Šátkování bez závislosti

Co jsem věděla předem

Maminy kolem mě byly rozděleny na dva tábory. Jeden tábor šátkování chválil vždy a všude a druhý naopak. A teď si vyberte. Nerada bych kamarádky z prvního tábora nazývala alternativní, protože to je pojem relativní a nikde není dáno, kde začíná a končí. Jsme i já nebo vy alternativní?

Argumenty pro nošení dětí v šátku jsem slýchávala hlavně tyto: Je to přirozené a většině ratolestím příjemné (jsou ve spojení s matkou, cítí její srdce), je to pohodlné (máte volné ruce, což mi dáte jistě za pravdu, je více než praktické), je to rychlé (po zvládnutí techniky navázání rozhodně rychlejší než skládání a rozkládání kočárku), je to zdravé (pokud je respektována momentální fáze vývoje mimča) a je to hezké (ano, hezkých šátků je dnes velký výběr).

Protiargumenty druhého tábora byly založené hlavně na tom, že děti získávají závislost, kdy je pak těžké je někam odložit, že je navazování složité, šátek se všude motá a tahá po zemi (opravdu ze začátku takový pocit mít můžete, chce to cvik), ne všechny děti mají nošení v šátku rády (upřesnila bych – spíše zandávání) a v neposlední řadě se jim nelíbila způsobená bolest zad (také jsem zažila).

Jak jsem nošení plánovala a neplánovala

Musím se přiznat, že jsem brzké nošení v šátku neplánovala. Spíše jsem si představila pozdější občasné nošení v nosítku. Jenže už v porodnici mi náš chlapeček ukázal, že „mamka míní, dítko mění“.

Od první chvíle nechtěl být sám a odložení do postýlky odmítal. Rozhodla jsem se tedy, že se budu řídit vlastními pocity a rozumem se spíše jen kontrolovat. Nakonec musím s velkou úlevou říci, že rozhodnutí to bylo správné a dnes nemáme problém. Junior asi prostě jen potřeboval více času a trpělivosti.

Čtěte také:

• Dětská nosítka: noste své dítě u srdce
• Neuškodí nošení v šátku vývoji miminka?
• Opičí versus lidské mládě: Jaký je mezi nimi rozdíl?

Kdy to vypuklo

Po třech týdnech velice častého nošení miminka v ruce jsem začínala mít namožené ruce i záda, nemluvě o tom, že jsem skoro nic jiného nestíhala. A tak jsem poprosila o pomoc kamarádku, která má se šátkováním velké zkušenosti. Společně jsme vybraly vhodný šátek a zasvětila mě do techniky úvazů. Upozorňuji, že oboje je velice důležité a zanedbáním můžete kromě nepohodlí přivodit dítěti i vám zdravotní problémy!

Nejprve jsem začala trénovat s plyšákem. Jako prvorodička jsem se bála, že novorozenci ublížím. Až jsem získala jistotu, přišel na řadu i můj chlapeček. Takže už v období šestinedělí byl několikrát v šátku. Brzy si na zandávání do šátku zvykl a stejně tak já vždycky věděla, zda mám dobře navázáno. Když ne, po chvíli jsem to na svých ne úplně ideálních zádech poznala.

Jaká jsem nám stanovila pravidla

Ve svém okolí mám příklad, jak jsem nechtěla dopadnout – ještě ve dvou letech děťátko vyžadovalo pouze nošení a naprosto odmítalo být v kočárku. Rozhodně nechci nikoho soudit, co je dobře a co špatně, jen jsem věděla, že tohle je i na mě moc (a na má záda především).

Řekla jsem si, že se svět nezboří, když v prvních měsících nebude ideálně uklizeno, navařeno, vypráno a tak dále. Takže jsem nám stanovila nošení během dopoledne, kdy mi malý nechtěl spát, a to maximálně obden. Jinak jsem se snažila ho uspávat a zabavovat v postýlce, na dece a podobně. K tomu jednou až dvakrát denně spaní v kočárku, což jsme trénovali hned od začátku (počasí nám přálo a juniorovi se v korbičce celkem líbilo, ani nevyžadoval neustálý pohyb, někdy byl jen na terase).

Po dalším měsíci už tolik nošení nebylo potřeba, jaké milé překvapení. Malý začal postupem času a trpělivým přístupem (bez aplikace přístupu „nechání vyřvat“ – na to já nejsem) během dne usínat v klidu i ve své postýlce. Nyní máme nošení jako příjemné občasné zpestření, které baví nás oba!