Kateřina ve 34. týdnu těhotenství: Hodní a zlí lidé

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Byla jsem s Tomáškem na očkování a pediatrička věděla, že mě bolí záda. Jen jsem vjela s kočárkem do ordinace, padl už dotaz, jak se odstraní hrazdička z kočárku, aby mohla lékařka chlapečka sama vyndat. Sestřička ho svlékla k prohlídce před očkováním a já jsem „směla“ jen uklidňovat pohledem a odvádět pozornost od injekce v Tomově zadečku. Au – jehla až po hrot v prdelce, to se ještě nic nedělo, ale tlačení olejové látky už přineslo pláč. Doktorka malého instinktivně zvedla a přivinula na svou hruď, dala mu dudlík a já ho jen hladila ve strnulé poloze. Pravda je, že se mi díky tomu záda nerozhodila. Odjela jsem zase s naloženým synem v kočárku bez jediného zapojení zádových svalů. Dělám to pro holčičku, připomněla mi, musím se šetřit. A hlavně ta milá mazlící dáma řekla větu, která mi nasadila brouka do hlavy: „Ty jsi teda důveřivec, Tomášku.“ Pěkně mě to znejistělo, musím říci. Nebyla to mateřská žárlivost ani lítost, že ho nemůžu pomazlit sama, ale strach. Co když tenhle můj důvěřivec jednou odejde s někým cizím za ruku a… Skoro se mi podlomila kolena, než jsem si uvědomila, že jsem teď vážně přecitlivělá a na toto nesmím myslet.

A mám dnes jednu věc, se kterou se mi vážně nechtělo vůbec vyrukovat. Zbytečně totiž polarizuje společnost a stává se z ní až spor, ve kterém se hádají blbí s pitomýma, lidi bez tolerance a nadhledu. Myslím „mladé“, co nepouštějí sednout starší, a nervní „důchodce“ (většinou důchodce, ale i jiné nervní lidi). MHD! Jenže tam se toho tolik vidí, že to zkrátka nelze neříci. Opravdu často vidím na plošinách pro kočárky kolečkové tašky zejména starších lidí a obsazené sedačky. Co vám mám povídat, ráda si s tím svým pupkem a bolavými zády sednu, ale často není kam. A proč by důchodce pouštěl „mladou“ těhotnou? To má udělat někdo jiný, mladší. Jenže já musím být u kočárku.

Na Babywebu též najdete:

• Očkování: novodobá Sofiina volba?
• Rytíři a princezny aneb Rozdíly ve výchově kluků a holek
• I malé dítě se dokáže silně zamilovat

Opakují se tyto časté scénáře: Film první – stařeček sedí na dvojsedadle u kočárkové plochy, blíže k oknu. Přisednu si vedle něj a zaparkuji kočárek na místě k tomu určeném. Osoba je uvězněna miminem a začne být nervózní. Někdy se dokonce potí. Poposedá. Mumlá. Klepe nohou. Začne mi sdělovat, kdy bude vystupovat a ptát se, jak to jako vyřešíme. Jindy důrazně žádá, abych kočárek odbrzdila (nejčastěji v zatáčce), že se potřebuje „připravit“ na vystupování prakticky po vyjetí z předcházející zastávky. Dokonce se mi stalo, že panikařící starší pán začal mydlit rukama do boudy od kočárku.

Jedna babička mi, když jsem si chtěla přisednout, nasupeně řekla: „Co byste ráda?“. „Sedla bych si,“ odvětila jsem klidně. Skoro jsem viděla jiskřičku a ucítila síru od té čertice, ble. Začala mi vysvětlovat, že „za nich“ se s kočárky nesmělo nikam a že snad mám nohy a jsem na mateřské, takže mám dost času chodit pěšky. V tom se zjevil princ-ochranitel a aniž bych měla příležitost vyřknout nějakou jízlivou poznámku či vhodný komentář, celkem slušně tu paní vlastně seřval. Tím se dostávám k filmu druhému – jmenuje se nepohádkově Ombudsman.

Zhruba stejně často jako mám negativní zážitky, mám z MHD ryze pozitivní. Ale začaly skoro úplně chybět ty prostřední = normální jízda, kdy se děje tak akorát klidné pozorování z okénka a rozhovor s mým batoletem.

Zamilovala jsem se do malých hokejistů od nás ze zimáku v ulici, kteří jezdí ze stejné zastávky jako já. Abych se dostala k tramvaji, musím vytáhnout kočárek po dvojím schodišti po lyžinách. Kluci přiskočí, nechají dole hokejky a Toma vytáhnou. Nejdříve jsem se dost bála a nechala si jen pomoci. Teď už je znám. Klidně jdu za nimi a nechám je tahat. Vážně nevím, jestli vedou modrý život nebo se sází anebo z nich rostou skutečně gentlemani. Často mi hokejisti pomáhají i do tramvaje nebo dělají v nízkopodlažkách prostor, abych mohla s kočárkem projet na plošinu k tomu určenou. Třeba za mě hlásí: „Pozor, je tady kočárek…“

Taky se mi začalo stávat, že požádám někoho o pomoc z vysokopodlažky a ještě jiný zvětří a jde pomáhat taky (nejčastěji ženy). Začnou řešit, že já s pupkem přeci kočárek nebudu nosit ani z poloviny a vezme ho cizí pán s cizí paní. A taky jsem už narazila na pár zastávačů: „Snad tu paní pustíte sednout.“ „Snad jí uvolníte místo…“ a ukazují na piktogram kočárku.

Hodné a zlé lidi potkáváme přeci pořád, ale na auru jim úplně nevidíme. Ale buď se teď dějí tak neuvěřitelné náhody, anebo si zkrátka víc všímám této polarity. Ještě mám vážně ze stejného týdne zážitek ze supermarketu: proti jindy zcela poklidnému nakupování slyším nějaké zvyšování hlasů. Otočím se, zda někdo na mě nevolá, ale kdepak, to ochranka dopadla lupiče. Seriózně vypadající pán pronesl plný košík nákupu přes pokladny a mířil si to rovnou ven. Při dopadení tvrdil, že si jen šel přečíst leták s akcemi, což ochranku rozčílilo. A co na to moje batole? Nasadilo velmi zaujatý výraz, začalo hlasitě vybízet zvědavce ke spolupráci jako roztleskávač, pištět a tleskat a křičet: „joooo“. To rozesmálo i lidi kolem. Kde tak malé dítě vezme radar na vypozorování nějaké nestandardní situace? Všichni jsme se nakonec nad tím zločinem pobavili. Emočně bych pána zasadila do nesprávné škatulky dobra z pobavení.

Ale dost o zlých lidech. To je téma pro Lukáše totiž. Holka ještě ani nevykoukla na svět a už se o ni šíleně bojí. Do osmnácti prý sama nikam nepůjde, všude ji odveze, doveze, zkontroluje, nasadí třeba detektiva, přespí pod okny bytu, kde bude na oslavě u kamarádky, a já nevím, co všechno už za nápady padlo. Nejlepší by bylo, kdyby se narodila s nějakým čipem. Samozřejmě do jisté míry ve velké nadsázce, zato ale vždy vážně s obavou můj muž pronáší tyto myšlenky. Tomášek by v „ideálním“ případě neměl snad žádný osobní život, zato by byl „nasazen“ na sestru. Všude půjde s ní, aby ji ochránil před zlem. Nedovede si představit, jak ustojí nástrahy dnešní doby. Bude pronikat do holčičího světa a trhnout hrůzou, aby se naší holčičce nikdy nic nestalo. Roli ochranitele malinké vzal už teď hodně vážně. A co teprve, až tu s námi skutečně bude. Jak snáší tatínkové vašich holčiček své strachy o ně? Ani já to nebudu mít jednoduché. Přemýšlím dnem i nocí, jak to zařídit, abych neměla z muže detektiva, ze syna špeha, z holčičky neurotičku bez tajemství, kamarádek a zážitků a ze sebe? Raději nemyslet. 😀

Dcera je stále víc s námi – v úvahách o budoucnosti, ve strachu o ni, díky pohybům, rostoucímu břichu, blížícímu se porodu, prádélku na šňůře. Už jen 6 týdnů k reálnému miminku a tři dny k ultrazvukovému kontaktu s ní. Už jen pár dní do předoperačního vyšetření a balení tašky do porodnice. Už zbývá zařídit jen docela malinko.

Hezké říjnové dny jen s hodnými lidmi přeje
Kateřina

Očima tatínka

Milé dámy,
mám přeci jen zase téma – Katka se začala zapomínat v mateřské roli. Tomášek nám dává dost zabrat, objevuje techniku. Schováváme před ním vypínače, mobily, klávesnice, myš od počítače… ale někdy přeci jen musíme vyměknout, abychom se mohli třeba někdy podívat na zprávy nebo si vypít kafe, což se děje vždycky v obýváku. Tomáš nás obchází, krade dálkové ovladače a dává nám je k uchu a myslí, že budeme telefonovat. U mě tak často neuspěje, tak to zkouší na Katku, která celkem trpělivě telefonuje do ovladače a křičí: „Haló, haló.“

Takhle si jednou po dlouhé době hezky povídáme, celkem dost dlouho a já si najednou říkal, proč je tak strnulá nebo co má s uchem. Neviděl jsem pod její vlasy. Všechny odpovědi pro mě pečlivě pověděla do ovladače… hlavně o tom absolutně nevěděla. A tak dále.

Občas na mě mluví jako na dítě nebo mi chce nakrájet jídlo. Do toho to vážně už veliké břicho, kachní chůze a blížící se porod. Řekl jsem si, že je toho už nějak moc. Vzal Tomáška ven, aby se Katka mohla prospat. Toma jsem zavezl na hlídání ke Katčině sestře a šli jsme po roce do kina. Výběr filmu jsme vážně neřešili, jak mi řekla Káťa: „I kdyby hráli tři hodiny Pata a Mata, je skvělý, že jsme zkrátka v kině.“ Tak uvidíme, kdy se do kina podíváme příště…

Kateřina právě prožívá 34. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?