Sedmý týden po porodu: Pán Bůh požehnej

TĚHULKA LIVE! KATEŘINA Skončilo nám s Kačenkou šestinedělí a stále jsem tady jako Těhulka LIVE. Dlužím asi malé vysvětlení, respektive mám prosbu – vydržte se mnou prosím ještě do ledna, než se vyloupne ta správná a zajímavá nová nástupkyně.

Zdroj: archiv redakce

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Už dávno před Vánoci jsem se na ty letošní těšila, ale dlouho si na mě nesedala vánoční nálada. 14 druhů cukroví jsem neupekla, bylo jich 6 a šlo o přiměřený kompromis – nestrávila jsem advent u trouby a vyhýbala jsem se jakémukoliv stresu. Většinu dárků jsem měla pořízenou z října a listopadu, na dořešení mi stačila jedna cesta ven a za tři hodinky jsem byla zpátky u dětí. Bylo to celkem krátce před Štědrým dnem a viděla jsem kolem sebe samé upjaté výrazy a shon lidí, zatímco já jsem venku pookřála a nakupování si užila. Měla jsem hotovo rychle, a než mi jel autobus, zbývalo mi celkem dost času. Posadila jsem se v kavárně – sama. Asi nemusím vysvětlovat, jak osvěžující zážitek to pro mě byl. Cítila jsem ve vzduchu mnoho stresu všude kolem mě. Hrály koledy a všude kolem byla hezká vánoční výzdoba, stále na mě ale vánoční nálada nešla. A dnes už vím proč. Vánoce pro mě letoškem začaly mít úplně jiný význam – jsou to svátky dětí a především jejich těšení se na Ježíška. Posunula jsem se z mezifáze od dítěte přes ženu, co se na zimní svátky vždy těšila, ale neměla z nich vyloženě euforii, k mamince, která bude péci cukroví, vyloupávat čokoládky z adventních kalendářů, shánět všechny ty bagry a panenky, schovávat je a v noci z nich připravovat vánoční balíčky. Bude nasávat euforii ze svých dětí a to bude to pravé vánoční. Letos to tak bylo už u Tomáška.

Nakonec jsme pořídili vánoční stromek, ozdobili jsme jej třiadvacátého večer (ale ozdobený nevydržel moc dlouho) a na Štědrý den ráno jsme ho rozsvítili, aby ho Tom viděl při své obvyklé ranní cestě v pyžamku do kuchyně pro mňam. A ten údiv stál za to! Tomáš dostal od Ježíška chodícího štěkajícího pejska, Kačenka panenku a ještě další hezké dárky od babiček a dědečků. Všichni se div nepřetrhnou, aby udělali dětem radost, a tak to má být. Musíme ale udržet hranici, aby nebyly děti rozmazlené – přijde mi fajn dávkování dárků – nedat jim vše najednou, ale postupně. Štědrý den jsme byli spolu jen my 4, další dny jsme strávili návštěvami a rozbalováním dalších balíčků. Taky u nás dobře funguje domluva – všichni se dopředu zeptali, co by děti rády pod stromkem viděly, co by potřebovaly. Ale stejně mám pocit, že se budeme muset stěhovat do většího bytu. 😀 Zrovna velké to tu nemáme, ale v hračkách se ještě netopíme a svátky byly opravdu požehnané ve všech směrech. Byly štědré a hlavně klidné.

Dojímá mě posun od plytkých přání typu „všechno nejlepší“ k přáním směrovaným ke zdraví a spokojenosti dětí. Hodně lidí mi přálo doslova na potkání. Myslím, že dvojčata jsou dnes celkem běžným jevem a na široké kočárky jsou zde zvyklí, ale s dvojkočárem občas kromě mě vídám jen jednu paní. Opravdu často mě před svátky při mých jízdách zastavovali lidé, zejména starší paní, ale i známé od vidění z pískoviště nebo z čekáren u pediatra, pokladní u nás v obchodě, kde moje těhotenství trochu prožívali – a vážně skoro všichni, když viděli Kačenku a Toma, jak se spolu vezou, popřáli: „Pán Bůh požehnej.“

Čtěte také:

A Pán Bůh nám snad vážně požehnal. Po Tomáškovi máme další zdravé miminko – i sono kyčlí dopadlo dobře. Kačenka je stále hodná a navíc vážně holčičkovatá, jak jí říkáme s Lukášem. Je dost jiné miminko, než byl Tom. Je spavější, má jemnější pláč, jakmile ji rozbalím před přebalováním, dá pevně a cudně nožičky k sobě. Holčička mi nikdy nenačurá do rukávu, je nerada pokakaná a ihned to poznám jen z výrazu. Je menší a křehčí. Krásná. Požehnaná.

Jenže jeden člen naší rodiny si myslí, že Kačce nepřeju, a navíc o mě nemá valné mínění jako o Káčině matce. Je přesvědčen, že ji mořím hlady. Nerozumí, že z prsu pije, a tak jí schovává zbytky jídla určeného pro něj a pašuje je k ní do postýlky. Dává jí pít svůj čaj. Má důmyslný systém, abych ho neprohlédla, protože se mi nelíbí, když ségře metá předměty do postýlky. Jde na to buď přes rukáv, nebo mu jakoby něco spadne z vysoké židličky na zem, jakmile ho dám dolů, rychle sousto sebere a běží do meziskrýše, kterou je díra v reproduktoru v obýváku. Zkoušel to i přes skrýš za tričkem, jenže z ní papání buď nevylovil, anebo na něj zapomněl. A na mě při přebalování Toma padala překvapení.

Své děti vážně krmím a obě.

Žehnám všem vašim dětem. Prožijte rozumně poslední den roku 2014 a v tom novém vám přeji hodně spokojenosti a samozřejmě hlavně pevné zdraví.
Kateřina