Očkování: novodobá Sofiina volba?

„Už jste naočkovaní?“
„My jsme si nakonec vybojovali, že do toho půjdeme až po půl roce. Ale pediatr se moc netvářil.“
„No, nás tahle schůzka teprve čeká. Už o tom s manželem týden diskutujeme.“

Podobné rozhovory slýchám překvapivě často. V parku na lavičce maminky zuřivě houpající kočárek ještě zuřivěji argumentují pro nebo proti očkování.

Sotva se miminko narodí, uchvátí tohoto nového človíčka ruce civilizace. A mají pěkně špičaté nehty. Do roku 2011 dostal novorozenec svou první vakcínu už v porodnici. Dnes se proti tuberkulóze očkují pár hodin či dní po narození jen riziková miminka. První povinné očkování ale na sebe stejně nenechá dlouho čekat. Obvykle začíná v devátém týdnu.

V posledních několika letech se očkování stalo tématem číslo jedna většiny novopečených rodičů. Internet navždy změnil chování společnosti v mnoha oblastech. Včetně medicíny. A k lidem se i formou jedniček a nul začaly dostávat zprávy o možných negativních účincích očkování. Odstrašující příběhy. Překvapivé studie. Znepokojující rozhovory s různými odborníky. A když už má člověk trochu jasno, objeví se další rozhovory, studie a příběhy vyvracející původní sdělení.

Očkováním můžete ohrozit své dítě.
Neočkováním můžete ohrozit své dítě.

Téma dělí společnost na několik skupin – „zásadně proočkovací“, „rozhodně protiočkovací“ a další, snad největší, ve které jsou lidé s názorem „očkovat ano, ale…“. Na tom, že objev principu očkování byl významným milníkem preventivního lékařství, se ale většina shodne.

První očkovací látky: strupy a hnis

Moderní historie očkování se začala psát na konci 18. století a nese rukopis Angličana Edwarda Jennera. Vypozoroval, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, jsou odolné proti těm pravým. Začal proto experimentovat. Z mokvajících boláků nemocných krav vyrobil první „očkovací sérum“ a pustil se do vakcinace lidí (samotné slovo vakcína pochází z lat. vacca – kráva).

Víte, jak posilovat imunitu dětí přírodní cestou?

Základy očkování tedy stojí na infikovaném hnisu a zaschlé krvi. To není zrovna příjemná představa. Kdo ale někdy viděl fotografii nakaženého pravými neštovicemi, pochopí nutnost vymýtit tuto nemoc – a to jakýmikoliv prostředky. A nápad se ujal. I moderní vakcíny (které už nemají se složením těch původních nic společného) vychází z celkem racionálního předpokladu, že po zavedení malé dávky mrtvého nebo oslabeného mikroba do zdravého těla, si imunitní systém tento cizorodý organismus „zapamatuje“. Když se pak infekce objeví v plné své síle, naočkovaný organismus ji snáze zlikviduje.

Očkování jako forma společenské odpovědnosti 

Postupně mizely infekční nemoci jako pravé neštovice nebo záškrt. Epidemie, na které umíraly tisíce lidí, pomalu slábly. Právě jejich vymýcení je jedním z hlavních argumentů zastánců očkování. Snížení proočkovanosti společnosti by podle nich mohlo přivolat některé zapomenuté nemoci zpět. Třeba u spalniček by měla být proočkovanost vyšší než 95%. „Ve Francii v roce 2011 onemocnělo spalničkami při 90% proočkovanosti přes deset tisíc lidí a dva lidé nemoci podlehli,“ upozorňoval například letos v létě v rozhovoru pro idnes.cz vedoucí katedry epidemiologie Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany Roman Chlíbek.

Čtěte také: Černý kašel se vrací

Odpůrci očkování ale nesouhlasí. Mizely totiž jak ty nemoci, proti kterým se očkovalo, tak ty ostatní (např. mor nebo cholera). Hlavní vliv tak podle nich mělo zlepšení stravovacích a hygienických podmínek obyvatelstva a celkové zvýšení životního standardu.

Význam očkování v historii tak někteří odborníci snižují. Přesto ale očkování považuje za společensky odpovědné chování i náš stát. Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s Národní imunizační komisí určilo devět nemocí, proti kterým musí být občané ČR očkováni povinně (záškrt, černý kašel, tetanus, dětská obrna, hepatitida B, hemofilové nákazy vyvolané bakterií Haemophilus influenzae typu b, zarděnky, spalničky a příušnice). Vakcínu proti prvním šesti jmenovaným dostává miminko během prvních osmnácti měsíců života hned čtyřikrát (očkovací schéma 3 + 1). Zbylé tři nemoci mají pokořit další dvě injekce ve druhém roce života.

Zastánci očkování pak doporučují další – nepovinná – očkování. U malých kojenců hlavně proti rotavirovým infekcím (vyvolávají průjmová onemocnění) a pneumokokům (způsobují např. záněty středního ucha).

Která část vakcíny škodí?

Prospěšnost pro společnost není jediné téma, na kterém se odpůrci a zastánci očkování neshodnou. Nejsilnějším argumentem neočkujících rodičů jsou vedlejší účinky očkování. Toto téma je tak obsáhlé, kontroverzní a nejasné, že místo analýzy jednotlivých argumentů a protiargumentů (na kterou nemám odbornost – a dokonce pochybuji, že vůbec někdo dokáže situaci kolem očkování objektivně rozklíčovat) pouze některé uvádím.

Jednou z nejhlasitějších odpůrkyň očkování je lékařka Ludmila Eleková. Jedním z problémů současných vakcín je podle ní hliník (respektive hlinitá sůl), který enormně zatěžkává dětský organismus. Dítě totiž nemá vyvinutou hematoencefalickou bariéru, která vytváří přechod mezi mozkovou tkání a kapilárami a zabraňuje prostupu některých látek do centrální nervové soustavy. Kromě toho „dospělí se neočkují tolika dávkami a tak rychle za sebou, navíc dítě dostane v jedné hexavakcíně víc hliníku než 10x těžší dospělý v tetanovce. Nejen na kilo hmotnosti, ale absolutně.“ (Ludmila Eleková pro idnes.cz v srpnu 2013). Zneklidňující je i to, že podle evropské legislativy výrobci nemusí uvádět zbytkové látky, a tak se ve vakcínách může objevit například i formaldehyd, zbytky antibiotik nebo rtuť. To ale ani z příbalového letáku nikdo nevyčte.

Vakcinologové protiargumentují. Hliník se jako jeden z nejčastějších kovů vyskytuje ve vzduchu, vodě, potravinách i kosmetice. V porovnání s tím je ho ve vakcínách prý minimální množství. Navíc očkovaná hlinitá sůl je nerozpustná ve vodě a má jen malou šanci proniknout do krve. A přidávají oblíbenou tečku většiny pediatrů a epidemiologů za jakoukoliv diskuzí o očkování: Naše generace (tedy my, co máme dnes malé děti a řešíme toto téma) dostávala do těla hliníku ještě čtyřikrát víc.

reakce vs. Reakce

Když jsem nedávno po telefonu vyprávěla své kamarádce, jak vypadá můj denní režim s dcerou (v té době ani ne tříměsíční), zcela vážně mi odvětila: „Však po očkování bude všechno jinak. Uvidíš.“ Kamarádka má dvě děti, obě naočkované kromě povinné „hexy“ i proti pneumokokům a rotavirům. „Počkej, jak jinak?“ Ptám se ostražitě. „No, nám se vždycky úplně změnil režim. Obě děti byly třeba mnohem víc spavé.“ „Hm. A to má být dobře?“ říkám si už jen v duchu.

Celkem běžné reakce na očkování jako zvýšená teplota, mírná podrážděnost, nechutenství, otok v místě vpichu nebo přechodná nespavost, většinou rodiče snáší jako „nutné zlo“, které do pár dní postupně vymizí. Jiné – nestandardní – reakce na očkování bývají pediatry hlášeny jen zřídka. Obvykle totiž stav, který rodiče označí za „nestandardní“, lékař nespojí s nedávným očkováním. Nebo jej nepovažuje za medicínsky významný.

Přečtěte si, jak předcházet žloutence typu A.

Přesto čím dál víc rodičů znepokojuje, že jejich naočkované děti přestávají broukat, otáčet se nebo se dokonce méně často smějí. Doktorka Eleková upozorňuje, že podobně se projevuje otrava hliníkem. Situace je ale podle ní ještě vážnější. Tvrdí, že očkování může způsobit alergii, astma nebo v některých případech dokonce spustit autoimunitní reakci i autismus. To zastánci očkování opakovaně odmítají s tím, že neexistují žádné relevantní vědecké důkazy podporující souvislost mezi očkováním a zmíněnými potížemi pacientů.

Mezi mlýnskými kameny

Snad nejvíc rodičů, které znám, zastává názor „mezi“. Tito lidé koncept očkování jako takový přijímají, ale hledají alternativy, „zdravější“ cesty, které by vedly k menší zátěži pro organismus miminek. Žádná jediná správná volba neexistuje. I proto je tato skupina často mezi mlýnskými kameny – z obou stran semílaná argumenty a protiargumenty. A nejvíc ohrožená pocitem viny (že očkují málo nebo moc, že něco zanedbali nebo byli málo pevní vůči přesvědčování pediatra atd.).

Obvykle řeší konkrétní otázky u jednotlivých vakcín. Diskutují například nad vhodnou dobou pro první vpich. A shodují se, že nejdřív by se mělo začít s očkováním v šestém měsíci (někteří by dokonce čekali do jednoho až třech let). Tím by se mohlo měnit i očkovací schéma vakcín (počet očkování stejnou látkou). Často také polemizují nad nutností povinného očkování proti všem státem diktovaným devíti nemocem. Například hepatitida typu B, která je součástí hexavakcíny, se přenáší jen krví nebo pohlavním stykem. Pravděpodobnost onemocnění kojence je tak velmi malá a podle mnohých přidání antigenů proti tomuto typu žloutenky do hexavakcíny jen zbytečně zatěžuje tělíčko miminka.

Jak je to ve světě

V Evropě stát povinně vyžaduje očkování občanů v deseti zemích. V ostatních je očkování doporučené a volba zůstává v rukou rodičů. V Belgii je povinné očkování proti obrně, proti ostatním nemocem musí být dítě naočkované v případě, že jej rodiče chtějí dát do školky. V Německu nebo Rakousku není očkování podmínkou ani pro přijetí do kolektivu. Přesto je proočkovanost těchto zemí poměrně vysoká.

Informované rozhodnutí

Povinnost očkování u nás upravuje vyhláška (ne zákon) a podle rozhodnutí ústavního soudu z roku 2011 nemusí individuální soudy vymáhat očkování pokutami. I tím se rodiče čím dál častěji ohání u pediatra při šestinedělní kontrole, na které obvykle téma poprvé přijde na přetřes. Nejčastěji pak záleží na vzájemné domluvě o odložení vakcinace. Rizikem neočkovaných dětí je – kromě možnosti propuknutí nemoci – vyloučení z kolektivu (neočkované dítě jen těžko vezmou do školky). To vše musí vzít rodič v úvahu. A pak učinit informované rozhodnutí. A doufat, že čas ukáže, že bylo správné.