Veronika v 16. tt: Špekaté období
TĚHULKA LIVE! VERONIKA Právě ho mám. Špekaté období. Ty těhotné týdny, kdy rostoucí bříško vypadá jako špek. A dilema je na světě – skrývat nebo ukazovat? Nemůžu se řídit prvním těhotenstvím, protože to jsem byla pořád ve „svém“ těle a najednou přes noc vyrostlo pravé těhotenské břicho (ovšem až někdy na konci pátého měsíce). Teď mi pomalu kyne snad od početí. No dobře, možná od konce prvního trimestru. Každopádně co s ním?
Zdroj: archiv redakce
Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Volím ukazovat. Na potkání známým i neznámým povídám o svém miminku. Až je mi ze mě někdy trapně. Ty lidi to přece vůbec nemusí zajímat! Ale nemůžu si pomoct. Slova jako „těhotenství“ nebo „miminko“ ze mě prostě tryskají sama. Neumím to ovládat. A vždy se u toho ještě připitoměle usmívám. Prostě totální ztěhotnělka.
Všechno je nějak dřív. Dřív jsem začala cítit pohyby. Dřív jsem s miminkem zapředla první rozhovory. Dřív mi začalo tvrdnout břicho. Ostatně z toho mám trochu strach. Už se těším k mojí Evě, aby mě uklidnila.
Už nemám kocovinu!
Druhý trimestr si ale užívám. Konečně je mi dobře. Kocoviny přešly a já zase můžu ryby! Hurá. Léto bylo ale v tomto směru děs. Nevím, kdo nazval těhotenské nevolnosti „ranní“. Já je mívala skoro celý den, nejhorší návaly přicházely odpoledne. Teda abych se zase tak nelitovala: Nezvracela jsem. Ale to většinou nezvracím ani po pořádné pařbě. A přesně tak jsem si připadala. Žaludek na vodě, mžitky před očima, citlivost na pachy, točení hlavy, slabost.
Tyto pro mě neznámé stavy začaly na naší dovolené v Řecku. Vůbec jsem to nechápala. Nabrala jsem si vždy talíř svých oblíbených krevet a mořských potvor a sotva jsem přiložila vidličku k ústům, málem jsem tam vážně hodila šavli. No, po pár marných pokusech pochutnat si na chobotnici nebo rybě mi to došlo.
Máma pečovatelka
Pár letních nevolných týdnů jsem strávila s mámou. Ta nevolnosti v jejích těhotenstvích nezažila, ale hned pečlivě vše nastudovala a zahrnula mě radami i produkty pro tyto případy:
- lízátka z lékárny se zázvorem – fuj, nechutnala, nepomáhala, ještě jich mám pár v kabelce
- meloun – super, toho jsem se mohla ujíst
- hrozny – paráda, zabíraly, chutnaly
- piškoty, sušenky – nenene, jako bych jedla písek
- kyselé okurky – klišé, ale u mě zabíralo, snědla jsem asi 7 menších zavařovaček, většinou celou zavařovačku na posezení, okamžitě mi udělaly příjemně v puse, ovšem párkrát jsem pak měla překyselený žaludek, tak už jsem se pak s množstvím snažila krotit
- hodně pití – voda, voda, voda byla super!
- úplně vynechat kávu – nejsem žádný kafař, ale občas jsem byla tak vyřízená, že bych si třeba jednu kávu dala, okamžitě se mi udělalo ještě hůř. Tělo mi doteď říká: Kávu NE!
Máma mě taky potěšila. Téma si důkladně nastudovala a prý podle vědeckých výzkumů ženy, které při jinak zdravém těhotenství trpí nevolnostmi, mají menší riziko potratů. A to za pár (desítek) „kocovinových“ dní stojí, ne?
Nakonec jsem to přežila na ovoci a menších „mokrých“ sladkostech. Nevolnosti gradovaly kolem 11. týdne, pak postupně odezněly. Teď už je mi parádně. Uf.
Ale slibovala jsem, že napíšu, jak jsme těhotenství oznámili rodině. Tady ten příběh máte.
Čtěte také:
- „Jsem těhotná!“ Kreativně, zábavně i formálně
- 20 faktů, které vám o těhotenství nikdo neřekl
- Jak a kdy oznámit těhotenství zaměstnavateli
Jak se z tajemství stala věc veřejná
Každý rok slavíme s Tomem na začátku srpna výročí naší svatby. Tam se vždy sejde nejužší rodina. Letos se kromě obou rodičů a Tomovy sestry Miki vypravili na oslavu i Tomovi prarodiče – starka Věrka a starky Ondrej. Tam to mělo prasknout.
Když jsme čekali Anit, oznámili jsme mé těhotenství pomocí dortu ve tvaru pozitivního těhotenského testu. Bylo to na moje narozeniny a opět se sešla celá rodina. Legrační bylo, že tenkrát nikdo dokonalý dort neidentifikoval. Aspoň tedy ne hned. Tentokrát jsme chtěli sáhnout po jiné originální šifře. Nejprve mě napadlo, že si koupím takové to tričko pro těhotné, na kterém je napsané třeba „baby loading“. Jenže pokud jsme chtěli oznámit těhotenství při oslavě výročí, tričko je problém. Na výročí si totiž vždy oblékám své svatební šaty.
Pak napadlo moji kamarádku Evču, aby tričko měla na sobě Anit. Koupila jsem v tři jemně barevná trička bez obrázků. A dala se do práce. Vyšel hned první pokus. Na přední stranu jsem fixami na textil nakreslila holčičku Anitku, která drží za ruku miminko – hnědovlasé a hnědooké (toto dítě bude totiž po mně :-)). A kdyby byla šifra přeci jen málo zřejmá, na zadní stranu jsem napsala „Budu sestra“.
Nakonec jsme to až do výročí nevydrželi. V pátek odpoledne to Anit pomocí trička „řekla“ mému tátovi, večer pak Tomově rodině – rodičům, sestře Miki a prarodičům ze Slovenska (moje máma už to věděla, protože byla u těhotenského testu). A rodina reagovala báječně!
Napravila reputaci, kterou u mě toto oznámení druhého těhotenství získalo po zkušenosti s pár kamarádkami. No jo, ještě před rodinou jsem to prozradila třeba své blízké kamarádce, ale její reakce mě zklamala. A i pár dalších stálo za nic. Tentokrát nikdo neříkal: „Jé, to je škoda, že nebudeš moct chlastat.“ Nebo: „To sis teda blbě načasovala, ještě to chtělo pár pařbiček, co?“ Nebo: „Nejsi smutná? Plánovala jsi to až po létě, přece! V dnešní době, kdy existuje antikoncepce!“ Ne. Všichni se radovali. Upřímně. A hodně. Rodina je nejvíc.
Po víkendu jsem si zapsala větu, kterou chci sdílet: „Tento týden se cítím fantasticky díky vám, rodinko!“
Zatial. Vaše V.
