Klub těhulek (113): Pečeme, pečeme… a lenošíme
Blížící se Vánoce nemohou neminout ani těhulky, to je jedno z ženských prokletí nebo požehnání, chcete-li – uklidit byt, napéct cukroví, postarat se o dárky. Jak to zvládají naše těhulky si přečtěte v dnešním článku.
Zdroj: archiv redakce
Ahoj, zdravím všechny,
týden zase utekl jako voda. Konečně jsem se naučila bojovat s tou nesnesitelnou únavou. Prostě jí nesmím propadnout. Jakmile přijdu domů, tak místo abych si šla rovnou lehnout, jsem začala dělat drobné práce, co zvládnu i z pohodlné sedačky. Vyloupala jsem celé 4 kg vlašských ořechů nebo se konečně pustila do háčkování ohromné hrací deky pro Zrníčko. Takže zatím vyhrávám nad únavou a těhotenství mi hned připadá pozitivnější a příjemnější. Nevolnosti už také ustoupily a doufám, že už se nevrátí…
A jelikož mám teď více času, tak jsem zjistila, že nemám žádné vánoční dárky. Jediné, co mám nakoupeno, je pro mého bratra, který každoročně napíše, co by si přál. Takový by měl být každý. Žádné „já nic nechci“, „nevím“ a podobně. Z toho mám vždy mráz po celém těle. Hezky má každý říct, co by si přál nebo co by mu udělalo radost, a je to. No takže dnes odpoledne budu lítat po městě jako ostatní a hledat, co by podle mě tu radost mohlo udělat. A věřte nebo ne, nemám naprosto žádnou inspiraci… Ale myslím, že v tomhle nejsem sama. Tradičně každý dostane domácí perníkový likér, moje ovocné víno (tento rok jsem dělala z lesního ovoce a z rybízu) a letos poprvé dělám i kilometry vinných klobás, tak uvidíme, jaký budou mít úspěch.
O víkendu jsem konečně napekla cukroví. Něco se samozřejmě nepovedlo a něco už je naopak téměř snědené. O to se rád postará můj manžel. Naštěstí mi pomáhala maminka a kamarád, jinak bych pekla ještě celý týden. Cukroví je jedna z mála věcí, co mám na Vánocích tak ráda, hlavně pak předvánoční směnný obchod s ním…
Minulý týden jsem běhala hodně po doktorech. Čekal mě zubař, což s nevolnostmi není nejlepší, ale oba jsme to zvládli. Následně krevní testy kvůli 1. screeningu a mohu říci, že tak nepříjemný personál, jsem už dlouho neviděla. A nakonec vyšetření štítné žlázy a s tím spojené zjištění, proč mi je pořád tak velká zima. Vůbec jsem netušila, že těhotenství může ovlivnit činnost štítné žlázy. Takže jsem si to opravdu užívala. Teď už mě čeká jen těsně před Vánoci velký ultrazvuk a já věřím, že bude vše v pořádku a opadne ten hlodající červík obav „co kdyby“…
Těším se zase příští týden,
Mára
Ahoj těhulky,
tento týden byl spíše klidný. Přes týden jsem uklízela na Vánoce a pekla cukroví. O víkendu jsem už ale jen lenošila a koukala na vánoční filmy. Pondělí, jak už je zvykem, začalo hlídáním. Hned po něm jsem zaskočila do obchodu pro pár sladkostí a ovoce, abychom s Lukášem měli také nějakou mikulášskou nadílku pro naše dvě neteře a jednoho synovce. Také jsem si koupila suroviny na perníčky, které jsem se rozhodla dělat hned následující den a musím říct, že se mi docela povedly.
Přípravy na Vánoce ale rozhodně neskončily jen pečením perníků. V úterý jsem umyla okna a také je vyzdobila nálepkami. Lukáš rozvěsil po oknech blikačky, díky kterým teď máme v bytě každý den synovce a neteř, kterým se blikající světýlka moc líbí. Vůbec mi to ale nevadí. Ráda si popovídám s jejich mámou a hlavně se doma nenudím. Také jsem moc zvědavá na to, jak tento předvánoční čas bude vnímat malý Lukášek, až bude na světě. Příští rok mu bude už skoro devět měsíců, až tohle všechno začne znovu, a tak si myslím, že světýlka v oknech a na stromku už vnímat bude a budou se mu líbit a také ho určitě bude bavit trhání zabalených dárků, i když z těch asi ještě rozum mít nebude.
Na to, jak bude vypadat předvánoční čas a Vánoce příští rok s Lukáškem, jsem si vzpomněla také ve středu, kdy po naší vesnici chodili Mikuláš, andělé a čerti. Šli jsme se kouknout k Lukášovu bratrovi na neteř a synovce. Já navštívila i kamarádčinu rodinu, kde na čerty také pár dětí čekalo. Musím přiznat, že mi jich všech bylo hodně líto. Hrozně se čertů báli a brečeli ještě dřív, než nějaký přišel. Když pak vrazili do dveří, začala úplná hysterie a vlastně se těm chudáčkům ani nedivím. Kluci z vesnice to tentokrát s maskami dost přehnali, vypadali hrozně a i já jsem se jich v první chvíli lekla a rozhodně bych je večer potmě potkat nechtěla. Jsem zvědavá, jak se na ně první rok bude tvářit Lukášek a jestli se jich bude bát nebo se mu naopak budou líbit. Také jsem zvědavá na to, jestli u nás bude potřeba strašit peklem anebo jestli budeme mít doma hodného andílka. I když to určitě nemá žádná maminka a každá maminka určitě alespoň jednou za život použije slovo peklo jako trest za zlobení.
Večer po čertech jsem ještě stihla upéct linecké cukroví a tím byla moje práce s přípravou Vánoc tento týden u konce. Dokonce ani o víkendu jsem skoro nic neudělala. V neděli jsme si s Lukášem dokonce udělali lenošící den. Skoro celý den jsme jen leželi v posteli a dívali se na vánoční filmy. K obědu jsme si ohřáli polévku od včerejška a kupované plněné bramborové knedlíky. Možná bych se měla za takové lenošení stydět… a hlavně teď před Vánoci, ale prostě jsem cítila, že je to tak dobře a to také proto, že je jasné, že až se narodí Lukášek, tak na takové lenošící dny už s Lukášem nikdy čas mít nebudeme.
Krásný týden plný pohody přeje
Markéta
Zdravím všechny čtenáře Babywebu,
poslední týden v práci utekl jako voda a paní doktorka nás v poradně opět pochválila. Posledních pár dní v práci bylo neskutečně příjemných. Nová kolegyňka již vše přebrala, takže teď už to v její kanceláři vypadalo tak, že ona seděla za stolem a pracovala a já seděla před stolem, popíjela čajíček a jen tak po oku „kontrolovala“, zda vše je v pořádku. Dokonce jsem dva dny odešla dřív. Kolegyňka vše zvládla a já mohla alespoň částečně využít zbývající dovolené. Jsem ráda, že nastala doba, kdy budu doma. Těším se na chvilky, kdy si budu moc v klidu odpočinout třeba u filmu a v poloze ležmo. Posledních pár dní se totiž Vítkovi nelíbilo, když jsem dlouho seděla na židli. Taky se těším na to, že konečně dodělám vše, co mi pro chlapečka zbývá. Ještě musím koupit a zařídit pár drobností.
Poslední den v práci byl spojen se shrnutím roku a takovým malým neoficiálním vánočním večírkem. Bylo to příjemný večer. Na rozloučenou jsem dostala kytku a dárek. Musím se přiznat, že mi kolegové budou chybět. A práce také.
Tak trochu se děsím těch dní, které nebudou mít pevný řád. Jak jsem říkala, těším se, že budu moc odpočívat, ale na druhou stranu, co budu dělat po zbytek celého dne? Na následující týden jsem si na každý den stanovila jeden „velký“ úkol. Co budu dělat další týden ještě nevím, a co ten další taky a tak dál a tak dál. Opravdu se trochu bojím.
V týdnu jsme také byli objednaní na kontrolu v poradně. Skoro se mi chce napsat, jak jsme již zvyklí, že dostáváme pochvalu. Vše je tak, jak má být, Vítek prospívá, u mě je také vše v pořádku, takže jsem odcházela spokojená.
Víkend jsme strávili objížděním rodiny, kterým jsme opožděně nadělovali Mikuláše. Holčičky z Dobřan byly začátkem prosince nemocné, takže jsem s návštěvou raději počkala. Ale vše je již v pořádku, takže jsme připravili Mikuláše a vyrazili. Představte si, ty naše treperendy, které letos dostaly malý pytlík uhlí. Menší Maruška mi přiznala, že v tom velkém pytli sladkostí bylo uhlí, protože asi trochu zlobily. Slovíčko asi teď používá skoro při každé příležitosti. U paní doktorky na logopedii se naučila novou básničku. A když jsem jí poprosila, jestli mi ji řekne, pověděla mi, že ne, protože se asi trochu stydí. Museli byste ji u toho vidět. Ona je tak rozkošná, že když mi sedí na klíně, pořád bych ji jen pusinkovala. Obě dvě holky mi pak vyprávěly, že psaly Ježíškovi dopis. A prý nemám zapomenout napsat taky já. Hlavně za Vítka. Protože prý by si měl také něco přát.
Tak já Ti, Vítku, slibuji, že Ježíškovi za Tebe napíšu. Budu si pro Tebe přát hlavně zdraví. Protože ten zbytek ti s tatínkem zařídíme.
Hezké mrazivé dny přeje „nepracující“ Gábina a Vítek
