie je pro mě zároveň i terapie. (Ehm, Evi, jestli tohle čteš, možná bys mi měla účtovat terapeutická sezení, popřemýšlej o tom. :-))
Jako vždy jsem v ordinaci strávila téměř hodinu. Vylila na svou úžasnou gynekoložku všechny svoje pracovní i osobní příběhy, které se mi hromadily v hlavě. Eva je skvělý naslouchač. A i když jsem v některých drobnostech jiná než u prvního těhotenství (odmítla jsem třeba test na cukrovku – ale o tom někdy příště), Eva se na mě dokáže naladit a podpořit mě. Měření tlaku, nabírání krve kvůli testu na protilátky, ultrazvuk s měřením Damíka plus to hlavní: obrovská dávka empatie, podpora i pár dobře formulovaných vět k zamyšlení. To je moje návštěva gynekologie. A tohle asi zní divně, ale vážně se těším na tu další – jednu z posledních s mou Evou, než odejde na mateřskou.
Čtěte také:
A nesmím zapomenout na „Damiánkování“ na začátku týdne. Na Moravě, kam jsme odjeli na prodloužený víkend, jsem další setkání s Damem prožila společně s mámou. Třídily jsme věci po Anit a do Prahy jsem odvezla snad šest obřích tašek pro Damiánka. A to se nám do auta ještě pár věcí nevešlo. No je to možné, že malé miminko potřebuje tolik věcí? Kvůli práci jsem vybalování odložila, takže tašky zatím hrozivě zabírají půlku našeho šatno-pokoje. Zato s mámou jsem si při jejich chystání hezky popovídala (nejen) o mém nenarozeném miminku, máma dostala pár pořádných Damíkových kopanců (skrz moji břišní stěnu) a já od ní zase na oplátku dlouhou ajurvédskou masáž. A samozřejmě moravský superkomfort – hlídání Anit, jídlo a tři setkání s kamarádkami plus dvě oslavy narozenin mého a Tomova táty.
Kromě těchto událostí samozřejmě s Damem prožívám mikromomenty každý den. Myslím na něj, písničky a pohádky vyprávím už dvěma dětem, povídám si o synovi s Tomem nebo Anit. Anit většinou začne sama a nedávno mě vážně rozesmála. Tom uvařil o víkendu výborný vývar (Anit chytila trochu rýmu, tak aby byla rychle fit) a dcerunka se pořádně přecpala. Pak chodila s vyvaleným břichem a říkala: „Anit má Dama. Velké břicho jako máma.“ Taky chce často hrát hru na poměřování – kdo má na ruce prsten, kdo má fousy a chlupy, kdo má největší břicho. Hádejte, kdo v té poslední jmenované disciplíně „vítězí“?
Tak zatial. Vaše zdamiánkovaná V.
