Dětské fráze, které nás dokážou vytočit

Království za ticho

Neustálé brebentění, hlasitý projev a salva otázek. Který rodič by to neznal. A ačkoliv víme, že je toto chování u dětí normální, je součástí jejich vývoje, přesto si někdy zacpáváme uši a za pár minut absolutního ticha bychom dali cokoliv.

Na druhou stranu je toto období velmi milé a neopakovatelné a děti si z něj odnášejí i mnohá výchovná ponaučení. Proto je tak důležité, abychom jim co nejdéle a nejlépe vydrželi odpovídat na jejich všetečné otázky a nevybuchli při pro nás otravných frázích, kterými nás dnes a denně zahrnují. Pro nás rodiče je tato doba zkouškou rodičovské trpělivosti a my bychom se měli snažit, abychom obstáli.

Věty, co nás nejvíce přivádí k šílenství

Server MumPoll.com uskutečnil průzkum, který odhalil nejpoužívanější dětské fráze, kterými děti své rodiče „vytáčejí“ nejvíce. Do průzkumu bylo zapojeno zhruba tři tisíce rodin. S téměř stoprocentní garancí patří k neotravnějším větám: „To není fér!“, „Vážně musím?“ nebo oblíbené „To jsem nebyl/a já“.

Zkoušejí, co si mohou dovolit

Mluvčí průzkumu Emma Elsworthyová komentovala jeho výsledky slovy:„Přesto, že jsou děti 99 % času rozkošné, mají schopnost být někdy skutečně nesnesitelné, především když se ptají na absolutně cokoliv a stále dokola. Děti jsou samozřejmě zvědavé a někdy odmlouvají, ale není to proto, že jsou zlobivé, jen zkoušejí hranici, kam až mohou zajít.“ 

Snažme se být trpěliví

Je jasné, že kdyby naše děti dělaly jen to, co mají, co od nich chceme a přejeme si, náš život by byl mnohem jednodušší. Na druhou stranu, kdyby se nás stále nevyptávaly „proč“, „jak“ a „nač“, asi bychom se o dost více nudili. Navíc zvědavost je výbornou vlastností, díky které se dají nabýt mnohé vzácné poznatky a vědomosti, které by se naše děti jinak nedozvěděly. Takže, snažme se povznést a odpovědět, dokud je to možné.

A proč?

Studie také ukázala, že až 37 % maminek a tatínků se nedokáže vyrovnat s nejčastější otázkou, která začíná slovem proč. Přesto, že se snaží odpovědět uspokojivě a věcně, následuje další salva „proč“. A tak to jde stále dokola. Polovina britských rodičů také přiznává, že jim největší hrůzu nahání větička „já se nudím“, po které následují dlouhé hodiny naříkání a stěžování si.

Cestování je peklo

Druhou otázkou, která velmi napíná rodičovské nervy, je známá cestovatelská fráze: „Už tam budeme?“, která je samozřejmostí snad v každém autě s malým dítětem při jízdě, která trvá déle než deset minut. Dalším častým strašákem rodičů je klasická otázka „Vážně musím?“, kterou si můžeme poslechnout v jakékoliv možné situaci, počínaje rodičovskou prosbou o úklid pokoje, až po „najez se“.

Čtěte také:

• Máme hyperaktivní dítě nebo „jen“ zlobivé?
• Ani vítěz, ani poražený: Gordonova metoda pomáhá komunikaci mezi rodiči a dětmi
• Záchvaty vzteku: dá se s nimi něco dělat?

Kdo to byl?

Velmi častou „startovací“ větou je pro rodiče: „to jsem nebyl/a já“. Touto větou se naše ratolesti snaží ospravedlnit zničení nějakého předmětu, ublížení sourozenci nebo kamarádovi nebo jiný čin, o kterém vědí, že vyvolá negativní reakci dospělých. A to samozřejmě i v případě, že to nikdo jiný ve skutečnosti ani udělat nemohl.

Věty, které nám dokážou ublížit

Nejhorší pro každého rodiče je určitě slyšet: „nenávidím tě!“ nebo „nikdy mi nic nedovolíš!“. Tyto věty bychom však neměli vnímat přes své city, protože děti je používají spíše jako slovní zbraň proti autoritě, aniž by to, co říkají, myslely skutečně vážně.

foto: shutterstock.com, zdroj: najmama.sk