Počítat do tří – klíč pro rodinnou pohodu?

Takových teorií už jsme slyšeli, řeknou si jistě mnozí rodiče. Jistě, s „magií“ se musí zacházet obezřetně, ale proč nezkusit něco nového. Americký klinický psycholog Thomas Phelan, který je autorem této metody, určené dětem od dvou do dvanácti let, vychází tak trochu ze starého známého „biče a marcipánu“.

Ta „tvrdší“ stránka spočívá v tom, že by rodič měl pevně stát na svých zásadách a dokázat bez křiku, výhrůžek a vyhrocené atmosféry zvládat dětské nepřístojné chování, fyzické i verbální násilnosti svého potomka. Zároveň by však měl umět navést dítě na to, co by dělat mělo, a ocenit ho za to. Pokud se to povede, dítě se naučí být disciplinované, schopné spolupracovat se svým okolím, doma místo křiku a nervózní atmosféry zavládne pohoda. Od dospělých to vyžaduje, aby se k dítěti chovali vřele, laskavě, ale zároveň si neochvějně stáli na svém.

Napětí samo neopadne

Nikdo nemá nervy ze železa, a tak když náš potomek vztekle smete talíř s jídlem na zem a začne ječet, těžko nás to nechá klidné. A přitom právě je tak důležité nenechat se vytočit, respektive dokázat zkrotit svou zlost a začít jednat konstruktivně.

Doktor Phelan doporučuje v takto kritických situacích následující postup:

Rodič zvedne prst a řekne: „Tohle je jedna“. Což znamená: „To se nedělá, uklidni se.“ Pak počká pět vteřin, aby dal dítěti čas se vzpamatovat, což se zpravidla nestane a křik pokračuje. „Tohle je dvě,“ řekne bez dalších komentářů a počká opět pět vteřin. Pokud dítě nepřestane, řekne nakonec: „Tohle je tři, jdi do svého pokoje.“ Nechá potomkovi pauzu na uklidnění v soukromí. Autor metody doporučuje nekomunikovat s dítětem mezi počítáním, nesmlouvat s ním a nezačít ho litovat. Zcela kontraproduktivní je zvýšit hlas a křičet, což by bylo jen známkou vlastní slabosti.

Dospělý by se měl pokusit ještě před začátkem tuhle novou „hru“ dítěti vysvětlit, i když se to nemusí tak úplně podařit. Prostě by mělo vědět, že se nastavují nová pravidla. Poprvé malý zlobil takřka jistě neposlechne, protože nevěří, že dodržíte slovo. Ale časem už nebudete muset ani dojít k číslici tři. „Dítě pochopí, že nemá cenu se pokoušet matku vytáčet, manipulovat s ní,“ tvrdí Phelan. O rodičovské autoritě se zkrátka nesmlouvá.

Navádět na pozitivní dráhu

Metodou jedna, dvě, tři se dětem vštěpuje disciplína. Psycholog dále doporučuje rodičům vést dítě k pozitivním činnostem, jako třeba pomáhat při vaření, úklidu, plnění dalších rodinných úkolů, za které by mělo být pochválené a odměněné. Cílem je vytlačit tím negativní chování na druhou kolej a pomoct dítěti, aby přijalo „pozitivní rutinu“ v běžných denních situacích, v nichž často a pravidelně dochází ke krizím. Patří k nim vypravování se do školy nebo školky, společné jídlo po pracovním dni či ukládání se ke spánku. Dostupným pomocníkem při tom je kuchyňská minutka.

Čtěte také:

• Metoda správné komunikace: Respektovat a být respektován
• Ani vítěz, ani poražený: Gordonova metoda pomáhá komunikaci mezi rodiči a dětmi
• „Zlé“ dítě zkrotíme i bez křiku

Rána v pohodě

Každé ráno pracovního týdne je stejné. Umýt se, obléct se, nasnídat a odejít z domova. Tyto úkony se proto dají snadno zautomatizovat. Mechanismus musí odpovídat věku dítěte. Nejmenší potřebují pomoc rodičů, kteří by měli vstát aspoň o 15 minut dřív, aby se sami připravili. Postup by měl být vždycky stejný a dítě pochválené za to, že spolupracuje. Od čtyř let už naplánujeme dítěti tři akce, které bude dělat samo: vstát, vyčistit si zuby, obléct se. Na každou mu odměříme 15 minut. Pokud s některou z nich skončí dřív, odměníme ho. Od osmi devíti let už by měly být děti schopné se vypravit samy. Doktor Phelan doporučuje, aby je rodiče nevyháněli z postele a popoháněli. Raději mají nechat dítě párkrát přijít pozdě do školy i se všemi důsledky. Pak už by mělo ráno všechno klapat.

Rodinné večeře bez hororu

Pokud se rodině podaří po pracovním dni usednout společně ke stolu, tak je to jen dobře. Občas tam místo pohody zavládne napětí, hádky mezi sourozenci i kolem nesnědeného jídla. Když dítě špatně jí, vyplatí se naložit mu menší porci s tím, že když ji do 20 minut sní, dostane moučník. Když minutka zazvoní a jídlo zůstane na talíři, odneseme ho a za půl hodiny dáme dítěti šanci, aby svou porci dojedlo a dostalo slíbený dezert.

Do postele s odměnou

Rodiče by měli stanovit dítěti konkrétní čas, kdy má chodit spát v týdnu a kdy o víkendu. Nastaví minutku na půl hodiny před hodinou H a dítě na to upozorní. Začíná se mu odpočítávat čas, kdy se má umýt, převléct do pyžama, zajít na záchod. Čím to stihne rychleji, tím delší dobu budete mít pro sebe – na pohádku nebo na popovídání si. Pokud dítě nevydrží v posteli a běhá za rodiči, že nemůže samo usnout, a oni ho pořád dokola chodí ukládat, tak je po klidu tak nutném k pokojnému usínání a noci. Slova tady zpravidla nic nezmůžou. Zkusíme nechat otevřené dveře pokojíčku, postavíme do nich židli a posadíme se na ni zády do místnosti a beze slova počkáme, až dítě usne. Každý den posuneme židli o něco dál od pokoje. Dítě si časem zvykne usínat samo a v klidu.

Tolik tedy teorie, praxe tak růžová vždycky nebývá. Hlavně zpočátku se člověk neudrží a ulítne. Ale pokud si uvědomí, že „pracuje“ nejen na výchově dítěte, ale i na sobě, tak to může být výzvou k tomu vydržet. A jestliže se to povede a metoda zabere, tak na tom vydělají obě strany a doma zavládne větší pohoda.